„Karim není důležitý jen pro nás v Realu Madrid. On je důležitý pro celý fotbal. On je totiž nejlepší,“ prohlásil trenér Carlo Ancelotti.
Nebylo pochyb, že se francouzský útočník stane králem. Jakékoli jiné jméno v kolonce vítěze slavné ankety by bylo překvapení, i když konkurence nespala. Sadio Mané vyhrál tři trofeje, než z Liverpoolu přestoupil do Bayernu, a skončil druhý. Třetí Kevin de Bruyne kouzlil v dresu Manchesteru City, čtvrtý Robert Lewandowski navršil hromadu gólů i ve své poslední mnichovské sezoně. Pátý Salah, šestý Mbappé...
Oslavte titul Sparty na Letné! Vstupenky na poslední zápasy sezony zdarma |
Nad všemi ovšem čněl Karim Veliký.
50 soutěžních gólů, 16 asistencí, vítěz Ligy mistrů, mistr Španělska, vítěz Ligy národů.
V Lyonu odchovaný, věčně zarostlý, s rukou zafačovanou, po gólech hladový, brzy pětatřicetiletý.
Ono je vůbec zvláštní, kudy se fotbal vyvíjí. Třicítka rázem neznamená žádnou brzdu. Od roku 2016 si pro Zlatý míč došli samí třicátníci. Nejdřív dvakrát Cristiano Ronaldo, pak se zaskvěl chorvatský lídr Luka Modrič, načež si blyštivou cenu dvakrát odnesl Lionel Messi. Polský šutér Robert Lewandowski nevyhrál v roce 2020 jen kvůli tomu, že anketu zrušila pandemie.
Takže: třicet je pouze číslo, nikoli diagnóza fotbalového stárnutí.
Benzema je nejlepším fotbalistou světa, poprvé si odnáší Zlatý míč |
Benzema o tom ví své. Coby třicátník se dostal čtyřikrát za sebou do elitní sestavy španělské ligy. Předtím ani jednou!
Nezpomalil, ale dozrál. Procitl.
Po dvanácti letech v Realu se řadí ke klubovým ikonám. Podepsal se pod 23 trofejí a nastřílel víc gólů než slavný Raúl. V žebříčku kanonýrů je druhý hned za Cristianem Ronaldem. V počtu asistencí je dokonce nejlepší ze všech, blíží se dvoustovce. To jen jako argument pro kritiky, kteří stále nedokážou plně docenit Benzemův přínos a umění.
Pravda, nic není černobílé a sám Benzema si to osahal v soudním procesu, který se táhl sedm let. Zapletl se s gangem a pokusil se vydírat reprezentačního spoluhráče Valbuenu. Nakonec skončil s roční podmínkou a dvoumilionovou pokutou. Na šest let ho vyřadili z národního týmu. Nesměl zahořknout, aby se mohl vrátit.
 |
Ačkoli svou vinu stále popírá, celá Francie ví, že se chytil špatné bandy. Asi se to dalo čekat, když vyrůstal v neklidné lyonské čtvrti Bron, které je lepší se vyhnout. Doma se mačkala početná rodina: maminka Wahida s tátou Hafidem, alžírští přistěhovalci, a osm dětí. Čtyři holky, čtyři kluci.
Karimovi říkali Coco. Brzo začal hrát fotbal za místní tým a i po trénincích si do omrzení kopal o zeď. Až na něj rodiče museli volat: „Pojď už domů koukat na telku! Nemůžeš přece pořád jen čutat do balonu.“
Vždycky měl v sobě ohromnou vůli dotáhnout to daleko. Nejlépe co nejdál! Když začal sbírat první minuty v áčku Lyonu, ještě bydlel na internátu. Když se po zápasech ukládal do postele, pokaždé vzbudil spolubydlícího a vyprávěl mu, na čem musí zapracovat. Nejprve mu ovšem na dres nažehlili číslo 44, tak se vztekal: „Jak mám s takovým číslem hrát? Já chci devítku!“
Dneska je z něj nejlepší devítka na světě.
