I kdyby svět nesužovala pandemie koronaviru a nebylo by třeba trávit čas v karanténě, triumf defenzivního záložníka Součka by stejně budil pozornost.
Souček je fotbalistou roku, mezi trenéry kraloval Trpišovský |
Záložník West Hamu United se v porovnání s předchozími vítězi ankety, do které hlasují hráči, trenéři a novináři, v lecčem vymyká.
Věřte, že většího slušňáka, poctivce a čistou, až lehce naivní duši mezi fotbalisty sotva najdete.
Když má mluvit pro větší publikum, cítíte, že je nesvůj. Právě jako v neděli, když z Londýna na dálku dojatě děkoval trenérům, spoluhráčům, rodině, přítelkyni Natálii i roční dcerce Terezce. Skoro přesvědčoval sám sebe: „Být fotbalista roku? To by mě v životě nenapadlo.“
Není důvod nevěřit.
Souček vyrůstal v časech, kdy si nablýskanou cenu pro nejlepší hráče republiky nosili domů Rosický, Nedvěd, Čech. Čili absolutní superhvěhdy, ke kterým se vzhlíželo i za hranicemi. A které teď národní tým pochopitelně nemá.
A tak se ocenění dočkal hubený dlouhán, kterého ještě před pěti lety odmítli ve Frýdku-Místku i ve Vlašimi. Zadlužený druholigový Žižkov ho vzal jen proto, že na jeho hostování ze Slavie nemusel vynaložit ani korunu.
Skeptik by možná reagoval: „Jak hluboko český fotbal klesl.“
Realista by snad oponoval: „Buďme rádi za Součka.“
Tvář optimisty by se ovšem rozsvítila: „Vždyť on je přece výjimečný. Z nechtěného to dotáhl mezi klíčové hráče reprezentace, do Ligy mistrů, do Premier League.“
Upřímně, Souček nikdy nebyl talent na první pohled. Má svůj styl, a než si na něj zvyknete, může to chvíli trvat.
Nemá ladný pohyb Rosického, Nedvědovu dynamiku ani Barošův drajv. Ale protože je pro něj fotbal vším, vyšvihl se až na úroveň, na které by bylo nefér o něm tvrdit, že je pouze běžec a pracant.
V mistrovské Slavii se kolem něj všechno točilo, ve fungujícím týmu bez velkých hvězd byl pro kouče Trpišovského spolu s gólmanem Kolářem jediným nepostradatelným. S šéfovskou páskou na rukávu dokázal měnit rytmus hry, rozdělovat balony do křídel, chytře vykrývat prostor i hrozit vpředu. Během svých nejlepších výkonů připomíná chobotnici, jejíž chapadla obsáhnou celé hřiště. I když je mezi fotbalovými skauty zapsaný v kolonce defenzivní záložník, sbírá překvapivě dost asistencí a ještě víc gólů.
V historii populární ankety fotbalista roku, jež se vyhlašuje od roku 1965, najdete daleko méně produktivní borce, kteří zaujali. Samozřejmě musíme zmínit brankáře od Viktora přes Koubu, Čecha až po Vaclíka. Premiérový vítěz Popluhár byl stoper. Za rok 1997 triumfoval vyloženě defenzivně založený (a naprosto nemluvný) středopolař Jiří Němec. Dostal body za to, jakým stylem vedl reprezentaci coby kapitán.
Užívám si to, kde jsem. Ale nezapomínám, říká Souček |
Kam tím míříme? Klobouk dolů před Součkem, kam až ho vlastní píle a odhodlání vystřelily, za rok 2019 si cenu rozhodně zasloužil. Zároveň však výsledky ankety potvrzují, že pramen výjimečných talentů v Česku dál vysychá.
V popředí se nadále drží gólmani, dříči a atleti. Chybějí střelci, tvůrci hry, inspirativní persony. Do první desítky se tentokrát prodralo hned pět hráčů, kteří aspoň část sezony zvládli v české lize, což je unikát. A kromě čtvrtého útočníka Schicka ji plně obsadili gólmani, štítoví záložníci a obránci.
