|
CO DNES DĚLAJÍ |
Dlouholetý kapitán národního mužstva patří k té šťastnější české fotbalové generaci, která zažila start na mistrovství světa. I když, na tuhle kapitolu moc rád nevzpomíná.
"Ve Španělsku jsme tenkrát ve dvaaosmdesátém vybouchli podobně jako loni náš nároďák v Německu. Po remízách s Kuvajtem a Francií a porážce s Anglií jsme nepostoupili ze základní skupiny," připomene Fiala tehdejší černé dny československého fotbalu.
Má ale i lepší vzpomínku, přestože na šampionátu v osmdesátém nepobyl na hřišti ani minutu.
"Dva roky předtím jsem byl v kádru trenéra Vengloše na mistrovství Evropy v Itálii," říká. "Sice jsem to odseděl jen na lavičce, ale tu bronzovou medaili doma samozřejmě mám."
|
Kdo je Jan Fiala |
Narozen: 19. května 1956S Duklou z pražské Julisky vyhrál v letech 1977, 1979 a 1982 tři mistrovské tituly. V tehdejším armádním mužstvu skončil v létě 1987 a teprve tehdy, v jedenatřiceti, mohl Fiala vyrazit na zahraniční angažmá. Namířil si to do francouzského prvoligového Le Havru za o rok starším bývalým spoluhráčem Ladislavem Vízkem.
"Tenkrát se mohlo ven až v jedenatřiceti a minimálně s pětadvaceti reprezentačními starty," povzdechne si. "Zkrátka, doplatili jsme na předchozí režim."
Po roce v Le Havru se jeho další francouzskou štací stal druholigový celek FC Bourges.
"Tam jsem byl tři roky a v jednom mužstvu jsem si postupně zahrál s Petrem Herdou, Róbertem Kafkou a s reprezentantem Vlado Kinierem ze Žiliny," zavzpomínal Fiala.
Ve svém francouzském parku ještě nebyl
"Potom mě přetáhli do nedalekého městečka St. Amand-Montrond. Hráli nějakou nižší soutěž a já jim během dvou let pomohl do divize. A dostali jsme se tenkrát i docela daleko ve Francouzském poháru. To bylo tenkrát slávy, že se to ani vypovědět nedá."
Když později v St. Amand-Montrond otvírali nový park, pojmenovali ho po Fialovi. Sám tamní starosta byl Fialu pozvat na slavnostní otevření, ale českého internacionála nezastihl.
"Hledal mě na Julisce, ale už ani nevím, kde jsem tenkrát byl," vzpomíná Fiala. "Samozřejmě mě mrzelo, že jsem na tu slávu nemohl, měl jsem jiné povinnosti. Od té doby, co jsem tam skončil, jsem se do toho sympatického prostředí nikdy nedostal. Takže jsem ten svůj park ještě neviděl," usmívá se internacionál.
Když se ve třiadevadesátém z Francie vrátil, v sedmatřiceti se pořád cítil při fotbalové síle. A tak začal každý víkend dojíždět z Prahy do 227 kilometrů vzdáleného rakouského Mallersbachu.
"Už ani nevím, kdo mi to dohodil. Hrál jsem tam sice jen nějakou okresní soutěž, ale důležité bylo, že jsem mohl dojíždět jen na zápasy. A až jsem se divil, jak nádherně jsem v tomhle maličkém klubu vydělával."
O hlavní příjmy se stará paní Lubica
Ale kvůli penězům do Rakouska nejezdil. Měl vyděláno z Francie, a tak společně s manželkou Lubicou postavili v Praze na pomezí Tiché a Divoké Šárky rozlehlý dům.
"A domy nás vlastně živí dodnes. Ale to bych radši nechal na mojí ženě, která to všechno šéfuje," pobízí Fiala manželku.
Absolventka stavební průmyslovky paní Lubica Fialová totiž stavařině rozumí.
"Dodnes mě ale docela mrzí, že jsem pak na vysoké nedodělala architekturu. Ale i tak se v nemovitostech vyznám," bere si slovo ženská část rodiny Fialových. "Ten dům jsme nějaký čas pronajímali přes jednu realitní kancelář a pak přišel jeden soukromník s tím, že ho od nás koupí. No, co vám mám říkat, byla to prostě taková rána, že se ta nabídka nedala odmítnout. Přestože původně jsme ten dům stavěli pro sebe."
Ze stržených peněz se postavil další dům, pak ještě ten nevídaně útulný, v němž Fialovi bydlí, a u tohoto podnikání už zůstalo. "Už stavíme další," pochlubila se paní Fialová.
"Proto jsem nikdy nebyl závislý na trénování," zdůrazňuje Fiala, který po trenérské dvojce absolvoval i studium trenérské profilicence. "A nikdy jsem se na místo hlavního trenéra nehrnul, spokojil jsem se s prací asistenta. Ať už to bylo ještě v pražské Dukle pod Škorpilem, nebo později v Příbrami pod Karlem Jarolímem."
Takzvané fotbalové bossy rád nemá
"Nesnáším, jak nejdřív trenérům mažou med kolem pusy a po pár nevydařených zápasech jim nemohou přijít na jméno, pomlouvají je a vyhazují. Kdejaký řezník, zelinář nebo rádoby podnikatel má prostě větší slovo než opravdoví fotbaloví odborníci. Má takovou moc jen díky svým penězům, a přitom fotbalu nerozumí. A řada takhle řízených klubů nakonec zkrachovala. Já jednou prvoligovou nabídku měl a právě z těchhle důvodů jsem ji odmítl."
A tak například v Plzni v roli asistenta postupně pomáhal Milanu Šípovi, Zdeňku Michálkovi a Luboši Urbanovi, v Teplicích asistoval Michalu Bílkovi, v Jablonci se na něj mohl dva a půl roku spoléhat Vlastimil Palička.
"Naposled jsem dělal asistenta Günteru Bittenglovi, když byl v Xaverově. Tam jsme oba skončili v létě před dvěma lety a od té doby mě živí jen moje šéfka Lubica," směje se bývalý reprezentant, který od roku 1995 hrál téměř do devětačtyřiceti krajský přebor ze Černolice.
"Do toho mě navezli Luděk Macela s Láďou Vízkem, oba bývalí spoluhráči z Dukly. Pořád mě hecovali, že už mám dávno vyděláno, tak co blbnu s tím dojížděním, a že v Černolicích si zahraju lepší fotbal. Tak jsem nakonec do téhle party, za kterou hrávali právě Vízek, Bittengel, Petr Rada, Pepa Chovanec, Ivan Hašek, Olda Rott, Honza Berger a další, šel."
Výkonnostně si tak Fiala polepšil, ale od té doby už hrál jen pro radost. "To je v Černolicích takový zákon, že internacionálové tam hrajou zadarmo. Ale tyhle časy už jsou vlastně pryč, protože z těch známých jmen už občas chodí jen Ivan Hašek, když mu to čas dovolí."
S fotbalem pro radost prozatím skončil
Fiala musel s hraním skončit přibližně před dvěma a půl lety. Dohonily ho totiž tradiční potíže bývalých špičkových fotbalistů.
"Začala mě pobolívat pravá kyčle, musel jsem přestat s fotbalem, jak v Černolicích, tak v mužstvu českých internacionálů i ve staré gardě Dukly. Ani toho asistenta bych už dělat nemohl. Horšilo se to, nakonec jsem se bolestí i probouzel," líčí Fiala. "A po rentgenech bylo jasné, že musím na operaci."
"Tak jsem se obrátil na kamaráda Vláďu Hospodára, výborného ortopeda, který je primářem v nemocnici Na Malvazinkách. Říkám mu, že mám jedinou prosbu: abych si ještě někdy mohl zahrát fotbal aspoň rekreačně. Za ty staré pány Dukly a za internacionály. Dělal mi to osmého června a všechno nasvědčuje tomu, že si ten fotbal ještě zahraju. Takže, Vláďo, moc děkuju."
Poté se už Fiala omlouvá. "Musím na svou předepsanou denní dávku. Kyčle je dobrá, ale nevěřili byste, jak mě po pár kilometrech bolí zadek," říká, když usedá na speciální rotoped.
 Manželé Lubica a Jan Fialovi na verandě svého domku v pražském Veleslavíně. |
REPREZENTANT. Jan Fiala (vlevo) před odletem k mezistátnímu zápasu společně s Antonem Ondrušem (uprostřed) a Miroslavem Gajdůškem. |
ASISTENT TRENÉRA. S Vlastimilem Paličkou (vpravo) na tréninku Jablonce, který společně vedli v letech 2001 až 2003. |
