Tenkrát 1. července 2004 se fotbalovému Česku zhroutil svět.
Gólem z rohu v samém závěru prvního prodloužení prohrálo s Řeckem semifinále mistrovství Evropy v Portugalsku, kde hrálo nejlepší a nejzábavnější fotbal, jeho výkony byly nejvíc přesvědčivé ze všech účastníků.
Krutá porážka vzešla až z tuctové standardky ve 105. minutě, ale k prvnímu neúspěchu na turnaji to směřovalo mnohem dřív.
Dějiny EuraŠedesát let platilo, že se fotbalové mistrovství Evropy koná každé čtyři roky. Když pandemie koronaviru pravidelný cyklus narušila, je ideální čas připomenout kapitoly z historie šampionátu v seriálu, který připravují redaktoři iDNES.cz. 1960: Delaunayho sen, ukradená čepice a politická fraška 1964: Průjem po posvícení. Jak šampioni z Chile vyhořeli 1968: Hlavně nacvičit los! Když o finále rozhoduje hod mincí 1972: Achtung, der Bomber! Když Müller rozstřílel Evropu 1976: Ondrušova penalta ze dvou kroků a potlesk od Císaře 1980: Proč Panenka opět nezkusil dloubák? Byla by to drzost 1984: Nedostižný Platini. I díky gólu, který leckdo nechápal 1988: Van Basten králem. Padl gól, který popřel zákony fyziky 1992: Příběh finálového střelce. Hrál na přání umírající dcery 1996: Naštvaný Berger už balil tašku. Pak málem trefil zlato 2000: Collina nesnáší Čechy! Jak penalta spustila nenávist 2004: Nedvědovy slzy. Jak prokletá srážka nesla zkázu |
„Když jsme potřebovali takovou tu morální sílu, najednou jsme ji neměli kde brát,“ přiznal obránce Zdeněk Grygera.
Neměli Nedvěda. Kapitána, tahouna, vůdce i šéfa. Také nejspíš i nejlepšího hráče šampionátu. A úřadujícího držitele Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu planety.
Česko mělo v Portugalsku fantastický tým, nejlepší v samostatné historii. Čech v bráně, Poborský, Rosický, Koller, nejlepší střelec turnaje Baroš. K nim Grygera, Ujfaluši, Jankulovski, Galásek, Šmicer. Všichni měli báječnou formu, někteří i životní.
Ale Nedvěd byl jen jeden.
„Když náš tým ve druhé půli spustil razantní ofenzivu, živě jsem si ho tam představil. Každý musel cítit, že chyběl. On zpravidla ve druhé půli dominuje. Ta jeho zarputilost, srdce. Byla to ohromná ztráta. Ale nechci se vymlouvat a říct, že s Nedvědem bychom vyhráli,“ líčil s odstupem druhý den při hodnocení celého šampionátu trenér Karel Brückner.
Pro Nedvěda semifinále skončilo definitivně ve 40. minutě, kdy vystřídal. Ve skutečnosti už o osm minut dřív. V pokutovém území se napřáhl ke střele, přízemní centr Rosického k němu však nedoletěl.
Stoper Kostas Katsouranis s číslem 21 Nedvěda předskočil, chtěl centr odvrátit. Český středopolař už nedokázal nápřah zastavit, řecký bek míč minul, ale pokračoval v pohybu a tělem se potkal s Nedvědovým pravým kolenem. Noha se v něm prohnula.
„Chtěl jsem z voleje vystřelit. Jenže neviděl jsem hráče za sebou. Nechal mi tam nohu a jak jsme o sebe zakopli, píchlo mě tam. Nemohl jsem se ani postavit,“ líčil Nedvěd dvě hodiny po zápase v garážích stadionu, než nastoupil do autobusu.
Ze hřiště ho nesli na nosítkách, pak dlouho ošetřovali. Z tribuny stadionu Dragao v Portu k němu směřovaly vyděšené pohledy tisíců českých fanoušků. „Jestli se už nepostaví, tak finále nebude,“ zvěstovali čeští žurnalisté na novinářské tribuně.
Nedvěd se postavil, zkoušel bolest překonat, rozběhat. Vrátil se na pár minut do hry, ale už nehrál. Jen stínoval a čekal na střídání.
EURO 2004Vítěz: Řecko |
„Věděl jsem hned, že je konec. Bylo to jasné,“ říkal. „Cítil jsem velkou bolest, že se do zápasu nemůžu vrátit.“
Kulhal, dopadal na pravou nohu. Z bílého rukávu sundal modrou pásku a předal ji Poborskému. Hlavní sudí Collina ho ze soucitu pohladil po vlasech a Nedvěd pomalým krokem kráčel ze scény. Hlediště bouřilo.
Čeští fanoušci si nepřipouštěli, že bez Nedvěda se sen o finále, o zlatu začíná hroutit. Ale zasvěcení zapochybovali. A Řekům se ulevilo, hrálo se jim líp - protivník přišel o stěžejní postavu.
Nedvěd byl beztak nejsledovanějším mužem už před zápasem. Kvůli žluté kartě ve čtvrtfinále s Dánskem mu při dalším napomenutí hrozilo, že přijde o případné finále.
Stejné zklamání zažil už na jaře 2003 v semifinále Ligy mistrů. Byl strůjcem postupu Juventusu přes Real Madrid, ale finále proti AC Milán kvůli zbytečné žluté kartě hrát nemohl. A i o rok později si s ním osud krutě pohrál.
„Semifinále jsou pro mě prokletá, nemůžu se přes ně dostat. Ale dnes to asi bylo ještě horší,“ zoufal si Nedvěd.
Před prodloužením obešel jednoho hráče po druhém, povzbuzoval je. Spoluhráči dřeli, aby finále vybojovali i bez něj. Ale nepovedlo se.
„Je to zklamání. V žádném zápase jsme tady vlastně neprohráli, ukázali jsme nejlepší fotbal, jaký kdy český tým hrál, a finále jsme si určitě zasloužili,“ přemýšlel Nedvěd.
„Ta bolest teď byla větší, protože jsem se zranil. Byl jsem zoufalý, bezmocný. Brečel jsem z bezradnosti. Vlastně v semifinále brečím vždycky. Přitom jsem se v zápase cítil výborně. Kolem třicáté minuty jsem se krásně rozdýchával. Věřil jsem, že vyhrajeme, že to dopadne dobře.“
Těsně před osudným střetem předvedl báječné sólo přes půl hřiště, jako tajfun prolétl středem pole kolem protihráčů, šanci mu zmařil až skokem pod nohy brankář Nikopolidis.
Nebýt zákroku Katsouranise, Nedvěd by centr trefil, míč měl už na noze, deset metrů od brány a takřka jistě by dal gól. Nakonec propadlý balon napálil za ním dobíhající Jankulovski, ale už z méně výhodné pozice a ještě pravačkou, svou slabší nohou. Nikopolidis vyrazil na roh.
Ten už Nedvěd neviděl, ležel na nosítkách, kolem něj lékař, masér... A dál už ten příběh znáte.
Tenkrát jedenatřicetiletý záložník s pochroumaným kolenem marodil víc než dva měsíce a následně se rozhodl, že ukončí reprezentační kariéru.
Do národního mužstva se vrátil až po kvalifikaci o mistrovství světa v listopadu 2005 na baráž proti Norsku. V pražské odvetě už zase jako kapitán pomohl týmu vybojovat vytoužený postup, první a dosud jediný v samostatné české historii.
O necelý rok později, v srpnu 2006 v Uherském Hradišti, dal národní mužstvu sbohem definitivně.
