V dobách jeho největší slávy fotbaloví fanoušci skandovali: „Honza není člověk, Honza je bůh!“ Jan Berger patřil k ikonám československého fotbalu. Stal se legendou Dukly Praha a především Sparty, vyhrál olympiádu a má i bronzovou medaili z mistrovství Evropy.
Kdysi se o něj zajímal Real Madrid, on ale ze strachu z represí, jež by postihly jeho rodinu, raději senzační nabídku odmítl. Několik let pak strávil ve Švýcarsku. Berger byl také vyhlášený rebel. Za urážku někdejšího prezidenta Husáka byl podmínečně odsouzen do vězení a kvůli problémům s alkoholem skončil v léčebně. V současnosti si přivydělává jako malíř pokojů. Na jeden den si ze štaflí odskočil v roli patrona do Havlíčkova Brodu. Sem přijel podpořit handicapované sportovce, kteří se utkali na fotbalovém turnaji Seni Cup.
Povězte, jak se vám daří?
V důchodu ještě nejsem. Dělám svoje řemeslo, což je malířství pokojů. Docela mě to baví. Člověk potřebuje nějaké peníze vydělat, aby se uživil. Nedělám to tak, že bych pracoval celý měsíc, ale třeba jen týden nebo dva. Pak si dám oraz. U fotbalu už nedělám nic a nemrzí mě to.
Pozvou vás někdy kamarádi z fotbalu, abyste jim vymaloval?
Jsou takoví. Například teď zrovna maluji u manželky Karla Jarolíma. Kdybych dneska nebyl na této akci, tak bych byl na štaflích.
Mají lidé zvláštní požadavky?
Třeba teď jsem dceři dělal abstrakci. Hráli jsme si, vymýšleli. Nakonec nám to trvalo skoro celý den.
Používáte staré metody, nebo se i do malířství promítl technologický pokrok?
Metody jsou novější a novější, ale abstrakce je pořád stejná. Tam jde o to, co člověk vymyslí – čtverce, obdélníky, půlkruhy, to je různé.
Jak se řemeslo promítá do vašeho života? Stává se, že když přijdete do místnosti, tak první, na co koukáte, jsou zdi?
A víte, že ne? Tak to není.
„Nemůžu o někom, kdo hraje špatně, tvrdit, že hraje dobře. To bych byl za blbce.“ |
Proč zrovna malířství?
Mě malířina prostě baví. Já jsem v mládí vždycky chtěl být malířem. Nevím proč, ale bavilo mě to. Vrátil jsem se k tomu po dlouhých letech, člověk se nějak musí živit.
Chápu. Sledujete pořád fotbal?
Sleduji. Letos musím říct, že na jaře byla liga docela zajímavá. Podzim byl ve stylu Plzně, potom to jaro začalo tak, že Plzeň prohrávala. Boj o přední příčky byl zajímavý až do předposledního kola. A pokud jde o boj o záchranu, tak ten byl dramatický až do konce. Nakonec spadla Jihlava, od které by to člověk ani nečekal, když porazili Slavii i Plzeň. Vysočina je teď asi zarmoucená.
Chodíte osobně na fotbal?
Pravidelně zajdu na Duklu Praha. Scházíme se tam s Petrem Radou, Honzou Fialou, s tou starší generací. My tam máme takovou partu, se kterou si vždycky pokecáme.
Na Duklu dlouhodobě nechodí diváci. Upřímně, má tam fotbal vůbec smysl?
Takhle, oni ani předtím na Duklu moc lidi nechodili. Duklu v podstatě nikdo neměl rád, říkalo se, že to jsou lampasáci. Ale já myslím, že to prospělo plno hráčům. Když jdete v devatenácti letech na vojnu a máte ji odsloužit někde v kasárnách, kde vás opravdu honí, ale nakonec jdete na vojnu, kde můžete hrát ligu, tak si myslím, že to je obrovská úleva. Myslím si tedy, že Dukla byla dobrá nejen pro hráče, ale i pro kluby, protože se pořád zlepšovaly. A pak z Dukly přišli hotoví hráči do Sparty, Slavie či Košic.
Dobře, ale když se podíváme na současnou Duklu?
Je tam jedna věc. Majitel Paukner to koupil a myslel si, že mu s tím někdo pomůže, aby na to byli dva. Sháněl lidi v Německu, nepodařilo se mu to. Duklu teď chce prodat. Ohlásili se mu dva podnikatelé, kteří by to chtěli koupit. Ale zase si říkám, že by to koupili s tím, že jim ten stadion nepatří? To je divné. Přeci jen majitel chce všechno. Ale zaplaťpánbůh, že to Paukner nějaké roky vedl, protože Dukla patří do ligy.
Vy jste nejslavnější léta prožil ve Spartě. Co říkáte na to, co se na Letné událo za poslední rok?
Ono to není jen v posledním roce. Už je to od té doby, co odešel Košťál s Peltou. Sparta se potácí, málokdy vyhrála ligu, v Lize mistrů nebyli od jejich odchodu. To jsou určité věci, které nejsou dobré pro fanoušky.
Nicméně v posledním roce Sparta prožila velký kolotoč, od angažování italského trenéra Stramaccioniho až po příchody několika zahraničních hráčů.
Já jsem nechápal jednu věc. Pan Křetínský řekne, že půjde cestou zahraničních trenérů, a když vyhodí Stramaccioniho, tak místo něj vezme Hapala. To mě zarazilo.
Autogramiáda (zleva) Jana Bergera, Ladislava Vízka a Antonína Panenky
Vy byste místo Stramaccioniho vzal jiného kouče z ciziny?
Vůbec ne. Já bych ani toho Stramaccioniho nebral. Vždyť když se podíváte na to, kde trénoval, tak všude to byl propadák. Byly to vyhozené peníze. A jestli dneska Sparta znovu vyhodí sedm osm lidí a chce znovu budovat nový mančaft, tak to není dobré. Ten tým si musí sednout a to trvá určitou dobu. Tohle byl obrovský zásah. Já souhlasím s tím, že tam je teď český trenér. Musí mu dát prostor, musí ho nechat něco vybudovat.
Jaký máte vztah se Spartou?
Dobrý. Určitá média psala, že Spartu kritizuji. Já se ale dívám na fotbal. A jestli vidím, že hraje špatně, tak přeci nemůžu tvrdit, že hraje dobře. To bych byl za blbce.
Co by Spartu nastartovalo?
Musí se vytvořit tým, který bude spolupracovat s majitelem a který vyhledá opravdu dobré fotbalisty. Když se podíváme třeba na Plzeň, ta má v současnosti taky určitý generační problém. Musí to omladit, už to nejde hrát s klukama jako Limberský, Petržela, ti už jsou taky za zenitem. Teď si třeba skočili pro Slováka Procházku, který hrál v Bulharsku. Myslím, že to je dobrá posila. To bude velice dobrý hráč. A jsou další fotbalisté. Musí se to prostě sledovat. Ano, mohou vzít cizince, ale do Sparty jich přišlo několik najednou. V kabině se mluví anglicky. Copak já jsem Angličan? Já žiju v Česku, měli by se naučit česky. Já když jsem odešel do Švýcarska, taky jsem se musel naučit jazyk, jinak bych tam neexistoval. Další věc je, že kabina musí být jednotná, což nevím, jestli byla.
Je ale otázka, zda by bylo v té době reálné zavést češtinu jako hlavní jazyk, když trenér byl ze zahraničí a celá řada hráčů taky.
To mě nezajímá. Tak musí mít manažera. On tam nakonec byl Kováč, který to stmeloval, ale myslím si, že když jsem v určité zemi, tak by se mělo mluvit jazykem té země.
Jan BergerProfil Bývalý československý fotbalista, narozen 27. listopadu 1955 v Praze. Nejslavnější fotbalová léta v Česku prožil ve Spartě Praha a také v Dukle Praha. Třikrát se stal mistrem ligy. V roce 1980 získal olympijské zlato i bronz z Evropy. V roce 1986 odešel do Švýcarska, kde hrál až do roku 1999. Zájem o něj měl Real Madrid, kvůli režimu ale nabídku odmítl. Už léta se věnuje malování pokojů. |
Co si myslíte o reprezentaci? Opět se nedostala na mistrovství světa. O čem to vypovídá?
Možná to je generační problém. Ale podívejme se, v jakých mančaftech hrají naši hráči v zahraničí. Když si vezmeme třeba Kadeřábka, tak to není Bayern Mnichov. Nebo v Hertě Berlín je Darida a to taky není nic velkého. Já Karla Jarolíma uznávám jako jednoho z nejlepších trenérů. Všude, kde byl, to vytáhl. Plno lidí mu dává za vinu, že se nepostoupilo. Němci samozřejmě byli nejlepší, ale to druhé místo se dalo uhrát. Ale ona je tu zase otázka. My nastoupíme proti Irům a hrajeme na jednoho útočníka. Tak to je přece hop nebo trop. Potřebujeme vyhrát, tak tam nasadím klidně i tři útočníky. Ale holt potenciál tady prostě teď asi takový není. Třeba zase přijde dobrá generace, věřím v to.
A jaký je váš pohled na směřování českého fotbalu?
Dneska se dočtete v novinách, že existují nějaké dotace. A dozvíte se, že kraje dostávají, dejme tomu, sto tisíc korun. Přitom kraj, kde hraje Jablonec, dostane třeba jeden milion a Plzeňský kraj dva a půl milionu. Tak já to nechápu. Vždyť přece všechny kraje by měly dostat stejné peníze, ne?
Máte pocit, že fotbal není čistý?
V tomhle ohledu asi ne. Minimálně mi to připadá nespravedlivé.
Schvalujete, jakým způsobem je v současné době nastavená výchova fotbalové mládeže?
Už se v tom tolik nepohybuji. Ale podívejme se na Německo, už to bude asi patnáct dvacet let zpátky, kdy měli také generační problém. Zaměřili se na mládež a najednou jsou zase zpátky nahoře. Já mám takový pocit, že my mládež neděláme špatně. Nerozumím jedné věci. Když vidím balon, tak hráč v cizině už ví, co s tím udělá, kdežto náš hráč neví, co s ním.
Čemu to přičítáte?
To by měli ty děti učit trenéři. Mnoho trenérů se zaměřuje na kondiční věci, ale podle mě by si děti do nějakých dvanácti let měly s balonem jen hrát. Technika, pohybovat se, ukazovat se. Oni z toho dělají obrovskou vědu. Ty vědy začal dělat Jarda Hřebík, který tvrdí, že by se mělo stát ve čtvercích. Vždyť to je hovadina. Když budu mít jedenáct dobrých fotbalistů, tak je nechám hrát. Já si nepamatuji z naší doby, že by trenér vyběhl v zápase a začal tam na nás řvát. Nevím, jestli teď trenéři dělají divadlo, ale já to nechápu. Při zápase se musíte sám na sebe koncentrovat. Na to máte poločas, abyste jim to vysvětlil. Stejně si ti hráči řeknou: Jdi do prd…
Co pak tedy říkáte Petru Radovi, když se potkáte v Praze na Dukle? Ten je věčně u čáry.
Petr je impulzivní, on takový byl, už když hrál. Ale on to taky chápe. To je typ, který je výbušný, ten to potřebuje. Ale vezměte si třeba Wengera, seděl dvacet let na lavičce, řekne jim to v kabině o poločase. Občas třeba vylítne, ale ne moc často. Takhle by to podle mě mělo být.
Vy osobně jste kdysi dostal nabídku z Realu Madrid. Vyčítal jste si někdy, že jste ji nevzal?
Nevyčítal. Víte proč? Já tady měl rodinu a tu by to poškodilo. Nabídka to byla senzační, ale prostě jsem nešel a nelituji toho. Zůstal jsem a ukázalo se, že to nebylo špatně.
Náplastí bylo několikaleté angažmá ve Švýcarsku?
Podívejte se, my jsme mohli chodit ven až ve dvaatřiceti. Museli jsme mít nějaké úspěchy a také bylo potřeba mít odehraných tři sta zápasů. To je deset let bez přestávky, to není jednoduché. Také jste museli být úspěšní. Já jsem vyhrál olympiádu, měl jsem bronz z mistrovství Evropy, byl jsem mistr ligy. Ale zase, já jsem byl rád, že mě pustili až v těch dvaatřiceti. Viděl jsem svět jinak. A hlavně jsem pomohl všem třem dětem, které se tam naučily jazyk. Nejstarší kluk tam žije dodnes.
Co jste si ze Švýcarska odnesl do života?
Nesmírně se mi líbila přesnost, chodit všude včas. A taky takový ten pocit, že úřady všechno dělají poctivě. Třeba politici normálně jezdí autobusem, vlakem, nemusí mít houkačku, nemusí se bát, nechovají se jako papaláši. A jestli tam někdo takový dostane pokutu, tak ji prostě zaplatí, je to bez problému. U nás je to všechno opačně. Jenže to jsou věci, které nezměním. Kdybych ale mohl, tak bych celý ten režim vzal a přenesl ho sem, aby to tady bylo zakořeněné. Myslím, že by se tady žilo lidem lépe.
Kvůli urážce tehdejšího prezidenta Husáka jste byl podmínečně odsouzen do vězení. Co se vám teď honí hlavou, když komunisté možná budou tolerovat vládu?
Myslím si, že to není dobře. Já to řeknu takhle. Vzpomeňte, kdy se to zlomilo, všichni cinkali klíči. Zkuste dneska ty lidi vzít, aby tam šli. Nepůjdou tam. To je to nejhorší. Navíc k volbám chodí čím dál méně lidí, to nechápu. Ale když to vezmu, tak všichni ti lidi, se kterými se bavíte, vám řeknou: Nám za komunistů nebylo špatně, bylo nám líp. Nemuseli jsme platit takové poplatky, měli jsme tohleto, mohli jsme topit… To dělá starší generace, jako jsme my. Ti volí tyto lidi. Já bych chtěl, aby to šlo dopředu.
Ublížil vám režim, nebo to je moc silné slovo?
Ublížil mi v tom, že jsme nemohli jít ven. Nejen já, ale i Panenka, Vízek a další, to byli skvělí fotbalisti. Ti lidi by byli daleko slavnější. Podívejte se třeba na Pavla Nedvěda. Kdyby byl komunismus, dostal by se někdy do Lazia a do Juventusu? Nikdy. Nikdo by o něm dneska nevěděl, maximálně tady. A je dobře, že mohl jít ven, najednou z něj byla velká hvězda. Klobouk dolů.
Také se o vás ví, že jste se kdysi léčil v protialkoholní léčebně. Dáte si ještě někdy pivo?
Dám si. Jsem vyléčený, to je jedna věc. A jak se kdysi říkalo: Oni vás napraví, dají vám ještě jednu šanci. Já jsem byl v kriminále, byl jsem u Apolináře, šel jsem normálně pracovat. Mně to bylo jedno, věděl jsem, že se normálně vrátím. Nelituji toho. A že jsem měl nějaký proslov na Husáka? To byla pravda. My jsme v té době nemohli nic říct. Tak jsem si trochu otevřel pusu a přišel těžký pád. Lézt zpátky nahoru nebyla sranda, ale zvládl jsem to.
