Vypadalo to špatně. Penaltový rozstřel si Egypťané hned v úvodu zkomplikovali, prohrávali. Zdálo se, že je finále Afrického poháru národů mine a dál půjde Burkina Faso.
Pak začal čarovat šlachovitý chlapík s ulíznutými havraními vlasy. Nejdřív vychytal kolegu brankáře Kouakoua, pak i Traorého, který šel kopat jako poslední.
A celý Egypt jásal: Zase jednou budeme hrát o zlato! Díky Essamu El Hadarímu, novému národnímu hrdinovi.
Nebo spíš staronovému? To sedí víc, protože brankářský veterán už s reprezentací na africkém šampionátu čtyřikrát slavil.
Jako jasná jednička pomohl Egypťanům k hattricku: zlato brali v letech 2006, 2008 a 2010. A El Hadarí pokaždé zářil, vždy byl v ideální sestavě mistrovství.
Jen první zlato z roku 1998 si neužil na hřišti, tehdy byl ještě náhradníkem. A ve stejné roli přicestoval i do Gabonu, kde měl coby velezkušená trojka jen podporovat své nástupce: Ahmeda El Šenawího a Šerifa Ekramího.
Jenže všechno je jinak, fotbal napsal další úžasný příběh. Tedy jak pro koho, i tahle dojemná story má své dva smolaře.
Ve čtyřiceti končil, teď je zpátky
Prvním je Ekramí, který se zranil tři dny před prvním utkáním. Mezi tyčemi tak začal El Šenawí, jenže i ten měl pech a brzy dochytal. Po pětadvaceti minutách úvodního zápasu s Mali ho píchlo ve stehně a musel střídat.
Zkušený argentinský trenér Héctor Cúper neměl jinou volbu: na plac šel El Hadarí.
Kdo ví, co by se dělo, kdyby mladší parťáky nepostihla smůla a jeden z nich v brance zůstal. Třeba by teď Egypt stejně vyhlížel další boj o zlato. Jenže realita je taková, že místo nich znovu září borec, který reprezentační kariéru už před čtyřmi lety ukončil.
Nelíbilo se mu, že ztratil pozici jedničky, tak přes agenta vzkázal, že v národním týmu končí. Bylo mu čtyřicet, takže málokdo čekal, že ještě přijde comeback.
Přišel po roce, ale na další velké chvíle si El Hadarí počkal až do loňského června: v rozhodujícím kvalifikačním utkání proti Tanzánii vychytal nulu a Egypt mohl slavit postup na africký šampionát po dlouhých sedmi letech.
V tomhle mezidobí se sice národní tým trápil, zato jeho brankář jako by nestárl. Afričtí gólmani vynikají mrštností, ale řada z nich si čas od času uškodí nesmyslným kiksem. On takových vyrobil minimum, i proto o něj byl zájem v Evropě.
Ještě v osmatřiceti ho lákaly kluby z Anglie: Sunderland, Wigan, Newcastle, v Hullu už byl dokonce i na zkoušce. O Premier League snil odmala, ale přestup nakonec neklapl. Proto asi už napořád zůstane jeho jediným evropským angažmá rok strávený ve švýcarském Sionu.
Deset hodin s nulou? To slyším poprvé
Mezírku v životopisu si ale vynahrazuje posledními úspěchy v reprezentaci. Než dostal v semifinále s Burkinou Faso ve druhém poločase gól, platilo, že na Africkém poháru neinkasoval přes deset hodin!
„To slyším poprvé,“ žasl, když mu úžasnou bilanci ještě před zápasem prozradili novináři. „Je to fajn, ale hlavně se teď chci dostat do finále a vyhrát titul.“
O den později si první ze dvou úkolů mohl odškrtnout...
„Jsem nejšťastnější člověk na světě,“ jásal, když ve svítivě oranžových rukavicích lapil dvě penalty. „Věk? To je jen údaj v občance. Vždycky jsem byl profík, jako mladý jsem opustil rodinu a obětoval fotbalu spoustu věcí. Teď mi to Bůh vrací.“
Když ve finále vychytá další zlato, bude to krásné pokračování příběhu. Ale konec ještě ne: egyptský nezmar by se rád dočkal i mistrovství světa v Rusku, kam má jeho země dobře nakročeno.
„Je to můj největší cíl. Každé ráno, když se probudím, myslím na to, že chci jet na mistrovství světa,“ líčí El Hadarí.
Pokud všechno klapne a on se v Rusku postaví mezi tyče, překoná rekord. Kolumbijec Mondragon na posledním šampionátu reprezentoval ve třiačtyřiceti, jemu by bylo ještě o dva roky víc.
Těžko se najde někdo, kdo by mu tenhle rekord nepřál.
