Když mu bylo sedmdesát, pozvání do Prahy neodmítl. Dostal dárkový koš, reprezentační dres, čekala na něj fronta gratulantů. Osmdesátiny už slavil jen doma. Ulice Fialkové údolie, prominentní místo u Bratislavského hradu s úchvatným výhledem na Dunaj.
Pan Trenér byl nemocný. Těžce dýchal, nohy ho příliš nenesly. Do telefonu se však rozesmál: „Fotbalové přenosy? Sleduju, samozřejmě. Jsou zakořeněné v mém životním návyku. Umím si je před manželkou obhájit.“
Vedl reprezentaci, trénoval v Anglii. Zemřel Jozef Vengloš, bylo mu 84 let |
Někdy tehdy odmítl sepsat knihu o svém životě. Nechtěl se pouštět do kontroverzních vzpomínek, rozebírat křivdy, bolestné porážky i nesplněná přání. I uhlazený diplomat a trpělivý psycholog měl traumata, která ho trápila.
Autobiografii už Vengloš nenapíše, v úterý zemřel. Za tři týdny by mu bylo pětaosmdesát.
Rozhovory s docentem Venglošem obvykle neměly šmrnc. Sice mluvil, mluvil, mluvil, ale když se pak jeho slova snášela na papír, zjistili jste, že vlastně nic moc originálního
Trenér Jozef Vengloš spolu s Ivanem Haškem na MS 1990.
Bývaly to velmi rozumné fráze. Jedna z mnoha: „Už není slabých soupeřů.“ Přitom mohl říct tolik zajímavého. Třeba jak ho trenérsky ovlivnil strýček Bačkor v rodném Ružomberku a hlavně Leopold „Jim“ Šťastný ve Slovanu Bratislava: „Jim byl nejlepší trenér široko daleko.“
Jak mu Antonín Himl, předseda tělovýchovy, na začátku osmdesátých let zatrhnul angažmá v Barceloně: „Soudruhu, ještě musíš pro republiku něco udělat.“
„Jako první cizinec převzal anglický klub. Venglošovo působení v Aston Ville otevřelo novou dimenzi a umetlo cestičku pro Wengera, Mourinha, Kloppa i další.“
Jak se zpackalo mistrovství světa 1982 ve Španělsku? Vengloš moc dobře věděl, kde se stala chyba. Ve své analýze, která zůstala v utajení, všechno osvětlil.
Jak se po rozdělení republiky nabídl, že povede slovenský svaz, leč volby prohrál. „Slovensko mě odmítlo,“ vzkázal trpce, odletěl trénovat Omán a na dlouho se odmlčel.
Vynikající kouč a vzdělaný člověk, vzpomínají na Vengloše reprezentanti |
Určitě by popsal, jak po revoluci prožíval jedovatý spor s kolegou Galisem, jehož kdysi vytáhl do národního týmu. Fotbalové Slovensko se rozdělilo na galisovce a venglošovce, nic dobrého z toho nevzešlo. Vengloš se hněval na Slovan, kde Galis vládl pevnou rukou.
„A do smrti si Jožka myslel, že při kvalifikačním utkání s Francií (1994) zhasly reflektory na Tehelném poli schválně, aby nám hrozila kontumace,“ líčil bývalý novinář Peter Šurín, který se s Venglošem na knížce domlouval.
Když z Fialkového údolí odcházel, byl přesvědčený, že projekt klapne. Za týden zavolala paní Eva, Venglošova manželka s omluvným vzkazem: „Špinavú bielizeň prať na verejnosti nebudeme.“
Už jako hráč byl Vengloš vůdce. V dorostu Slovanu nosil kapitánskou pásku. Po triumfu na známém turnaji ve Viareggiu dostal pohár a navrch polibek od herečky Giny Lollobrigidy. Spoluhráči mu od té doby říkali Lolo. Jako Lolo (v devatenácti už kapitán!) dovedl Slovan k československému titulu 1955.
Svět si ho bude pamatovat jako Doktora Jo. Trénoval pět reprezentací včetně Austrálie či Malajsie. Ze Slovanu vytvořil v 70. letech perfektní mašinu, útočníka Ondruše přeškolil na libera, hračičku Čapkoviče zasunul do středu obrany a nenásilně měnil fotbal k obrazu svému. Při zlaté jízdě na Euru 1976 korigoval vznětlivého kolegu Ježka. Na mistrovství světa 1990 se jeho Čechoslováci zastavili až ve čtvrtfinále.
Jako první cizinec pak převzal anglický klub. Venglošovo působení v Aston Ville vlastně otevřelo novou dimenzi a umetlo cestičku pro Wengera, Mourinha, Kloppa i další.
Poznal se s Pelém, Beckenbauerem a Cruyffem. Coby vážený muž předsedal trenérským komisím UEFA a FIFA, přednášel, komentoval. Tiskli mu ruku Ronaldo i Messi.
Sbohem, Dr. Jo!
