Penalty. To není štěstí, ale hodinářská práce. Přesně a razantně usadit míč do prostoru, který je ve skutečnosti velký jako vrata tovární haly, jenže když vám někdo stojí v cestě, dovnitř se nedostanete.
A přesně tohle byl Petr.
První ze Španělů kope Mata. Na míč si Petr sáhne, ale střela překoná odpor gólmanovy ruky – 0:1.
Pokus číslo dvě, ten jediný je pokažený. Adrian Gonzales míří napravo a Petr padá k opačné tyči – 1:2.
Do třetice všeho dobrého a zlého. Valiente pálí do břevna! Od té chvíle je český tým ve výhodě.
Když kopou čeští hráči, Petr se svalí na zem s dresem přes hlavu. Jen z výkřiku diváků ve spoře zaplněné šedesátitisícové aréně v Edmontonu odhadne, jak to dopadlo.
Kdyby otevřel oči, bude zírat nad málo vídanou jistotou. Fenin, dělovka a gól. Suchý, bomba pod břevno a taky gól. Kúdela, další tvrdá střela a o Pekhartovi ani nemluvě. Ten byl jediný, kdo pokazil penaltu v osmifinále s Japonci, ale hned po zápase prohlásil: „Příště kopu zase! Neúspěch se musí rychle setřást.“
Věří si i riskují. Pokud by jim míč jen trochu sklouzl po kopačce, letěl by při té razanci bůhvíkam.
Španělé působí váhavěji. I na čtvrtý pokus Garcii si Petr sáhne, ale míč opět vítězí. Až proti Piquemu to dokáže. Zakývá se do stran, dvakrát tleskne do dlaní a pak po míči skočí.
Je hotovo. Petr se chytá za hlavu, jako by nevěřil, co dokázal. Z pěti penalt jednu vyrazil a dvakrát ztlumil míč. On, kluk, který na jaře chytal za třetiligové Mutěnice a který o penaltového krále soutěžil se Španělem Adanem. Ten nosí podstatně slavnější dres – Realu Madrid.
