„Ale ničeho nelituju, jsem šťastný člověk. Na světě přece není jen fotbal,“ poví do telefonu perfektní češtinou.
Ani po třiceti letech, které kromě několika krátkých pauz prožil ve Švýcarsku, mu nevypadávají slovíčka, ani se mu do rodného jazyka nevloudil přízvuk. „Jen když přijedu do Prahy, občas se mě ptají, jestli nejsem Moravák. Prý mluvím měkce,“ usměje se. „Paní je sice Švýcarka, ale na naše dvě holčičky mluvím česky. Chtěl jsem, aby uměly oba jazyky.“
Rodinná pouta jsou pořád pevná, i proto bude šestačtyřicetiletý Berger v úterý večer přímo na stadionu v St. Gallenu držet palce Česku, aby se na úkor Švýcarska udrželo v Lize národů.
Jméno mě nijak nepoškodilo, nemělo velký vliv na moji kariéru. Můžu říct, že měla být úplně jiná, neodvíjela se tak, jak bych si přál.
