Německo – Lichtenštejnsko 9:0.
Malta – Chorvatsko 1:7.
Rusko – Kypr 6:0.
A také Česko – Kuvajt 7:0.
Pomiňme, že v posledním případě šlo o přípravu, kterou národní tým povinně musel vyplnit čas v plonkovém kvalifikačním termínu. Soupeře si vybírat nemohl, reálně vzhledem k nabitému programu ostatních připadalo kromě Kuvajtu v úvahu už jen Jordánsko.
Česko - Kuvajt 7:0, příprava na jednu bránu, po dvou gólech dali Pešek i Sýkora |
Nerozčilujme se nad tím, proč se nicneříkající utkání, které klidně mohlo skončit dvojnásobným skóre, vůbec hrálo, protože v tom je Česko nevinně.
Raději se nad ním zkusme zamyslet v širších souvislostech.
Ano, skutečně může posloužit jako důkaz, že fotbalové nůžky se rozevírají. Což se ovšem – bohužel pro Česko – děje na několika úrovních.
Český záložník Antonín Barák přihrává v přípravném zápase s Kuvajtem.
Obří rozdíl v kvalitě se pochopitelně nejčastěji projeví, když na sebe narazí gigant a totální outsider, jako v zápase Německa s Lichtenštejnskem.
Ale čím dál víc je znát také odstup mezi špičkou a lepším průměrem, což se dotýká i Česka.
Pokud jste zrovna sledovali demolici nebohého Kuvajtu, zřejmě vám utekl první poločas utkání reprezentační jednadvacítky v Anglii. A možná buďte v takovém případě rádi, protože se chvílemi také měnil v jednostrannou exhibici.
Jan Žambůrek z Česka vyváží balon, stíhá ho Jacob Ramsey z Anglie.
Než vyběhla na hřiště v Burnley, zvládala lvíčata kvalifikaci o Euro parádně a bez zakolísání. Po čtyřech zápasech plný počet bodů, ani jeden obdržený gól, devět vstřelených, první místo v tabulce.
Jenže zápas se stejně starými Angličany je svlékl donaha. Po půlhodině prohrávala 0:3, zalezlá a ustrašená. Kromě proměněné penalty za celý zápas nevystřelila na branku, což vás nutilo počítat cokoli, co se počítat dá.
Porážka s Anglií nás nezlomí, dokonce může pomoct, věří trenér Suchopárek |
Kolikrát se Češi dostali k vápnu soupeře?
Kolikrát aspoň na jeho polovinu?
Kolik přihrávek si zvládli vyměnit, než ztratili balon? Dvě? Tři?
„Mohli jsme prohrát i vyšším rozdílem, soupeř byl jednoznačně lepší,“ uznal i kouč Jan Suchopárek. „Kluci musí ukázat kvalitu. Trenér reprezentace nemůže apelovat na kluby, aby mladí hráči hráli. Je to hlavně o nich, aby na sobě pracovali.“
Michal Fukala (č. 6) zastavuje Colea Palmera z Anglie. Za ním ještě běží Pavel Šulc.
Jistě, tady hledejte jeden z důvodů, proč se fotbalová propast prohlubuje. U pracovitosti, na kterou trenéři tak často apelují, skutečně vše začíná. Ale spousta hráčů, na které chce jednadvacítka sázet, teprve pomalu nakukuje do nejvyšší soutěže, což je problém. A důkaz, že se v Česku leccos děje opožděně.
Převládá opatrnost a chybí odvaha experimentovat, bohužel i ve chvíli, kdy k tomu situace jasně vybízí. Čímž se vracíme k pouťáku s Kuvajtem, který vyloženě volal po šanci pro neokoukané tváře.
Realita? Dokonale prověřený kapitán Souček odehrál proti soupeři divizní úrovně celý zápas, zatímco třeba stoper Panák, nováček v nominaci, se neodlepil z lavičky.
Přitom jak dokládají jiné čtvrteční výsledky, mělo by mít Česko do budoucna kde brát. Mládežnické reprezentace se blýskly: šestnáctka porazila nabušené Německo, devatenáctka přehrála Slovensko, dvacítka si vyšlápla na silnou Itálii.
Český kapitán Tomáš Souček v utkání s Kuvajtem.
Ale co dál?
Talenty je potřeba sice s citem, ale zároveň včas nechat obouchat mezi dospěláky. A pak, kdykoli tomu okolnosti nahrají, se nebát je otestovat v národním týmu.
Jinak se mezera bude zvětšovat.
