Klid, prosím. Slepí hrají fotbal. A před pár dny začalo mistrovství světa

Nikdy nespatří spoluhráče, nikdy ani neuvidí gól, který dali. A občas se jim může stát, že ve zmatku zaútočí na vlastní branku. Oni totiž nevidí vůbec nic. A přece hrají fotbal s nadšením, dokonce mají své mistrovství světa.

Jen měsíc po šampionátu v Jihoafrické republice se před pár dny v anglickém Herefordu rozjel světový turnaj nevidomých.

I na něm jsou favority Brazilci, Španělé či Argentinci, i na něj vede cesta přes kvalifikace a i na něj chodí diváci – a nikoli po troškách, až do konce turnaje už je vyprodáno! Jen nepějí chorály, nemají vuvuzely, a jak před pár dny napsala o anglické reprezentaci BBC: Konečně tým, který nebude na hřišti vypískán.

Hráči se řídí rolničkami...

Ticho je totiž základ hry a skrze ně nevidomí "vidí". Hrají se speciálním balonem, který má uvnitř rolničky, takže slyší, kde se zrovna pohybuje.

Na delší straně hřiště (hraje se na futsalovém, které má 40 x 20 metrů) je mantinel, od kterého se míč odráží.

"Nevidomí mají vyvinutější sluch, takže se orientují podle odrazu míče. Navíc komunikují mezi sebou. Když se mu ozve Jarda, on ví, že je to levý obránce, a podle toho se srovná. Hráči si drží své zóny, není to chumel, co by se hnal za balonem," popisuje Lukáš Másilko, trenér jednoho ze dvou českých klubů.

I v tomhle se šampionát nevidomých podobá tomu z JAR. Češi se na něj nedostali. Zatím ani nemají svou reprezentaci, ale už brzy by měla vzniknout.

Zpět k pravidlům. Každý tým má na hřišti čtyři hráče v poli, kteří nosí klapky na očích. Někteří z nich totiž nejsou zcela nevidomí, a tak by měli oproti ostatním výhodu.

Brankář naopak vidí. "Jenže pravidly je omezen v pohybu. Smí dva metry dopředu a pět metrů do šířky. Když má tedy branka tři metry, tak může metr na každou stranu vedle ní," říká Másilko.

... navigátorem je i kouč

I on coby trenér je součástí hry. Fotbalisté jsou na hřišti navigováni hlasem. V obraně si je diriguje brankář, uprostřed hřiště trenér a v útoku je to pomocník stojící za soupeřovou brankou. I proto musí být během hry v hledišti ticho jako na tenise. A stejně jako na tenise se i tady tleská jen při přerušení.

"Občas se stane, že se hráč na hřišti cítí ztracený. A tak zakřičí na kolegu v obraně a zjistí, že je otočený čelem vzad," popisuje Másilko.

"Navíc když chce bojovat o balon nebo ho zastavit, musí zakřičet slovíčko voy, což ve španělštině znamená Jdu. Je to kvůli bezpečnosti i kvůli tomu, aby dal protihráči najevo, kde je, a on se mu mohl vyhnout." Proto se tak dbá na ticho, dokonce je zakázáno, aby hráč opakoval voy několikrát za sebou a mátl tím soupeře.

A jací fotbalisté vlastně jsou nevidomí?

Na světovém šampionátu už klidně kličkují, mění směr a mají přesné přihrávky.

I proto 19letý Dan English, který už příjmením patří do anglické reprezentace, pro BBC říkal: "Budu nadšený, když si lidi řeknou, že viděli skvělý fotbal a to, že jsme nevidomí, bude až druhotné. Mně osobně fotbal dodává sebejistotu a učí mě komunikovat v týmu. A že nevidím? Ve své mysli vidím vše." A teď už psssst. Přichází rána a – gól.

Slyší fotbal v televizi a chtějí ho zkusit, říká trenér

Nevidí, přesto fotbal povětšinou hrají díky televizi. "Nevidomí jsou velkými fanoušky sportu, a když fotbal poslouchají v televizi, mají chuť si ho zkusit i v reálu," popisuje trenér brněnského klubu Lukáš Másilko, kterak se nevidomí k fotbalu dostávají.

On sám nemá se zrakem žádné potíže, futsal hraje v nižší brněnské lize za tým s úsměvným názvem FK Debakl a na Masarykově univerzitě pomáhá nevidomým studentům.

Jak vysvětlujete třeba taktiku?
Mám speciální tabulky, které jsou opatřeny znaky pro nevidomé. Oni mají možnost si to na té tabulce osahat a pochopit cvičení. Pokud člověk nemá desku po ruce, tak si vezme dlaň hráče a na ni mu to prstem nakreslí. A při zápase se jim akce, ať už ta, ze které jsme dali nebo dostali gól, popíše. Umí si ji představit, stejně jako když jim někdo fotbal moderuje u televize.

Jak šikovní jsou to fotbalisté?
Technika vedení míče je úplně jiná než normálně. Oni míč vedou mezi nohama a přihrávají si ho z levé na pravou. A každý hráč, který je teď na tom mistrovství světa, si je v tomhle pohybu velmi jistý, umí i měnit směry. To našim hráčům chybí, protože to hrajeme rok dva, zatímco oni ve světě už mají za sebou pět deset let. Máme tu dva kluby, jeden v Brně a druhý v Praze, ale už patříme pod ČMFS a od nové sezony bychom měli mít soutěž. Pak chceme založit reprezentaci a máme sen odjet příští rok na mistrovství Evropy. Tam bychom snad nemuseli být poslední, to na světě či paralympiádě bychom šanci neměli.

Oslavují nevidomí góly?
A jak! Když vstřelí gól, tak je hra přerušena a brankář sesbírá ostatní. Oni se obejmou a třeba jsem viděl jednoho anglického hráče, který po gólu udělal kotoul. Slyšel, že afričtí fotbalisté dělají salta, tak je napodobil.

Jak je to s vybavením? V obchodě jsem váš míč zatím neviděl.
Necháme si je posílat z Brazílie, ale platí je Mezinárodní asociace nevidomých sportovců, která na to má grantový program. Nejnákladnější jsou mantinely, jelikož jde o velmi specifickou věc. Musí být metr vysoké, aby se o ně mohl hráč opřít, takže nelze v tělocvičnách použít florbalové, a musí být přenosné, takže nelze vzít hokejové. Jsou opravdu drahé, takže v Česku zatím žádné nemáme. Ale teď jsme o ně skrz jeden projekt zažádali.

Překvapí vás ještě v něčem nevidomí?
Jako sportovci ne, byť dělají především individuální sporty. Byli jsme s nimi v Řecku na Olympu, což pro ně byl jednak fyzický zážitek a díky slušným průvodcům, kteří popsali okolí, i kulturní. Ale třeba mě překvapilo, že mají pomůcku, která jim řekne, jakou má barvu jejich oblečení. A pobavilo mě, že když perou ponožky, tak je dají na speciální kloub, aby pak poznali, které páry patří k sobě. To by se hodilo i nám, že?