Záložník Svádova v I. B třídě od čtvrtka bude nastupovat ve Švédsku za národní tým. V tiché vřavě.
„Domlouvání na hřišti je složitější. Já jsem strašně nervní po tátovi, ve Svádově hned nadávám, hulákám. Postav se tam! A v reprezentaci to dělám taky, i když mě stejně nikdo neslyší. Já si to prostě neuvědomím,“ zakřenil se mladík.
Se stoprocentní hluchotou se narodil, zjistilo se to až ve dvou letech. Když ve třech dostal naslouchátko, naučil se mluvit a zapomněl znakovou řeč. „Teď se ji znovu učím, protože v reprezentaci je potřeba. Musíme se domluvit, jak hrát. Jsou tam kluci, co vůbec neslyší a neumějí mluvit. Jiní díky sluchátkům ano.“
Kouč ukazuje taktický plán ve znakovce, kdo ji neovládá, spoléhá na masérův překlad. Strategii rozbourávají události, jež souvisejí s tichem. „Člověk si musí hlídat, když za vámi někdo běží, protože ho neslyší. Ve Svádově na mě zařvou, to tady nefunguje. Stává se, že snadněji přijdete o míč. Ale trenéři to chápou a nevyčítají vám to,“ vykresluje Málek.
„Hra je jiná než mezi slyšícími. Je lepší hned nahrát, než balon zbytečně dlouho držet,“ porovnává. Hlavní rozhodčí nejsou neslyšící, kromě píšťalky používají i vlaječky jako asistenti. „Písknou a mávnou, abychom přestali hrát.“
Právě Málek s nimi bude diskutovat: „V mužstvu nejlíp mluvím a umím nejlíp anglicky. Když bude potřeba, něco řeknu. A když něco bude povídat rozhodčí, zkusím odezírat. Kapitánem ale bude někdo, kdo umí znakovku, takže já ne.“
Naslouchátko musí na zápas odložit, tak zní pravidla, aby měli všichni rovné podmínky. Kdyby si ho někdo nechal, přijde kontumace. „Neuslyším fanoušky, to je na houby. Když vás povzbuzují, pomáhá mi to ve výkonu. Na soustředění hrajeme už bez sluchátek, abychom si zvykli,“ přibližuje sportovní všeuměl Málek, který to dotáhl i do juniorské reprezentace neslyšících florbalistů a v kuželkách na mistrovství republiky juniorů.
Na šampionátu ve Švédsku, kterého se účastní osm celků, se český výběr poměří s vicemistrem Tureckem, nováčkem Belgií a obhájcem titulu Polskem. „My jsme loni na mistrovství Evropy právě v Polsku skončili poslední. Byli jsme tam sbírat zkušenosti, teď jsme silnější. Myslím, že ze skupiny můžeme postoupit.“ Jenže pozor! Zatímco v Česku je podle Málka jen pět klubů neslyšících fotbalistů, v Turecku devadesát. „A to je síla,“ žasne.
Ústečan je druhý nejstarší v reprezentaci a vybral si dres číslo 8 podle svého oblíbence Toniho Kroose, německého mistra světa a záložníka Realu Madrid. „Líbí se mi jeho styl, technika. I já budu hrát střední zálohu, tvořit hru. Jsem zvyklý ze slyšící soutěže, mám zvednutou hlavu a přehled,“ popisuje se.
Petr Málek se na pražském letišti potkal s Lucií Šafářovou a ulovil společní foto.
Když nedá šanci on anebo jeho parťáci, éterem poletí i peprné nadávky. „Kdo umí mluvit, zařve. Třeba: Já jsem vůl! I já takhle křičím,“ zubí se Málek, jediný hráč z Ústeckého kraje v národním celku: „Jinak jsou tam kluci z Prahy, Plzně, Olomouce nebo Brna.“
Přeje si, ať se šatnou rozléhá vítězný pokřik. Pokřik? Ano, neslyšící tenhle hlasitý rituál dodržují. „Nasadíme sluchátka a jedeme. Kdo neslyší, toho jsme to naučili ve znakovce. Co? Hodně sprostou písničku.“
