Mohl zůstat doma v Križovanech nad Dudváhom, kousek od Trnavy.
Jozef Štibrányi (vpravo)
Nazout bačkory, uvelebit se v křesle, zapnout televizi. Jenže když zjistil, že v Praze bude hrát Brazílie a on může být jako vážený host u toho, nadšeně vypálil: „Jedu!“ Jozef Štibrányi je nezmar.
Oči mu jiskří, na tváři pořád hraje úsměv, devětasedmdesát byste mu nehádali ani náhodou. Celou zimu jezdí lyžovat, rád se pochlubí, že je nejstarším instruktorem na Slovensku – s přezdívkou Sněžný leopard.
A když vám na rozloučenou pevně tiskne ruku, zvesela zahlaholí: „Hasta la vista, baby!“
V úterý v Edenu seděl na tribuně s vnukem, sledoval, jak Češi prohráli s Brazílií 1:3. A hlavou mu běžely vzpomínky na stříbrné Chile 1962.
Tehdy si dvaadvacetiletý útočník na mistrovství světa plnil sen: první zápas proti Španělsku rozhodl jediným gólem, o pár dní později kráčel na hřiště po boku Pelého a spol.
„Mám to živě před očima. Paměť se zhoršuje, ale ty staré věci člověk nezapomíná,“ usměje se. „Já, Vasil z Trnavy, a vedle mě brazilské hvězdy? To z hlavy nevymažete!“
Pardon, Vasil? Proč se vám takhle přezdívá?
Kdysi jsme s Trnavou byli na soustředění v Rumunsku a šli do kina na film o rybářích. Jeden z nich se jmenoval Vasil a přísahám bohu, to jsem byl celý já! Dokonalý dvojník. Od té doby mi tak říkají všichni.
Tak schválně povězte, kdo z Brazilců tehdy v Chile Vasila zaujal nejvíc?
Já nemohl spustit oči z Garrinchi. To byl můj kůň. Prťavý, s křivou nohou, ale jak mu to hrálo! Měl jsem ho doma tři roky na zdi, vytrhl jsem si přední stranu časopisu Štart a nechal ji zarámovat. Na fotce dělal kličku doprava, tu já dělal taky. Každý den jsem na něj koukal a najednou stál vedle mě.
Jako ve snu.
Přesně tak. Nikdy jsem ho neviděl hrát, televize ještě nebyla, tak jsem si ho užil až naživo. Sympaťák, správný chlap, o to smutnější je, že umíral jako bezdomovec. Když končil kariéru, udělal rozlučkový zápas na Maracana a všechny vybrané peníze rozdal chudým.
„Zraněný Pelé hrál proti mně, šoupli ho na levé křídlo, aby se tam aspoň motal. Byl na hřišti jen do počtu a já měl pré.“ |
Neklepala se vám kolena, když kráčel vedle vás?
Věřte mi, že vůbec ne. Dal jsem gól Španělsku, vyhráli jsme, od té chvíle jsme byli úplně v klidu a spíš jsme z toho všeho měli srandu. Víte, Španělé byli uhlazení, načesaní, ještě teď cítím, jak jim vlasy voněly pomádou. My měli přírodňáky jako Sváťu Pluskala – a proti nám takoví manekýni! Ale porazili jsme je a od té doby jsme si věřili.
I na Brazilce, obhájce titulu?
Vítězství nad Španělskem nikdo nečekal. Tak proč se bát Brazilců? Žádné starosti, šampionát jsme si užívali. Den před zápasem jsme šli házet kamenem na kaktusy, soutěžili jsme, kdo je zlomí. Brazilce jsme neřešili. Vždyť my ani neměli tréninkové hřiště.
Kde jste trénovali?
Kde se dalo. Rozcvičky v lesíku za hotelem, trénink třeba na dostihové dráze. Mezi námi skákali koně přes překážky a my se připravovali na Brazilce. Ale on z nich ani nešel úplně strach, proti nafintěným Španělům působili jako normální kluci. Garrincha, Nilton Santos, Mauro, Zagallo, samí sympaťáci.
Vynechal jste Pelého.
Ten se asi po půl hodině zranil, střídat se tehdy nemohlo. A Pepík Masopust udělal to slavné gesto.
Jozef ŠtibrányiČísla a zajímavosti
|
Pelému utekl míč k Masopustovi, který zraněného soupeře nechal hrát. Co jste mu na to řekli?
Proč bychom o tom mluvili? Nic! Byli jsme s Brazilci kamarádi, brali jsme to jako úplně normální věc.
A Pelé se přesunul na vaši stranu, takže jste ho poznal zblízka.
To se tak dělalo. Po zranění ho šoupli na levé křídlo, aby se tam aspoň motal. Honza Lála ohlídal Zagalla, já měl proti Pelému pré. Byl tam jen do počtu. Ale nijak jsme toho nezneužívali. Sice stačilo, aby ho někdo jednou nakopl, a bylo po Pelém, ale to by si nikdo z nás nedovolil. I proto jsme se pak s Brazilci tak sčuchli, po zápase z nás byli nejlepší kamarádi.
To mi vysvětlete.
Přišlo mi, že měli podobnou mentalitu jako my. Navíc tomu nahrál výsledek, remíza 0:0 stačila oběma k postupu. A když vám řeknu, co se dělo po finále, které jsme proti nim hráli v Santiagu, nebudete mi věřit.
Povídejte.
Na společné recepci jsme se s nimi pěkně opili. Představte si, že soška Zlatá Niké, trofej pro mistry světa, se válela uprostřed stolu, pak kolovala, nikdo ji nehlídal. Místo toho jsme se všichni dobře bavili.
Jakým jazykem?
Anglicky jsme neuměli my ani oni, německy by to taky nešlo, takže rukama nohama. Pár slovíček z portugalštiny a španělštiny jsme pochytili, ale na velké mluvení to nebylo. A stejně jsme si perfektně rozuměli.
Čs. reprezezentanti před odletem z ruzyňského letiště na MS ve fotbale v Chile. Zleva stojící vedoucí výpravy Uhlíř, předseda ústřední sekce kopané Rogl, Vladimír Kos, Ján Popluhár, Pavol Molnár, lékař MUDr. Jaroš, Jiří Tichý, Jozef Štibrányi, Josef Kadraba, Tomáš Pospíchal, Jan Lála, trenér Rudolf Vytlačil, Ladislav Novák, Viliam Schrojf (Schroiff), Adolf Scherer, sedící zleva Dr. Jíra, Josef Jelínek, Josef Masopust, Jozef Adamec, Václav Mašek, Pavel Kouba, Svatopluk Pluskal.
S kým nejvíc?
Všichni byli fajn. Vavá, nejlepší střelec turnaje, ten za to uměl vzít! Po té recepci jsem s ním jel výtahem, už se pěkně motal. Zlatou Niké měl v podpaží, celou ulepenou od vína, které jsme z ní předtím pili.
Měli jste náladu s Brazilci tak slavit, když vás připravili o zlato?
Smutní jsme nebyli. Objímali jsme se s nimi, fotili, gratulovali. Jen Pelé byl trošku stranou. Seděl někde v pozadí, celý turnaj nehrál, tak si to asi nedokázal tolik užít. Pro mě byl vrchol, když jsem se objal s Garrinchou a ťukli jsme si vínečkem. To pak ta finálová porážka rychle přebolela. I když...
Ano?
Štve mě doteď, že rozhodčí Latyšev přehlédl jasnou ruku Djalmy Santose ve vápně. Stadion ztichl, měla to být penalta. Vedli bychom 2:1 a kdo ví, co by se dělo pak? Dneska by koukl na video a bylo by jasno.
Borbély, odborník na Brazílii. Co radí Pelému? A co říkal Neymarův táta? |
Nemrzí vás, že tehdy ještě nebylo ve zvyku měnit si dresy? Měl byste památku.
Mrzí nemrzí, kdybych si vyměnil dres, příště bych neměl v čem hrát! Škoda, ale tehdy to prostě neexistovalo. Naštěstí mi zůstal aspoň jeden můj vlastní reprezentační dres, je v Bratislavě v Síni slávy. Stejně jako moje záplatované chilské kopačky.
Ve finále, kde jste na Brazilce narazili znovu, jste je nenazul, ze sestavy jste v průběhu turnaje vypadl. Bylo těžké to přijmout?
To mi ani nepřipomínejte, bylo mi do pláče. Jako všem, kteří nemohli hrát. Třeba Honza Lála si natáhl sval a tím přišel o finále – probrečel vedle mě na pokoji celou noc.
A vy?
Tušil jsem sice, že hrát nebudu, ale smutný jsem byl. Když trenér Vytlačil přečetl sestavu před prvním zápasem a já v ní byl, málem jsem dostal infarkt. A když jsem z ní pak vypadl, měl jsem chuť jít skočit do moře.
Padesát let poté Na šampionát v Chile 1962 se vzpomínalo v roce 2012 na Letné.
Až tak?
Klidně to přiznám: člověk závidí kamarádovi, který hraje místo něj. Měli jsme výborný tým, žádný slabý článek. Pochopil jsem, že dal trenér přednost Tomáši Pospíchalovi s Pepíkem Kadrabou a mě s Jožkou Adamcem posadil. Ale stejně mě mrzí, že jsem na finále jen koukal.
Mohl jste se aspoň chvíli projít po hřišti?
Naštěstí ano, před zápasem jsme s ostatními náhradníky nesli vlajku. Na televizních záznamech je to vidět, pochodujeme tam v teplákovkách jako vlajkonoši. Ale pak už šup na tribunu.
Jozef Štibrányi (1962)
Ne na lavičku?
Ani nápad, tehdy to nešlo. Nestřídalo se, náhradníci mazali na tribunu, seděli jsme hned za střídačkami. Teď, než jsem vyrazil do Prahy, našel jsem doma lístek z finále. Mám ho tady v kapse, abych ho předal Jirkovi Horovi.
Předsedovi klubu přátel Josefa Masopusta, který vás v roce 2012 vzal do Chile – zavzpomínat přesně po padesáti letech.
Když jsme se tam vrátili, vlhly mi oči. Prožít to všechno ještě jednou, poznávat znovu stadiony, místo, kde jsme bydleli, pak přivézt domů fotky a po večerech si je prohlížet... Je to krásné.
Doma máte i trs z trávníku na stadionu ve Viňa del Mar, kde jste dal gól Španělům, viďte?
No jistě, je uložený ve vitríně. Zasadit na zahradě jsem ho nemohl, musel bych vzít celý drn a mít ho po cestě ve vodě. Takhle už je to jen kus uschlé trávy, vypadá jako tabák, ale pro mě má velkou cenu. To, že jsme se do Chile mohli vrátit, Jirkovi nezapomenu do konce života. Beru ho jako člena rodiny: vždyť mě i hlídá, abych nehřešil, protože beru prášky na srdce.
Dojetí v Brazílii. Když se vzpomínalo na finále v Chile 1962 |
A uhlídá?
Jednou neuhlídal, zrovna v Brazílii. Letěli jsme v roce 2013 na Konfederační pohár a než jsme vyrazili, moje moudrá žena s Jirkou telefonovala. Povídá: Pane Hora, dejte na něj pozor, Vasil miluje whisky! Jirka hlídal, ale na Maracaná jsem se mu na chvilku ztratil a v baříku si poručil skleničku. Najednou cítím ruku na zádech – za mnou Jirka.
Umluvil jste ho?
Naléhal jsem: prosím tě, komu ublíží, když si dám jednu skleničku? Jirka přimhouřil oko, já přivoněl, napil se... whisky z Maracaná. Jaj, ta chutnala, člověče!
