zavřít
1 / 98
náhledy
Kdo vyhrál v Československu jako první, kdo premiérově obhájil, kdo dlouho držel rekord v počtu triumfů? Připomeňte si éry Josefa Masopusta, Antonína Panenky či Ladislava Vízka, anketa Fotbalista roku slaví 60 let. Podívejte se v galerii na historický přehled, jenž také zachycuje, jak se jednotliví vítězové v čase proměnili.
Autor: koláž iDNES.cz
1965 – JÁN POPLUHÁR (Slovan Bratislava). První vítěz ankety, obránce přezdívaný Bimbo. Se Slovanem Bratislava třikrát zvítězil v Československém poháru, svou zemi dvaašedesátkrát reprezentoval a byl součástí stříbrného výběru z Chile 1962. V roce 1967 obdržel Světovou cenu za fair play, když na MS 1962 zastavil hru po zranění legendárního brazilského kouzelníka Pelého. Výtečný hráč i fotbalový gentleman, který za celou kariéru nedostal jedinou žlutou kartu. Na snímku právě Pelé okolo něj střílí.
Autor: ČTK
Popluhár vedle Slovanu hrával za ČH Brno, Zbrojovku Brno, jednu sezonu dokonce za Olympique Lyon ve francouzské lize. Později se věnoval trenérskému řemeslu. V roce 2000 byl zvolen nejlepším slovenským fotbalistou dvacátého století. V roce 2002 obdržel od prezidenta Slovenské republiky Řád Ľudovíta Štúra I. třídy. Zemřel 6. března 2011 ve věku 75 let.
Autor: Jan Palička, MF DNES
1966 – JOSEF MASOPUST (Dukla Praha). První československý držitel Zlatého míče a ikona Dukly Praha, s níž získal osm titulů. Elegantní záložník, mozek hry, který dovedl Československo ke stříbru na MS 1962. I pro Pelého (na snímku) byl jedním z nejlepších hráčů Evropy.
Autor: ČTK
Závěr kariéry na sklonku sedmdesátých let strávil v Belgii v klubu Crossing Molenbeek, kterému pomohl do první ligy. Poté Masopust působil i jako kouč. Už v Belgii působil jako hrající trenér a po návratu do Československa dovedl k historickému titulu Brno. V letech 1984 až 1988 vedl československou reprezentaci. Zemřel po vážné nemoci 29. června 2015 ve věku 84 let.
Autor: Michal Sváček, MAFRA
1967 – JÁN GELETA (Dukla Praha). Jedna z klíčových postav Dukly Praha v 60. letech. Fyzicky i technicky vybavený hráč, výborně hrál hlavou, šel do všeho, nikdy neuhnul. Střední defenzivní záložník s citem pro hru a skvělou přihrávkou. V roce 1967 dovedl Duklu, s níž získal tři tituly, do semifinále Poháru mistrů evropských zemí.
Autor: ČTK, Paměť národa
Geleta dnes žije ve vesničce u Sázavy, v devadesátých letech provozovali s manželkou prodejnu potravin na Břevnově. Za Duklu si zahrál i jeho syn Jan (uprostřed), jeho vnučka Zuzana si vzala Tomáše Vondráška (na snímku vlevo), jenž po 346 startech v lize za Teplice zamířil... do Dukly.
Autor: Archiv Tomáše Vondráška
1968 – IVO VIKTOR (Dukla Praha). První vítězství brankáře Dukly, který si na snímku připíjí s manželkou Janou. Tou dobou už chytal za národní tým, v němž debutoval o dva roky dříve proti proslulé Brazílii.
Autor: Kruliš Jiří, ČTK
1969 – LADISLAV KUNA (Spartak Trnava). Jedna z důležitých postav Spartaku, který v tomto roce postoupil až do semifinále Poháru mistrů evropských zemí. V domácí odvetě tehdy Kuna dal dva góly Ajaxu Amsterdam. V dresu Trnavy za šestnáct let nastoupil ve 424 ligových utkáních a nastřílel 86 gólů. Poté hrál ještě za rakouskou Admiru Wacker Mödling.
Autor: TASR, Profimedia.cz
Po kariéře Ladislav Kuna působil jako trenér v Dunajské Stredě, Podbrezové a Spartaku Trnava, kde se nakonec stal prezidentem a byl předsedou představenstva. Na snímku z roku 2011 sedí mezi předsedou fanklubu Mariánem Galbavým a trenérem Pavlem Hoftychem. Zemřel 1. února 2012 ve věku 64 let, podlehl dlouhé těžké nemoci v bratislavském Národním onkologickém ústavu.
Autor: TASR, Profimedia.cz
1970 – KAROL DOBIAŠ (Spartak Trnava). Legenda Spartaku Trnava, přezdívaný Patino, protože mu při běhu paty létaly do stran. Výrazně se podílel na zlaté éře Spartaku, kdy klub na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dominoval československé lize.
Autor: Igor Zehl, ČTK
1971 – KAROL DOBIAŠ (Spartak Trnava). Jako první obhájil prvenství v anketě. Nadále byl klíčovou postavou Spartaku a stabilním členem reprezentace, se kterou mířil na vrchol. V roce 1970 se účastnil mistrovství světa. Na snímku brání Franze Beckenbauera.
Autor: WORDPRESS
Dobiaš za Československo odehrál 67 zápasů, v nichž vstřelil 6 gólů - ten nejslavnější ve finále Eura 1976 se Západním Německem. Posléze přestoupil do Bohemians, na závěr kariéry mohl na západ do Lokerenu. Trénoval Hradec, Brno, se Spartou vyhrál titul. Pravidelně navštěvuje zápasy Bohemians v Ďolíčku po boku kamaráda Antonína Panenky.
Autor: 'Tomáš Blažek / MAFRA / Profimedia'
1972 – IVO VIKTOR (Dukla Praha). Po čtyřech letech znovu Viktor. Neotřesitelná jednička Dukly a reprezentace.
Autor: Nosek Josef, ČTK
1973 – IVO VIKTOR (Dukla Praha). Další triumf jednoho z nejuznávanějších brankářů své doby. Uznání a respekt na mezinárodní scéně mu zajistily jeho výjimečné brankářské schopnosti, rychlé reflexy a schopnost číst hru.
Autor: Khol Pavel, ČTK
1974 – JÁN PIVARNÍK (Slovan Bratislava). Pozdější mistr Evropy z Bělehradu 1976 patřil do zlaté československé generace. Poznávací znamení? Blonďaté vlasy. Se Slovanem v tomto roce vyhrál titul, v pětasedmdesátém to zopakoval. Obránce, který v roli falešného křídla rád útočil. V reprezentaci odehrál 39 zápasů.
Autor: Zdeněk Havelka , ČTK
Pivarník se po kariéře stal trenérem a působil nejen na Slovensku, ale také v zahraničí. Trénoval například v Kuvajtu, Saúdské Arábii či Spojených arabských emirátech. Jeho synovcem je explzeňský trenér Roman Pivarník.
Autor: Profimedia.cz
1975 – IVO VIKTOR (Dukla Praha). Čtvrtý z pěti triumfů legendárního brankáře v této anketě. Na snímku je vlevo s kolegou Petrem Kostelníkem.
Autor: www.filmfkdukla.com
1976 – IVO VIKTOR (Dukla Praha). A do pětice Viktor. Titul mistrů Evropy z Bělehradu, nejlepší brankář turnaje, třetí místo v anketě Zlatý míč pro nejlepší hráče Evropy, což pro gólmana bylo obřím úspěchem. Cena pro nejlepšího československého fotbalistu nemohla putovat do jiných rukou. Na snímku Viktor pózuje s trofejí pro vítěze ME, přihlíží v dresu poražených Němců Jozef Čapkovic.
Autor: DPA / Herbert Rudel , ČTK
Viktorova kariéra skončila o rok později kvůli zdravotním problémům. Jako trenér brankářů byl například u stříbrného tažení reprezentace na Euru 1996, v roce 2012 mu prezident Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy.
Autor: Michal Růžička, MAFRA
1977 – KAREL KROUPA (Zbrojovka Brno). Obávaný kanonýr a jedna z největších postav v historii Zbrojovky Brno. V sezoně 1977/78 pomohl týmu k mistrovskému titulu, se 20 góly byl zároveň nejlepším střelcem ligy. Na snímku je vlevo po boku Josefa Masopusta, ten Zbrojovku tehdy trénoval.
Autor: ČTK
Na začátku devadesátých let se Kroupa do Zbrojovky vrátil coby funkcionář, brněnský klub dvakrát zachránil před krachem. Člen Klubu ligových kanonýrů (118 tref). Jeho starší syn Michal chytal za juniorku, kvůli zranění však musel slibné kariéry zanechat. Mladší Karel se potatil a jako útočník prošel více kluby, v dresu Zbrojovky v letech 2012 až 2014 dal tři prvoligové góly.
Autor: Nguyen Phuong Thao, MAFRA
1978 – ZDENĚK NEHODA (Dukla Praha). Tři tituly s Duklou, 90 zápasů a 31 gólů za reprezentaci. Nebojácný a střelecky nadaný fotbalista a toho času nejmladší člen Klubu ligových kanonýrů za sto vstřelených branek.
Autor: imago sportfotodienst / Pressefoto Rudel / Herbert Rudel, ČTK
1979 – ZDENĚK NEHODA (Dukla Praha). O rok později vítězství zopakoval, navrch se tenkrát umístil na deváté příčce v celoevropské anketě Zlatý míč, což byl úžasný úspěch. Důležitá osobnost klubu i reprezentace na snímku pózuje s tehdejší manželkou a syny Davidem a Michalem.
Autor: archiv
Nehoda už během hráčské kariéry vystudoval právničinu, v roce 1983 zamířil do německého Darmstadtu, pak okusil také Lutych a Grenoble. Později byl sportovním ředitelem pražských klubů Dukly a Sparty. V roce 1996 pak jako jeden z prvních v zemi získal licenci hráčského agenta a založil firmu Nehoda Sport, jež stála na startu slavných kariér Pavla Nedvěda, Jana Kollera a dalších.
Autor: Luděk Ovesný, MAFRA
1980 – ANTONÍN PANENKA (Bohemians Praha). Legenda Bohemians, hráč s mimořádnou technikou a fotbalovou inteligencí. Proslavil se „vršovickým dloubákem“, který rozhodl finále ME 1976. V osmdesátém roce s reprezentací na Euru dosáhl na bronzové medaile.
Autor: ČTK
Rok po úspěchu v anketě Fotbalista roku odešel do Rapidu Vídeň, kde se stal neméně slavnou postavou. Dva tituly, tři Rakouské poháry, finále Poháru vítězů pohárů... Po návratu do vlasti působil mj. jako asistent trenéra a funkcionář v Bohemians, kde je dnes čestným prezidentem.
Autor: Radek Vebr, MAFRA
1981 – JÁN KOZÁK (Dukla Praha). Tvořivý záložník přišel na Duklu na vojnu a během dvou let s ní získal pohár (1981) i titul (1982). Mimo to s reprezentací získal bronz na Euru 1980, kde nevynechal ani minutu. Jeho přehled ve hře a schopnost tvořit šance pro spoluhráče ho řadily mezi nejvýraznější osobnosti tehdejšího československého fotbalu.
Autor: imago sportfotodienst / Pressefoto Rudel / Herbert Rudel , ČTK
Po hráčské kariéře se stal trenérem – například Košice na konci devadesátých let jako první slovenský tým dotáhl do základní fáze Ligy mistrů. Slovenskou reprezentaci dostal na Euro 2016. O několik let dříve nechvalně proslul svými výbuchy zuřivosti, v sezoně 2009/10 napadl trenéra brankářů Nitry. Pětinásobný nejlepší kouč své země byl v roce 2022 uvedený do Síně slávy slovenského fotbalu.
Autor: ČTK
1982 – JAN FIALA (Dukla Praha). Neústupný obránce, který dokázal výborně číst hru a byl klíčovým mužem Dukly i reprezentace, v jejímž dresu v letech 1980 a 1982 dvakrát ubránil slavného Diega Maradonu.
Autor: Archiv Jana Fialy
Fiala hrál v české lize pouze za Duklu (305 zápasů, dva góly), v reprezentačním dresu nastoupil osmapadesátkrát a byl součástí bronzového výběru na ME 1980. Vedle toho se pyšní třemi tituly a třemi Československými poháry, startoval i na mistrovství světa 1982 ve Španělsku. Po ukončení hráčské kariéry (závěrečných šest let strávil ve francouzském Le Havre) působil ve funkci asistenta trenéra v několika ligových klubech včetně Dukly.
Autor: Profimedia.cz
1983 – LADISLAV VÍZEK (Dukla Praha). Šikovný útočník, nahravač i střelec. S Duklou získal tři tituly, ten poslední v roce 1982, předtím s reprezentací bronz na ME 1980 a zlato na OH v témže roce. První příčku obsadil před Ladislavem Jurkemikem (uprostřed) z Interu Bratislava, třetí skončil Jan Fiala (vpravo) z Dukly.
Autor: ČTK / Havelka Zdeněk / Profimedia
1984 – JAN BERGER (Sparta Praha). Rovněž olympijský vítěz, fenomenální fotbalista i bohém, miláček sparťanských fanoušků, kteří (na stadionu i v metru) skandovali: „Honza není člověk, Honza je bůh!“ V sezoně 1983/84 pomohl Spartě v prvním kole Poháru UEFA senzačně vyřadit Real Madrid, Letenští pak zdolali další dvě překážky (Lodž a Watford) a dokráčeli do čtvrtfinále, kde vypadli s Hajdukem Split. Berger dostal od Realu Madrid nabídku na přestup, ale kvůli rodině nechtěl emigrovat, a tak odmítl. Se Spartou v té době získal dva tituly (1984 a 1985).
Autor: Profimedia.cz
Berger prožil pestrý život. Během kariéry strávil měsíc ve vězení za výtržnosti a hanobení prezidenta Husáka nebo tři měsíce v protialkoholní léčebně. A jelikož se v mládí vyučil lakýrníkem a malířem, přivydělává si dnes k důchodu malováním pokojů. Trénoval také mládežnické výběry ve Spartě. Fotbal hráli i jeho dva synové Jan a Tomáš.
Autor: Petr Kozlík, MAFRA
1985 – LADISLAV VÍZEK (Dukla Praha). O dva roky později Vízek opanoval anketu znovu. Dukle pomohl v tažení Pohárem vítězů pohárů, které skončilo na jaře 1986 až v semifinále.
Autor: Peter Robinson / PA Images, Profimedia.cz
Vízek se po kariéře stal vyhledávaným fotbalovým glosátorem, je známý svými upřímnými a často vtipnými komentáři. V Čimicích otevřel hospodu zvanou Kozlovna, zatancoval si v televizní show StarDance. Takhle slavil na konci ledna 2025 kulaté sedmdesátiny.
Autor: Expres.cz
1986 – JOZEF CHOVANEC (Sparta Praha). Obránce či záložník, spolehlivý reprezentant. Rodák ze slovenských Dolných Kočkovců ve Spartě debutoval v roce 1978 coby osmnáctiletý, nakonec za ni odehrál rekordních 750 utkání a pomohl jí k osmi ligovým titulům a třem vítězstvím v poháru.
Autor: ČTK
Po konci hráčské kariéry se stal trenérem a v roce 1997 dovedl Spartu k titulu, následně poprvé do skupinové fáze Ligy mistrů. Mezi lety 1998–2001 vedl českou reprezentaci, kde se blýskl stoprocentní bilanci ve kvalifikaci o ME 2000 (za to dostal cenu pro druhého nejlepšího trenéra světa), a poté znovu trénoval Spartu, kde působil i jako sportovní ředitel. Renomé si notně pošramotil působením v komisi rozhodčích v éře černokněžníka Romana Berbra, jehož kauza na konci roku 2021 otřásla českým fotbalem.
Autor: Profimedia.cz
1987 – IVAN HAŠEK (Sparta Praha). Od čtrnácti ve Spartě, těsně před dovršením plnoletosti debutoval v áčku a první titul slavil už v sezoně 1983/84 – bylo mu dvacet a už patřil mezi klíčové hráče týmu, dostal i pozvánku do nároďáku. V roce 1987 pomohl ke třetímu sparťanskému prvenství v lize v 80. letech a poprvé ovládl anketu Fotbalista roku.
Autor: Profimedia.cz
1988 – IVAN HAŠEK (Sparta Praha). O rok později sparťanský kapitán Hašek svůj triumf zopakoval, na snímku je po boku tehdejšího kouče Letenských Václava Ježka.
Autor: Doležal Michal, ČTK
Hašek se Spartou nakonec slavil celkem osm titulů coby hráč, další dva následně jako trenér. Na MS 1990 byl kapitánem reprezentace, jež došla až do čtvrtfinále. Na přelomu tisíciletí po koučování Sparty odešel do Štrasburku, pak působil třeba v Japonsku a arabských zemích. V Česku chvíli vedl současně svaz i reprezentaci, ke které se na začátku ledna 2024 vrátil.
Autor: Reuters
1989 – MICHAL BÍLEK (Sparta Praha). Další z legend Sparty, která v osmdesátých (i devadesátých) letech vládla tuzemskému fotbalu. Záložník Bílek se v její sestavě objevil už v sedmnácti, brzy se stal v základní sestavě oporou a s letenským mužstvem slavil sedmkrát mistrovský titul. Ve dvaadvaceti si připsal první start za tehdejší Československo a v závěru kvalifikace o světový šampionát 1990 se rozhodujícími góly podílel na postupu. I za to byl zvolen Fotbalistou roku. Na snímku se po boku Ivana Haška raduje z vítězství 3:0 nad Švýcarskem, ke kterému přispěl gólem (25. října 1989).
Autor: Milan Šťastný / CNC, Profimedia.cz
Po MS 1990 Bílek odešel do Realu Betis, po návratu z tohoto angažmá hrál za Žižkov, opět za Spartu a na závěr tři roky v Teplicích. V tomto severočeském klubu začal trenérskou dráhu, v sezoně 2006/07 získal double se Spartou, následně na Euru 2012 dovedl reprezentaci do čtvrtfinále. Okusil angažmá v Gruzii či Kazachstánu, kde chvíli koučoval souběžně Astanu i národní mužstvo. Po návratu do Česka se blýskl v Plzni, s níž slavil na konci sezony 2021/22 titul a postoupil s ní do skupiny Ligy mistrů.
Autor: Michal Růžička, MAFRA
1990 – JÁN KOCIAN (FC St. Pauli). Spolehlivé libero bylo v devadesátém roce na vrcholu kariéry. Tou dobou působil Kocian už na západě v bundesligovém St. Pauli, kam mohl odejít v roce 1988 až po třicítce, jinak to za komunistů nešlo. Na MS 1990 prošel s reprezentací až do čtvrtfinále, právě z něj pochází tento snímek. Československo v něm vyřadili pozdější světoví šampioni z Německa.
Autor: imago sportfotodienst, ČTK
Kocian po konci hráčské kariéry prošel rozličnými trenérskými štacemi. Dvakrát působil u slovenské reprezentace, nejdřív hned mezi roky 1993 až 1995 coby asistent, v letech 2006 až 2008 jako hlavní kouč. Následně pomáhal Karlu Brücknerovi u rakouského národního týmu, působil v Číně, Hongkongu či Jemenu. Kromě slovenského občanství má i pas Německa, jeho děti tam vyrůstaly, studovaly a dodnes tam žijí.
Autor: TASR, Profimedia.cz
1991 – TOMÁŠ SKUHRAVÝ (FC Janov). Obávaný kanonýr řečený Bomber pomýšlel na vítězství v této anketě už o rok dříve, a prý nenesl moc dobře, že hlasující dali přednost Kocianovi. Skuhravý se totiž v roce 1990 stal superhvězdou – na MS dal pět gólů (v osmifinále s Kostarikou hattrick hlavou), přestoupil do FC Janov a tam byl postrachem obran nadále. V sezoně 1990/91 vytvořil skvělou útočnou dvojici s Uruguaycem Carlosem Aguilerou a oba zaznamenali po 15 brankách v Serii A, toho času nejlepší soutěže na světě.
Autor: Michal Růžička, MAFRA
Skuhravý nasázel za Janov 67 gólů, čímž přispěl mj. ke čtvrtému místu v lize i postupu do semifinále Poháru UEFA. Dvěma góly pomohl reprezentaci ke kvalifikaci na stříbrné Euro 1996, na něj už jej ale nepustila pochroumaná kolena. Jeho reprezentační bilance činí 49 zápasů, 17 branek. Kariéru ukončil ve třiceti. V Janově se věnoval mládeži, předtím si prošel několika osobními karamboly. Neúspěšné investice, několik nehod pod vlivem alkoholu, v roce 2012 dokonce dvouletá podmínka od soudu za fingování krádeže zapůjčeného luxusního auta. V současnosti pendluje mezi Itálií a Českem, stal se ambasadorem mládežnického turnaje a hraje plážový fotbal a nohejbal. Jeho dcera Michala je úspěšnou návrhářkou.
Autor: Jan Zátorský, MAFRA
1992 – ĽUBOMÍR MORAVČÍK (AS Saint-Étienne). Rodák z Nitry a krajní záložník platil za specialistu na přímé kopy, po MS 1990 přestoupil do Francie, kde se řadil mezi nejlepší cizince v nejvyšší soutěži. Ve dvaadevadesátém vyhrál anketu Fotbalista roku před Jiřím Němcem (vpravo) a třetím Tomášem Skuhravým.
Autor: Doležal Michal, ČTK
Na přelomu tisíciletí se Moravčík zařadil mezi miláčky tribun skotského Celtiku, kam ve třiatřiceti zamířil za trenérem Jozefem Venglošem. Se slavným klubem nímž vyhrál dva tituly a byl dokonce uveden do jeho Síně slávy. Pro legendárního Henrika Larssona platil za jednoho z nejlepších spoluhráčů, nejen švédský kanonýr obdivoval Slovákovu dovednost kopat do balonu stejně dobře oběma nohama. Kariéru ukončil v roce 2002 v Japonsku, párkrát zkoušel trenéřinu (slovenská mládežnická reprezentace, Zlaté Moravce), ale nebylo to pro něj. „Nemám na to povahu,“ řekl v červnu 2024 v rozhovoru pro iDNES. Mimochodem, z dob v St. Étienne má i francouzské občanství.
Autor: Profimedia.cz
1993 – PETR KOUBA (Sparta Praha). Prvním mužem, který vyhrál anketu v dějinách samostatného českého státu, byl sparťanský brankář. Na Letnou přestoupil zkraje roku 1991 z Bohemians za tehdy rekordní sumu domácího trhu, v německých markách se vyplácely téměř dva miliony korun. Se Spartou slavil čtyři tituly, byl u památného tažení nultým ročníkem Ligy mistrů (1992), kdy vyřadila mimo jiné Rangers a největšího favorita soutěže Olympique Marseille, doma udolala i Barcelonu a jen kousek jí chyběl k postupu do finále.
Autor: Michal Růžička, MAFRA
Kouba ve Spartě dokonce dal gól, když v květnu 1995 proti Českým Budějovicím zpečetil vítězství 4:0 proměněnou penaltou. Stal se reprezentační jedničkou, na Euru 1996 nešťastně chyboval v prohraném finále s Německem (1:2) a pak přestoupil do La Coruni, což však nebylo vydařené angažmá, byť Deportivo naprosto nečekaně vyhrálo titul. Kariéru ukončil po návratu do Česka v roce 2004, když byl tři roky náhradníkem ve Spartě. Své zkušenosti předává dalším brankářům, momentálně pracuje u reprezentačního výběru do 21 let.
Autor: FAČR
1994 – PAVEL KUKA (1. FC Kaiserslautern). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Pavel Kuka rozstřílel v tuzemské nejvyšší soutěži v barvách Slavie a v zimě 1993 přestoupil do bundesligového Kaiserslauternu. Tam v gólové explozi pokračoval, což mu vyneslo i triumf v anketě Fotbalista roku. Na snímku vlevo s vítěznou trofejí, tehdy ještě s první manželkou (s ní má nejstaršího syna Pavla, dnes už třicátníka).
Autor: ČTK
Kuka zažil s Kaiserslauternem zisk Německého poháru, pád z bundesligy, okamžitý návrat a senzační titul hned po postupu z druhé nejvyšší soutěže (1997/98), mezi tím nechyběl na stříbrném Euru 1996. Hrál i za Norimberk a Stuttgart, účastnil se Eura 2000, vrátil se do Slavie, kde kariéru po sezoně 2004/05 ukončil. Je členem Klubu ligových kanonýrů, za národní tým odehrál 87 zápasů s bilancí 29 gólů. Po kariéře podnikal, vydával například časopis Hattrick, v současnosti spolupracuje s Pavlem Paskou v agentuře ISM, kterou spoluvlastní.
Autor: Jan Zátorský, MAFRA
1995 – RADEK DRULÁK (FC Petra Drnovice). Exolomoucký útočník tenkrát po návratu z Německa (Oldenburg, Chemitzer, obojí druhá bundesliga) zakotvil v Drnovicích, kde v letech 1995 a 1996 dvakrát opanoval žebříček ligových kanonýrů. V pětadevadesátém dal tři góly v kvalifikaci o stříbrné Euro, na němž byl ve čtyřiatřiceti v českém výběru nejstarší. Snímek pochází z vyhlášení ankety Sportovec roku 1995, kde skončil pátý.
Autor: Profimedia.cz
Drulák si z Drnovic odskočil ještě do Rakouska a kariéru završil v Olomouci. Se 153 góly je členem Klubu ligových kanonýrů. U fotbalu zkoušel zůstat, ale dělat hráčského agenta pro něj nebylo. Vlastnil hospodu, řídil kamion, v současnosti dělá administrativu ve firmě, která se zabývá plynem - propanem butanem, stáčením, rozvozem.
Autor: Stanislav Heloňa, MAFRA
1996 – KAREL POBORSKÝ (Manchester United), PATRIK BERGER (FC Liverpool). Unikátní situace v tradiční anketě, která měla po stříbrném Euru 1996 dva vítěze. Jako mnoho hráčů z výběru senzačních českých finalistů i tyto dva záložníky katapultovalo reprezentační tažení za lepšími angažmá. Autor geniálního lobu ze čtvrtfinále s Portugalskem (1:0) Poborský šel ze Slavie do Manchesteru a Berger, který skóroval ve finále s Německem (1:2), z Dortmundu do Liverpoolu. První jmenovaný se vyhlášení ankety v Teplicích účastnil, Bergerovi to klubové povinnosti v předvánoční čas roku šestadevadesátého nedovolily.
Autor: Profimedia.cz
1996 – KAREL POBORSKÝ (Manchester United), PATRIK BERGER (FC Liverpool). Oba fotbalisté dostali v anketě shodný počet 199 bodů, což bylo sice raritou, ale zároveň tak trochu pro smích. Berger prohlásil, že se o cenu dělit nebude, předchozí vítěz Drulák to označil za frašku, jeho předchůdce Kuka reagoval: „Nikdo mě nepřesvědčí, že oba skutečně dostali stejný počet hlasů.“ MF DNES tehdy napsala: „Vskutku ostudný kousek (...) Organizátoři z nakladatelství Olympia projevili notnou dávku diletantství. Zdůvodnění, že oba hráči získali shodný počet bodů, je nezbavuje odpovědnosti za to, že země vicemistrů Evropy je fotbalovému světu pro smích.“ A mimochodem, Berger nakonec i tu svou trofej dostal. Nejprve se ale mezi svátky pokochal a fotil s tou putovní, kterou mu přivezla ukázat Poborského manželka.
Autor: ČTK
Poborský po dvouleté štaci v United (v konkurenci jistého Davida Beckhama) odešel do Benfiky Lisabon, pak do Lazia a v létě 2002 zpět do Česka, ne však do Slavie, ale do Sparty, kde se stal nejlépe placeným hráčem ligy a kapitánem. Angažmá skončilo neslavnou esemeskou od nového klubového šéfa Daniela Křetínského, Poborský odešel do Českých Budějovic, kde kariéru začínal, a coby druholigový hráč se účastnil MS 2006. V reprezentaci, s níž prožil i bronzové Euro 2004, dlouho držel rekord v počtu odehraných zápasů (118). Po nesmírně úspěšné kariéře podnikal a zapojoval se i do politiky, v roce 2021 neúspěšně kandidoval na předsedu fotbalové asociace, kde byl také u zrodu regionálních akademií. V současnosti se věnuje práci experta a spolukomentátora pro stanici CANAL+ Sport, která vysílá anglickou Premier League. Snímek pochází z rozlučky Tomáše Vincoura s hokejovou kariérou.
Autor: Filip Fojtík, MAFRA
Berger strávil v Liverpoolu sedm sezon, nejslavnější z nich byla ta 2000/01, během které Reds vyhráli FA Cup i Pohár UEFA. Berger hrál obě finále, ale už tehdy jej trápila častá zranění. I tak ještě v Anglii zvládl přes padesát startů za Portsmouth, působil i v Aston Ville a Stoke, než se v létě 2008 vrátil do Česka a podobně jako Poborský rovněž ne do Slavie, jež jej do Evropy vyslala, ale do Sparty. Kariéru ukončil o rok a půl později po dalším zranění kolene. S reprezentací měl na rozdíl od spoluvítěze ankety horší vztah, památný je konflikt s koučem Uhrinem na Euru 1996, z nějž málem odjel, i následný sedmnáctiměsíční bojkot Uhrinova výběru do září 1998 a změny trenéra. Celkem v národním týmu zapsal 42 zápasů a 18 gólů. Na rozdíl od Poborského není tolik vidět na veřejnosti, neangažuje se ve fotbale, zdvořile odmítá žádosti o rozhovor. Užívá si života: cestuje po světě, hraje golf, investuje, rybaří, coby ambasador Liverpoolu klub reprezentuje na různých charitativních a společenských akcích. Na snímku je na osmifinále Evropské ligy mezi Spartou a Liverpoolem po boku věrné manželky Jarky.
Autor: Michal Růžička, MAFRA
1997 – JIŘÍ NĚMEC (Schalke 04). Pracovitý a poctivý defenzivní záložník, vicemistr Evropy z roku 1996. V sedmadevedasátém byl kapitánem reprezentace a oporou Schalke, kde působil od roku 1993 a právě v sezoně 1996/97 přispěl k zisku Poháru UEFA. Tenkrát získal vedle ceny pro Fotbalistu roku i Zlatý míč České republiky (na snímku), což je anketa Klubu sportovních novinářů.
Autor: Michal Růžička, MAFRA
Němec hrál v Německu do roku 2002, vrátil se do Česka, avšak ne do Sparty, jež o něj měla zájem, ale do Blšan. Po jedné sezoně nicméně ještě na Letnou zamířil, kariéru následně uzavřel na Žižkově. Za reprezentaci odehrál celkem 84 zápasů, dal jediný gól. V současnosti trénuje třetiligové Brozany.
Autor: Petr Bílek, MF DNES
1998 – PAVEL NEDVĚD (Lazio Řím). Další z báječné generace českých fotbalistů. Nedvěd tou dobou působil druhým rokem v Itálii, kam zamířil po stříbrném Euru 1996 ze Sparty, a v sezoně 1997/98 pomohl Laziu k Italskému poháru, gólem také k Italskému superpoháru a do finále Poháru UEFA.
Autor: Profimedia.cz
1999 – JAN KOLLER (Anderlecht Brusel). Parádní rok dvoumetrového habána, tehdy už třetím rokem působícího v Belgii. Koller v sezoně 1998/99 v dresu Lokerenu nasázel 24 ligových branek a byl nejlepším kanonýrem soutěže, na jaře se dočkal premiérové pozvánky do reprezentace a následně přestupu do Anderlechtu za tři miliony euro. V národním týmu skóroval hned při debutu, mezi květnem 1999 a dubnem 2000 dal gól v deseti reprezentačních zápasech za sebou a významně tak přispěl k postupu na Euro 2000.
Autor: Zavoral Libor, ČTK
Koller střílel góly i za Anderlecht (95 zápasů, 55 branek), jemuž pomohl ke dvěma titulům, i za Dortmund (184/79), který se během jeho angažmá stal německým mistrem jednou. Mezitím byl oporou národního mužstva a jeho rekordním střelcem (55 gólů v 91 utkáních). Působil také v Monaku, Norimberku či Samaře, končil ve třetí francouzské lize v Cannes. S bývalou manželkou Hedvikou má dvě dcery, pracuje jako televizní expert a nadchl se pro padel, který hraje, trénuje a na začátku roku 2025 i otevřel centrum s kurty v Praze.
Autor: Anna Boháčová, MAFRA
2000 – PAVEL NEDVĚD (Lazio Řím). Druhé vítězství neúnavného blonďatého záložníka, který dál válel v Laziu. Už v roce 1999 přispěl k triumfu v Poháru vítězů pohárů a Superpoháru UEFA. V sezoně 1999/00 pak i pěti ligovými góly pomohl k titulu v Serii A. Kolem Nedvěda se začaly slétat velkokluby.
Autor: Peška Stanislav, ČTK
2001 – TOMÁŠ ROSICKÝ (Borussia Dortmund). Generační talent českého fotbalu v roce 2001 přestoupil ze Sparty do Dortmundu za víc než půl miliardy korun, což byl rekordní přestup z české nejvyšší soutěže a současně nejdražší transfer v tehdejším bundesligovém žebříčku. Rosický také poprvé vyhrál anketu Fotbalista roku, v jedenadvaceti byl nejmladším vítězem v jejích dějinách.
Autor: Masova Petra, ČTK
2002 – TOMÁŠ ROSICKÝ (Borussia Dortmund). Obhajoba záložníka, který v sezoně 2001/02 pomohl německému klubu k bundesligovému titulu a do finále Poháru UEFA.
Autor: Václav Pancer, MAFRA
2003 – PAVEL NEDVĚD (Juventus Turín). V tomto roce to nešlo jinak. Vždyť Nedvěd byl jmenován Fotbalistou roku podle časopisu World Soccer a především získal i Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, jako teprve druhý Čech po Josefu Masopustovi! V Juventusu slavil titul a výrazně mu pomohl do finále Ligy mistrů, v němž však kvůli žluté kartě ze semifinále nemohl nastoupit.
Autor: Dan Materna, MAFRA
2004 – PAVEL NEDVĚD (Juventus Turín). Čtvrté a poslední Nedvědovo vítězství v anketě přišlo po bronzovém Euru 2004. Česko na něm vedl jako kapitán, v semifinále s Řeckem ale kvůli zranění kolene nedohrál. V reprezentaci následně skončil.
Autor: Dan Materna, MAFRA
Nebylo to ovšem na dlouho, trenér Karel Brückner jej přemlouval k návratu a pro baráž o MS 2006 se mu to povedlo. Nedvěd se tak zúčastnil i jediného světového šampionátu v samostatné historii, Češi tam skončili ve skupině a plavovlasý záložník uzavřel svou bilanci na 91 startech a 18 gólech. Jeden z nejlepších fotbalistů v tuzemských dějinách dál hrál za Juventus, jemuž zůstal věrný i po přeřazení do druhé ligy (trest za účast v korupční aféře), kariéru ukončil v roce 2009. Záhy byl jmenován do vedení Juventusu, kde to dotáhl i na viceprezidenta. V roce 2022 skončil v rámci skandálu s falšováním účetnictví, sportovní soud jej nedlouho poté zprostil viny. Od konce roku 2024 pracuje coby ředitel saúdskoarabského klubu aš-Šabab (na snímku s trenérem Fatihem Terimem), tou dobou se také zasnoubil s druhou životní partnerkou Darou Rolins.
Autor: Archiv Jiřího Müllera
2005 – PETR ČECH (Chelsea). Dlouholetá reprezentační jednička a opora Chelsea anketu ovládla poprvé ve třiadvaceti letech. Čech tenkrát pomohl londýnskému klubu k titulu 24 nulami v Premier League, vedle toho byl vyhlášený i nejlepším brankářem Evropy i světa. V anketě Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu planety obsadil celkové 14. místo.
Autor: Viktor Chlad, Lidové noviny
2006 – TOMÁŠ ROSICKÝ. Třetí a poslední vítězství v anketě zapsal geniální záložník za rok, v němž po pěti a půl letech přestoupil z Dortmundu do Arsenalu a v národním týmu byl klíčovou postavou na mistrovství světa, kde se blýskl dvěma góly v prvním zápase s USA (3:0). Po šampionátu a konci Pavla Nedvěda v reprezentaci byl navíc jmenován jejím kapitánem.
Autor: Viktor Chlad, Lidové noviny
Rosický nakonec strávil v Arsenalu deset let, legendární trenér Arséne Wenger jej zbožňoval a prohlásil, že „Kdo miluje fotbal, musí milovat Rosického.“ Reprezentačního středopolaře ale začaly brzdit opakované zdravotní problémy (kvůli nim vynechal mj. Euro 2008 a rok a půl v Arsenalu), které nakonec poznamenaly i jeho návrat do Sparty, kde se zranil během prvního zápasu první sezony a do hry se vrátil až po roce. O pár měsíců později pak v polovině ročníku 2017/18 v sedmatřiceti ukončil kariéru. S reprezentací se účastnil Eura 2012 i 2016, celkově odehrál 105 zápasů a vstřelil 23 branek. Po kariéře se vrhl na dráhu sportovního ředitele ve Spartě. Se ženou Radkou má syna Tomáše (*2013).
Autor: Anna Boháčová, MAFRA
2007 – MAREK JANKULOVSKI (AC Milán). Ofenzivně laděný levý obránce, který do Itálie zamířil po Euru 2000 z Baníku, působil druhým rokem v AC Milán a byl důležitou součástí týmu, jenž v roce 2007 vyhrál Ligu mistrů. Finále s Liverpoolem odehrál téměř celé. V následném úspěšném Superpoháru UEFA proti Seville dokonce po přihrávce Andrey Pirla skóroval. Na snímku je druhý zleva po boku tehdejšího Talentu roku Martina Fenina, Osobnosti ligy Pavla Verbíře a Trenéra roku Karla Brücknera.
Autor: David Port
Jankulovski patřil mezi reprezentační opory v éře kouče Brücknera, nastřádal 78 startů a 12 gólů, účastnil se bronzového Eura 2004, MS 2006 a ME 2008. V Miláně hrál do roku 2011, tehdy klub získal titul, ale technicky nadaný levý bek kvůli zraněním nastoupil jen do osmi zápasů. V říjnu 2011 se po jedenácti letech v cizině vrátil do Baníku, ale hned po osmi minutách si poranil koleno a tím jeho profesionální kariéra skončila. V klubu později dva roky pracoval jako sportovní ředitel, nyní je předsedou dozorčí rady. A podniká – z Itálie do Čech dováží víno. Kromě toho také hrává exhibiční zápasy za legendy AC Milán i charitativní utkání v dresu Real Top Praha.
Autor: Pavel Dvořák/Tilen Vajt
2008 – PETR ČECH (Chelsea). Druhé z mnoha vítězství brankáře Čecha přišlo v roce, kdy se to tolik nečekalo. V Chelsea nedosáhl na velkou trofej (byť s ní byl ve finále Ligy mistrů a druhý v Premier League) a na evropském šampionátu ve Švýcarsku se velkou chybou v duelu s Tureckem nechtěně přičinil o vyřazení českého týmu v základní skupině... V listopadu nicméně v Chelsea zaznamenal stý zápas s čistým kontem a nedlouho poté dvoustý start. V anketě vyhrál o 57 bodů před Pavlem Nedvědem.
Autor: MF DNES
2009 – PETR ČECH (Chelsea). Třetí vítězství, tentokrát před Milanem Barošem o 206 bodů. Čech tehdy dál neohroženě strážil bránu Chelsea, která v sezoně 2008/09 inkasovala pouze 24 ligových gólů a navrch získala FA Cup.
Autor: Doležal Michal, ČTK
2010 – PETR ČECH (Chelsea). S Chelsea získal double (liga, FA Cup) a druhou Zlatou rukavici pro brankáře s nejvyšším počtem čistých kont (17) v Premier League. A tím fotografie Petra Čecha s trofejí pro vítěze ankety Fotbalista roku zdaleka nekončí.
Autor: Michal Šula, MAFRA
2011 – PETR ČECH (Chelsea). Počtvrté za sebou a popáté celkově, Čech vyrovnal dosavadní maximum legendy Iva Viktora svým nejvýraznějším triumfem – druhého Petra Jiráčka z Wolfsburgu porazil o 287 bodů. „Ze všech ocenění mám velkou radost. Teď to beru jako ocenění za rok, který byl jeden z nejlepších v mé kariéře, což dokazuje i to, že jsem byl vyhlášen nejlepším hráčem Chelsea a s reprezentací jsme postoupili na Euro,“ prohlásil.
Autor: Roman Vondrouš, ČTK
2012 – PETR ČECH (Chelsea). A zase náš známý brankář, který se tentokrát osamostatnil na čele žebříčku rekordů ankety a šestým vítězstvím Viktora překonal. Tentokrát vládl s ještě větším odstupem na druhého, jímž byl Theo Gebre Selassie – porazil jej o 410 bodů. V květnu totiž Čech vychytal Chelsea vítězství v Lize mistrů, ve finále s Bayernem chytil v prodloužení penaltu Robbenovi a v rozstřelu další dvě. Heroický výkon.
Autor: Michal Šula, MAFRA
2013 – PETR ČECH (Chelsea). Posedmé. Čech byl v anketě znovu favoritem a potvrdil to, tou dobou nikdo z českých reprezentantů nebyl v takové formě, byl u vítězství Chelsea v Evropské lize. Vyhrál o 85 hlasů před druhým Tomášem Rosickým.
Autor: ČTK
2014 – David Lafata (Sparta Praha). Po sedmi letech přerušil Čechovu nadvládu sparťanský útočník a kapitán. V lize stihl za rok 2014 devatenáct branek, v letním předkole Ligy mistrů se na Letné blýskl pětigólovým představením proti estonskému Tallinu a následně i hattrickem do sítě švédského Malmö. Prosazoval se i v Evropské lize, kde přidal dalších pět branek. Díky tomu si také vypracoval silnější pozici v reprezentaci, na kterou musel čekat až do třiatřiceti let. Hráč z české ligy v anketě zvítězil poprvé od roku 1995, kdy se radoval Radek Drulák z Drnovic.
Autor: Michal Šula, MAFRA
Přestože do Sparty přišel Lafata až ve dvaatřiceti z Jablonce, zařadil se mezi její legendy. Třikrát za sebou byl králem střelců, nakonec se vyšvihl na třetí místo Klubu ligových kanonýrů se 204 zásahy. Vášnivý myslivec byl klasickým zakončovatelem s neuvěřitelným výběrem místa. Kariéru uzavřel v šestatřiceti, kope pro zábavu doma v Olešníku (na snímku) a na českobudějovickém sportovním gymnáziu trénuje děti.
Autor: MAFRA
2015 – PETR ČECH (Chelsea/Arsenal). Čech triumfoval v anketě poosmé přesto, že jaro 2015 strávil převážně na lavičce náhradníků Chelsea. Výrazně však pomohl národnímu týmu k postupu na mistrovství Evropy a od léta patřil k oporám Arsenalu, kam přestoupil za jedenáct milionů liber (tehdy zhruba 420 milionů korun). Lafata skončil druhý.
Autor: ČTK
2016 – PETR ČECH (Arsenal). Podeváté a naposledy. Čech po mistrovství Evropy ukončil reprezentační kariéru (s rekordním počtem 124 startů), už to nebyl ten neprůstřelný suverén jako dřív, ale pořád vynikající a v té době byl jediným českým fotbalistou působícím ve velkoklubu. Hlasující ocenili jeho dlouhodobou špičkovou výkonnost. „S Arsenalem jsme v anglické lize skončili druzí, byť jsme samozřejmě chtěli být první, ale na druhou stranu to bylo nejlepší umístění za deset let. Navíc jsem získal Zlatou rukavici pro brankáře s nejvyšším počtem čistých kont,“ vyjmenovával Čech.
Autor: Michal Šula, MAFRA
Čech v Arsenalu ještě dosáhl na úžasnou metu 200 ligových čistých kont a s kariérou se rozloučil v květnu 2019 ve finále Evropské ligy proti svému bývalému klubu Chelsea. Nebyl to pohádkový konec, Arsenal prohrál 1:4, ale Čech byl jeho nejlepším hráčem. Do Chelsea se hned záhy vrátil v roli poradce, neoficiálně byl vlastně sportovním ředitelem. Po třech letech (v červnu 2022) v klubu skončil.
Autor: Petr Lundák, MF DNES
Vzal si čas pro sebe, pro rodinu, studoval trenérskou licenci. Nadále pořádá kempy své fotbalové školy, kterou nastartoval už při kariéře. A nešálí vás zrak, Petr Čech chytá taky v hokeji. A ne vůbec špatně – ze čtvrté britské ligy to dotáhl až do nejvyšší soutěže do Belfast Giants. Jeho dcera Adéla byla v únoru 2025 nominovaná do české fotbalové reprezentace do 17 let, mladší syn Damián chytá za Fulham a na kempu mládežnického národního týmu už se objevil také.
Autor: Profimedia.cz
2017 – VLADIMÍR DARIDA (Hertha Berlín). Velké překvapení. Čekalo se, že pro změnu vyhraje Čech, ale korunku převzal sedmadvacetiletý záložník Darida, který na klubové úrovni prožíval jedno z nejméně výrazných období kariéry. Herthě se nedařilo, za celý rok dal Darida jediný gól, ale v národním týmu se prosadil třikrát. Čech, toho času už nereprezentující, skončil druhý. Třetí byl tehdejší plzeňský forvard Michael Krmenčík.
Autor: Michal Šula, MAFRA
Darida, jehož do zahraničí katapultovala úspěšná plzeňská éra trenéra Pavla Vrby, v Berlíně působil do roku 2022, než přestoupil do řeckého Arisu Soluň, kde hraje dodnes. Běhavý a nesmírně vytrvalý středopolař to v reprezentaci, s níž se účastnil tří evropských šampionátů, dotáhl až na kapitána – pásku nosil na ruce během Eura 2021 (kvůli koronavirové pandemii o rok odloženého). Po něm v národním týmu skončil.
Autor: Giannis Papanikos / Zuma Press / Profimedia, Profimedia.cz
2018 – TOMÁŠ VACLÍK (Sevilla). „Mám za sebou životní rok. I když jsem po dlouhé době nevyhrál žádnou trofej s týmem, z osobního hlediska to bylo nejlepší období v mé kariéře,“ hlásil brankář, který po čtyřech sezonách přestoupil z Basileje do Sevilly. V Andalusii se stal okamžitě jedním z klíčových hráčů týmu a post brankářské jedničky mu patřil i v reprezentaci.
Autor: Michal Šula, MAFRA
Vaclík v Seville strávil tři roky, postupně však přišel o post jedničky a následně vystřídal několik adres. Byl v řeckém Pireu, anglickému Huddersfieldu a španělskému Albacete pomohl k záchraně v druhých ligách. Mezitím absolvoval vysloveně nevydařenou štaci v New England Revolution, kde nedostal šanci, a v únoru 2025 podepsal po sedmi měsících bez angažmá v Boavistě Porto (na snímku). V minulých letech se proto logicky vytratil i z reprezentace, jejíž bránu hájil ještě na Euru 2021.
Autor: SOPA Images, SOPA Images Limited / Alamy, Profimedia.cz
2019 – TOMÁŠ SOUČEK (Slavia Praha). Kvůli nouzovému stavu s ohledem na epidemii koronaviru neproběhlo tradičně honosné vyhlášení, Souček se o úspěchu dozvěděl na dálku. V té době vrcholil jeho úctyhodný příběh o cestě na vrchol – z muže, kterého druholigové kluby nechtěly na hostování, se stal oporou Slavie i reprezentace. Klub táhl Evropskou ligou, gólem přispěl k památnému vyřazení Sevilly a byl nejlepším střelcem týmu v sezoně, ve které červenobílí poprvé od války získali double. Vyneslo mu to přestup do West Hamu United za víc než půl miliardy korun, čímž překonal dlouholetý rekord Tomáše Rosického.
Autor: Petr Topič, MAFRA
2020 – TOMÁŠ SOUČEK (West Ham United). V Anglii se ihned prosadil, pomohl West Hamu k záchraně a následující sezoně s ním nečekaně hrál o pohárové příčky. Vedle toho táhl národní mužstvo, které vyhrálo svou skupinu Ligy národů a postoupilo mezi elitu. Souček titul v anketě Fotbalista roku obhájil s velkým náskokem před Vladimírem Coufalem.
Autor: Petr Topič, MAFRA
2021 – PATRIK SCHICK (Bayer Leverkusen). Po dvou letech covidových omezení proběhlo vyhlášení tradiční ankety opět v plné parádě. A kdo jiný mohl za tento rok vyhrát? Autor nejkrásnějšího gólu loňského mistrovství Evropy. Vedle fenomenálního Cristiana Ronalda nejlepší střelec turnaje i opora německého Leverkusenu, kde procitl a stal se jedním z hitů celé bundesligy. „Možná, že kdybych byl méně zraněný, mohl jsem cenu získat i dřív,“ řekl. „Jsem za ni samozřejmě rád. Prožil jsem zatím nejlepší rok kariéry, potvrdil jsem výkony z Eura.“
Autor: Petr Topič, MAFRA
2022 – PATRIK SCHICK (Bayer Leverkusen). Neměl tak fenomenální rok, jako když triumfoval poprvé. Na jaře nicméně naháněl Roberta Lewandowského z Bayernu Mnichov v tabulce střelců bundesligy, dal osm branek, celkově jich měl čtyřiadvacet, o deset méně než polský útočník, a dotáhl klub do Ligy mistrů. Na podzim mu to ale drhlo, do toho jej zbrzdilo zranění. Schick vyhrál před Antonínem Barákem z Fiorentiny a plzeňským brankářem Jindřichem Staňkem.
Autor: Radek Vebr, MAFRA
Schicka v životní fazoně zabrzdila táhlá zranění, v sezoně 2022/23 vynechal hned 34 zápasů. Pak se vrátil, už se sice nenaháněl s nejlepšími střelci bundesligy, ale pořád byl platnou součástí týmu, který coby neporažený ovládl nejvyšší soutěž a zároveň vyhrál i Německý pohár. Čekalo se, že na Euru 2024 minimálně zopakuje své galapředstavení z předchozího kontinentálního šampionátu, ale i kvůli zranění zůstal za očekáváním jako celý tým, který vypadl už ve skupině. V první polovině sezony 2024/25 byl v Leverkusenu dvojka za útočníkem Victorem Bonifacem, na podzim vynechal reprezentační srazy, ale na přelomu roku neskutečně explodoval. Od listopadu do února nasázel dvacet gólů a znovu zatínal bicepsy při oslavách. „Nemůžu říct, že jsem to nečekal, protože vím, čeho jsem schopen. Proto jsem si věřil, že budu dávat góly, když budu hrát,“ glosoval.
Autor: AP
2023 – TOMÁŠ SOUČEK (West Ham United). Třetí vítězství poctivého středopolaře, opory West Hamu i národního týmu. Souček v anketě předčil sparťanského kapitána Ladislava Krejčího, jenž táhl tým k titulu po devítileté odmlce. Pro Součka hrál triumf v Konferenční lize a jeho role v reprezentaci, kterou svými výkony víceméně dotáhl na mistrovství Evropy.
Autor: Radek Vebr, MAFRA
V lednu 2025 oslavil pět let v Anglii. Ve West Hamu je oporou i oblíbencem fanoušků, dokonce i několikrát navlékl kapitánskou pásku. Tu nosí i v národním týmu, na podzim 2024 s ní zapsal čtyřicátý zápas, čímž dorovnal nejvýznamnějšího kapitána v samostatné české historii Pavla Nedvěda. S manželkou Natálií vychovává dcery Terezku a Karolínku, brzy se jim narodí ještě kluk.
Autor: TONY O BRIEN, Reuters
