Vedení asociace tak každoročně oceňuje osobnosti, které významně přispěly k rozvoji českého fotbalu.
Fotbal Brumovský miloval odmalička. Někdejší sportovní novinář a geniální prozaik Ota Pavel o něm mimo jiné napsal:
Už podle jeho životních osudů je fotbal nejkrásnější hrou na světě. Zprvu ho trápil zápal plic. Mával na mámu do okna, ať nemá strach, že chytá jen v brance. Hrál jako klouček za Slaný a skákal z prvního patra novostavby, aby byl "sekáč". Ze Slaného se přestěhoval do Teplic; kopávali tu na "Bramši". Jakýsi chlapík ho pozval, aby hrál za teplický dorost; napoprvé musel jít, podobně jako Pluskal, kopat desítku. Nedal ji, vyhnali ho: "Tys nám to prohrál!"
Má odpich, umí vzít balón a udrží ho v plném běhu u nohy i čtyřicet metrů. Nebojí se přímo namířit na nejtěžší stokilové obránce. Pak je častokrát obhodí, po straně uteče a znova se potká s milovaným míčem. Centruje, střílí branky jak velké křídlo. Tak nějak to prý dělá Garrincha.
Nejspíš jste musel být opravdu dobrý, když si vás po dvouletém vojákování v tehdy slavné pražské Dukle tento armádní klub smluvně zavázal na dalších jedenáct let.
No, docela mi to šlo.
Jan Brumovský
Proč jste se rozhodl nabídku přijmout a v Dukle zůstat?
Protože Dukla tenkrát byla záruka fotbalové kvality. Kdo se stal v tomhle klubu vojákem z povolání, mohl se věnovat jen a jen fotbalu. Což bylo moje gusto, protože já fotbalu propadl už jako kluk. A v Dukle se už tehdy dělal fotbal na profesionální úrovni. Takže jsem byl šťastný, že mi to Dukla nabídla.
Zažil jste na Strahově, kde dřív Dukla sídlila, a později na Julisce dva velké trenéry: Karla Kolského a Jaroslava Vejvodu. Jak byste je charakterizoval?
Kolský byl proslulý jako nesmlouvavý tvrďák, což můžu jen potvrdit. Ale klobouk dolů před jeho vytipováváním hráčů. Pravda, on si v té době mohl ukázat na kohokoli, ale jak on dokázal sestavit mužstvo, to bylo obdivuhodné.
A co Vejvoda?
To zase byl fantastický taktik. Měl herní systém až neskutečně promyšlený, dokázal nás připravit na kteréhokoli soupeře a taky on uměl mužstvo poskládat ideálně. A jsem přesvědčený, že vzhledem k tomu preciznímu zvládnutí taktiky by se Vejvoda v trenérské špičce neztratil ani dnes.
Jan BrumovskýNarozen: 26. června 1937 Hráčská kariéra: 1949/1955 Hvězda Trnovany, 1955/1956 Tatran Teplice, 1957/1970 Dukla Praha, 1971/1972 ČSAD Benešov, celkem 230 prvoligových startů a 42 gólů, čtyřikrát nastoupil za národní mužstvo Československa a reprezentoval také v dresu československých olympioniků Trenérská kariéra: 1990/1991 asistent trenéra Ivo Viktora v Dukle, 1978/1980 asistent reprezentačního trenéra Jozefa Vengloše, společně s Jánem Huckem vedl i československý olympijský tým, pracoval jako šéftrenér mládeže v Dukle Fotbalové úspěchy: mistrovský titul s Duklou v letech 1958. 1961, 1962, 1963, 1964 a 1966, vítěz Československého poháru v letech 1961 a 1965, stříbrná medaile z olympijských her v Tokiu v roce 1964, jako asistent trenéra Vengloše u týmu ČSSR má i bronzovou medaili z mistrovství Evropy v Itálii v roce 1980 |
Na který svůj zápas vzpomínáte nejraději?
Odehrál jsem jich stovky, ale nejradši vzpomínám na tři. V devětapadesátém jsme s hráli s Duklou v Mexiku proti slavnému brazilskému Santosu. Nastoupil i s čerstvým mistrem světa Pelém, ale nakonec jsme vyhráli 4:3 my a byli jsme slavní. Dalším je zápas v jedenašedesátém, když jsme poprvé vyhráli velký mezinárodní turnaj v New Yorku. Finále se tam hrálo na dva zápasy, v prvním jsme anglický Everton porazili 7:2, ve druhém 2:0. V tom prvním utkání jsem dal gól, bylo to slavné vítězství. A dotřetice nikdy nezapomenu na finále olympijského turnaje v Tokiu v roce 1964. Prohráli jsme s Maďarskem 2:1, můj gól bohužel přišel, až když jsme prohrávali o dvě branky a vyrovnat jsme už nestačili.
Je Pelé nejslavnějším protihráčem, proti němuž jste kdy nastoupil?
Jednoznačně.
Fobaloví fanoušci často řeší dilema, kdo je nejlepším světovým fotbalistou všech dob. Zda Pelé, nebo Maradona. Jaký je váš názor?
Já byl vždycky pro Pelého. Jenže podle mě jeho i Maradonu už dnes překonal Messi. A že mu to poslední týdny moc nejde? Takový výpadek je přece normální, tím si projde každá hvězda.
K tomu fotbalovému výletu do Mexico City vás váže ještě jedna vzpomínka...
Vzpomínka i současnost. Tehdy jsme při tom pobytu v Mexiku chodili na různé akce na československé vyslanectví a při jednom takovém slavnostním rautu jsme si tam padli do oka s jistou slečnou Marií. Pracovala v Mexiku na tamním obchodním oddělení našeho ministerstva zahraničí a byla tenkrát mezi pozvanými hosty. My pak odletěli, než se z té mise vrátila, tak jsme si rok psali, v jedenašedesátém jsme vzali a jsme spolu dodnes.
Co považujete za váš největší trenérský úspěch?
Nejspíš je to mistrovství Evropy v osmdesátém roce v Itálii, kdy jsem asistoval trenéru Jožkovi Venglošovi. Udělali jsme tam bronzové medaile, když jsme v zápase o třetí místo porazili domácí Italy až v nekonečném penaltovém rozstřelu. Vyhráli jsme ho 9:8, když na tu rozhodující devátou penaltu musel Barmoš, který prý jinak penalty nikdy nekopal.
Kdo byl vaším nejoblíbenějším spoluhráčem?
Rychle jsme se skamarádil s Pepíkem Vacenovským, který v sedmapadesátém narukoval do Dukly společně se mnou. Kamarádíme spolu dodnes, máme vedle sebe chaty v Mirošovicích a pravidelně se vídáme i na setkáních starých dukláků na Julisce.
Trenérskou profesi jste získal po absolvování pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu. Nikdy jste však nepracoval jako hlavní kouč. Působil jste v Dukle u mládeže, na začátku devadesátých let jste na Julisce u prvního mužstva asistoval Ivo Viktorovi, předtím jste byl Venglošovým asistentem u reprezentace. To jste nikdy neměl ambice být hlavním trenérem?
Po tomhle postu jsem opravdu nikdy netoužil. Ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním je nejistota takové funkce. Hlavní trenér většinou neví dne ani hodiny a já rozhodně kočovnickým typem nejsem. Rád pracuju v prostředí, které důvěrně znám, rád jsem na jednom místě, nerad se stěhuju. Pro mě byla Dukla jistotou ať už z pozice asistenta, nebo šéftrenéra mládeže, krátkodobě i šéfa klubu a nakonec i z místa jako pracovníka sportovního oddělení, odkud jsem posledního prosince 2003 odešel do důchodu. A tím druhým důvodem, proč jsem v Dukle nikdy nevzal funkci hlavního trenéra, přestože nabídku jsem jednou měl, byla obava, že bych nikdy nebyl tak dobrý, jako nezapomenutelný Vejvoda.
Jak jste v devadesátých letech nesl, když Dukla skončila až ve třetí lize a pak se první mužstvo odstěhovalo do Příbrami?
Hodně těžce, stejně jako všichni bývalí hráči slavné Dukly šedesátých let. Ale protože Dukla nezanikla úplně a na Julisce se hrály nižší soutěže, věřil jsem, že by se ty staré dobré časy jednou vrátit mohly. A jsem strašně rád, že jsem se prvoligové Dukly na Julisce dočkal.
A co současné Dukle říkáte?
Jedním slovem paráda. Nám starým dukláckým pardálům dělají ti dnešní kluci obrovskou radost. Kdy by do nich řekl, že se jako nováček budou rvát o evropské poháry. Prostě před nimi smekám.
