Příští rok se volí nový předseda Evropské fotbalové federace. Je téměř vyloučeno, že se popáté o toto křeslo přihlásí Lennart Johansson. Pro statného Švéda bude v 76 letech pravý čas odejít do výslužby. A kdo místo něho? "Možná je to z mé strany opovážlivé, ale chci to zkusit. Věřím, že můžu fotbalu přinést hodně pozitivního," prohlašuje fotbalová legenda Michel Platini.
Pokud se vyplní jeho přání, padne nedobytná fotbalová Bastila, jíž odjakživa okupují byznysmeni, právníci a další příslušníci elit provázaní mezi sebou ocelovými lany. Jen jediný významný fotbalista se za dlouhá léta přiblížil k pečlivě střeženému trůnu -právě Platini. Jasně nejmladší z devatenácti mužů vládnoucích ve švýcarském Nyonu celé fotbalové Evropě.
Střílel jako Panenka
Platini, rodák z nevelkého východofrancouzského městečka Joeuf, je obdařen takovými vlastnostmi, které mu umožňují promlouvat k těm nejobyčejnějším hráčům i debatovat s nejvyššími politiky. A to není rozhodně jednoduché. "Žiju mezi dvěma proudy. Buď musím volit přímější a syrovější řeč, pokud mám před sebou lidi z fotbalové branže, nebo uhlazenější slova," přiznává Platini.
Nestudoval Sorbonnu, přesto mu elegance a inteligence nikdy nechyběly. Díky tomu se prosazoval už jako aktivní fotbalista na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V historii patřil mezi nejproslulejší virtuosy v zahrávání přímých kopů. Dalo by se říct - francouzský Tonda Panenka.
Oblouk, jaký opisoval míč vystřelený Platiniho kopačkou, lze s nadsázkou označit za záhadu deskriptivní geometrie. Mnohokrát letěl zdánlivě mimo branku, ale pak se najednou stočil do ideálního místa k tyčce, kam brankář nedosáhl.
Tuhle šikovnost prý získal v dětství. Rodina bydlela ve slepé ulici Saint-Exupéryho, na jejímž konci stála vrata.
"Před ně jsme si - ještě jako děti - postavili brankáře z haldy kamenů, na vrata si pověsili kabáty, které ohraničovaly branku. A já tam pokaždé přihodil ještě něco jiného, většinou strakatou šálu. A pak jsem do té barevné skvrny pálil míčem. Moc mi to v budoucnu prospělo."
Výjimečný cit v noze nesčetněkrát prokázal, přesnost střel byla téměř neomylná. Při jednom mezistátním utkání si míč postavil více než 20 metrů od branky a poslal ho do sítě. Jenže rozhodčí gól neuznal. Platini si proto vše zopakoval - a znovu gól! Tentokrát už platil.
|
Michel Platini v datech Hráčská kariéra: Nancy (1972-79), St. Etienne (1979-82), Juventus Turín (1982-87). Za reprezentaci hrál 72 zápasů a dal 41 gólů. |
Bruselský stadion? Už nikdy!
Platiniho rodiče, jak napovídá jeho jméno, pocházeli z Itálie. On sám však jižanský temperament neprojevoval. A ani žádné neřesti. I tím se liší od jiných fotbalových osobností první garnitury.
O Pelém se vždy vědělo, že příliš propadal kouzlu žen, Maradona má dodnes problémy s drogami a pověsti, že dřív se chovali fotbalisté mnohem příkladněji, vyvrací legendární italský střelec Giuseppe Meazza ze třicátých let: svobodomyslně kouřil a pil před zápasy přímo mezi spoluhráči, což dokládají i televizní dokumenty.
"Hrál jsem deset let ve Francii a za tu dobu jsem ani jednou Platiniho jméno nezahlédl v bulvárním tisku. Vede příkladný život, jen víno má jako správný Francouz rád," tvrdí bývalý československý reprezentant Lubomír Moravčík. Pro případného šéfa evropského fotbalu ideální vizitka.
Platini vždy působil klidně a přátelsky, ani nejhrubší fauly s ním nehnuly. A to měl kvůli fotbalu třikrát zlomenou nohu, obě ruce, kotník, několikrát operovaná kolena a jednou ho odnesli z hřiště v bezvědomí.
Jeho vyrovnaností dokáže zatřást jedině násilí. Má s ním otřesnou zkušenost. Před 20 lety byl přítomen jedné z největších tragédií, která vyvolala revoluční kroky v posílení bezpečnosti na stadionech. V ochozech bruselského stadionu přišlo o život 39 diváků kvůli výbojnému chování anglických výtržníků.
Stalo se to před finálovým utkáním Poháru mistrů o nejlepší klubový tým Evropy mezi Juventusem Turín, za nějž Platini hrál, a FC Liverpool. "Na ten stadion už nikdy v životě nevkročím. I když ho kompletně přebudovali, a dokonce i přejmenovali," drží se Platini zásady.
První gól dal Viktorovi
Grand Michel. Přesně takhle se o Platinim mluví po celé Francii. Jedna spisovatelka o něm na vrcholu jeho hráčské kariéry napsala: "Přejme si, abychom měli ve všech sférách života takové lidi, kteří by dokázali střílet tolik gólů a s takovou lehkostí jako Platini na hřišti."
Patřil k nejspolehlivějším kanonýrům na světě, ačkoli nebyl klasickým útočníkem a už vůbec neměl rychlé nohy, spíše naopak. Mezi jeho silné stránky patřil cit pro hru a správný výběr místa. Jednoduše řečeno, kde bylo volno, tam si naběhl, dostal přihrávku a zakončil. V chytrosti a předvídavosti neměl konkurenta.
Za své schopnosti vždy oceňoval otce Alda, profesora matematiky a fotbalového rádce. "Byl to můj nejlepší trenér v životě," opakoval Platini mnohokrát. Léta pod ním trénoval v rodném Joeufu a zpočátku i v Nancy, kde jako sedmnáctiletý začínal velkou kariéru. Dařilo se mu, lehce si získával i nadšené publikum. Uměl vyváznout z obležení obránců, podržet míč, kličkovat i pálit na branku.
Nebylo divu, že měl brzy premiéru v národním mužstvu, shodou okolností proti Československu. Stalo se 27. března 1976, krátce před nezapomenutelným dloubákem Antonína Panenky, který přinesl podceňované zemi v srdci Evropy prvenství na kontinentálním turnaji.
Platini troufale vzal míč starším spoluhráčům, připravil si ho k volnému kopu a překonal mistra robinzonád Iva Viktora. Vykročil do fotbalového nebe.
V čele fotbalové revoluce
Tou dobou končila velká krize francouzského fotbalu. Příchod Platiniho oživil národní mužstvo, živořící v dvanáctileté izolaci od velkých turnajů. A postupně propukla i obroda fotbalu v celosvětovém měřítku.
Hra se totiž koncem sedmdesátých let ubírala divácky nezáživnou cestou. Každé mužstvo sveřepě bránilo, cílem bylo nedostat žádný gól, jeden vstřelit a potom do konce zápasu natahovat čas.
Do těchto poměrů zasáhla francouzská reprezentace jako poselství z planety Naděje. Úplnou erupci vyvolal evropský šampionát 1984, pořádaný právě ve Francii. Plné stadiony a pestrý festival fotbalové krásy, jaká od té doby nebyla překonána.
To vše v režii monsieura Platiniho. Domácí mužstvo zvítězilo, sám Platini nastřílel devět gólů v pěti zápasech, přičemž proti Belgičanům a Jugoslávcům dokonce zaznamenal hattrick. Jak si asi v tu chvíli museli připadat v Metách, kde Platiniho jako děcko odmítli se slovy "na fotbalistu je malý a neduživý"?
"Tehdy na mistrovství Evropy, to jsme hráli krásný fotbal, každý se jím bavil. Něco jiného než dneska," nostalgicky vzpomíná Platini. "Všech jedenáct Francouzů na trávníku umělo hrát dopředu a dávat góly. Kdybychom to nedokázali, tak titul nikdy nemohl být náš. Bránit nám totiž nešlo. Málokdo v historii se stal tak po zásluze šampionem jako my."
Zlatý život s Juventusem
Na vrcholu sil se Platini proslavil na Apeninském poloostrově, kde strávil pět krásných let v Juventusu Turín. Že se rozhodl pro Itálii, vypadalo jako logická volba. Většina fotbalových es v čele s Maradonou tam vyrážela za větším výdělkem. Možná v tom však byl i kus náhody.
"Rozhodl jsem se pro ten klub, přestože jsem o něm téměř nic nevěděl a ani neuměl řeč. Nechtěl jsem do Anglie, kde se hraje o Vánocích, líbil se mi méně nabitý kalendář i trocha toho sluníčka," přiznal s odstupem let.
Z Juventusu se zrodila neporazitelná mašina, drtící na cestě za trofejemi všechny soupeře. Bylo to báječné mužstvo - devět Italů zapálených do fotbalu, rychlonohý Polák Boniek a dirigent fotbalového orchestru Platini.
Všude vyhrávali a v historii najdete málo dokonalejších mužstev své doby. Platini si vždycky s míčem poradil: věděl, jak šikovně vyváznout z obranných kleští, kdy míč podržet u nohy, kdy přihrát nebo vystřelit.
Jeho styl byl těžko kopírovatelný, stejně jako nezaměnitelně působil svým zevnějškem. Nepoddajné vlasy z něj dělaly rozcuchaného čertíka a tričko věčně přetažené přes trenýrky vyvolávalo dojem, že není příliš elegán. Možná tím i trochu maskoval pozvolna se zakulacující postavu.
Muž v černobíle zebrovaném dresu Juve a s desítkou na zádech měl nebývalou úctu. Aby ne, když se třikrát po sobě stal nejlepším evropským fotbalistou, což se nikomu jinému nepovedlo. "Nikdy jsme neměli tak skvělého hráče," uctil ho Gianni Agnelli, tehdejší šéf automobilky Fiat a současně nejvyšší osoba v Juventusu.
O to překvapivěji potom zapůsobila zpráva, že Platini nadobro končí s hráčskou kariérou v pouhých 32 letech. "Byl jsem strašně unavený. Fotbal mi přestával dělat radost, bylo to zlé. Hrát bez chuti nemělo význam."
Z fotbalisty velký diplomat
Odešla hvězda a s ní umřelo celé turínské divadlo. Juventus se několik let sbíral ze ztráty Platiniho. Bývalý hráč však u fotbalu zůstal. Dodnes komentuje zápasy pro televizní stanici Canal plus, zkusil si rovněž práci trenéra, jenže při ní mu neprospívala jeho dobrosrdečnost. Pracovat s hráči vyžaduje tvrdou ruku.
Své místo postupně nachází na diplomatické půdě. Úctu si získal v roli šéfa organizačního výboru mistrovství světa 1998 ve Francii. Pracuje pro Mezinárodní fotbalovou asociaci, nicméně většinu energie chce nyní vydat na evropském poli.
Určitě nebude jediným kandidátem na nového šéfa evropského fotbalu, ale bezpochyby tím nejznámějším. Člověkem, který dokázal bavit na trávníku a nyní má schopnost sjednocovat národy v různých pohledech na fotbal.
"Platini měl cit pro hru jako fotbalista a stejný cit je u něho vidět i na funkcionářské dráze," tvrdí jeden z jeho známých, Ivan Hašek, bývalý slavný fotbalista a dnes kandidát na nového šéfa českého fotbalu.
