„S těžkým srdcem jsem řekl ne. Hned v pondělí mě čekají závěrečné testy na trenérskou A-licenci. Chci se pořádně připravit. Kdybych byl v Hamburku, na skripta se dva dny pořádně nepodívám,“ říká bývalý reprezentační záložník.
Můj HamburkOčima Davida Jarolíma „Druhý domov, moje pouto. Nechápu jen, co se tam v klubu poslední roky děje. Není to tak dávno, co jsme dvakrát za sebou hráli semifinále Evropské ligy a fanoušci byli zklamaní, že jsme nesáhli až na vrchol. A teď? Dvakrát se bojovalo o udržení v bundeslize. Neuvěřitelné! Přicházejí noví hráči, miliardář Kühne dál investuje, ale Hamburk to má divně nastavené. Za velké peníze kupuje hráče, kteří jsou spokojení s tím, co mají, a moc se nesnaží. Za nás nebyl rozpočet zdaleka tak vysoký, ale hrálo se víc srdcem. Když mě, Mladena Petriče nebo Paola Guerrera odstavili na vedlejší kolej, nevzdali jsme to. Po pár týdnech nás jako patrioty vzali zpátky a vykopali jsme záchranu. Od té doby je hůř." |
I po kariéře zůstal poctivkou. Jen vlasů mu lehce ubylo a dikce po tátovi se zvýraznila. Však mu v Mladé Boleslavi dělal asistenta.
Když se řešil nový reprezentační trenér po Pavlu Vrbovi, byl jste pro jméno Karel Jarolím?
No, říkal jsem si: Proč by Boleslav měla pustit trenéra, když vyhrála pohár a jde do předkola Evropské ligy? Nebyl to úplně dobrý nápad.
Ale?
Táta by takovou nabídku už možná nedostal. V šedesáti? Nevzít to teď, příště už by bylo asi pozdě.
To mluvíte jako syn, tátův bývalý asistent, nebo jako sportovní ředitel Boleslavi?
Vzali jsme to rodinně. Já, brácha Lukáš, ségra Anet.
Seděli jste doma na terase?
Nejen tam. Dali jsme si jídlo a probírali to ze všech stran. Víceméně jsme se shodli, že by to měl vzít. Vím, jak táta pracuje, že je schopný dostat z hráčů maximum, má přehled. Řekli jsme mu: Ber to, je to výzva! S Boleslaví sice titul nemáš, ale se Slavií jo, na Slovensku jsi byl úspěšný, v Arábii taky. Víte, když táta sleduje soupeře, vždycky dokáže najít skulinu, přes kterou se můžete dostat do šancí. Hledá slabiny v obranné fázi a pak vymýšlí konkrétní útočné kombinace, které při zápase fakt fungují.
Dobře, ale teď stojí proti mistrům světa. Najde slabinu?
Určitě to zkusí. Německý nároďák býval tvrdý, dřel, na prvním místě disciplína. Ale v posledních dvaceti letech udělal největší pokrok ze všech. Tradiční zbraně mu zůstaly, navíc má technické hráče, mladé hráče, spoustu hráčů. Jestliže Španělé mají styl tiki-taka, pak Němci ho ještě zdokonalili. Jsou rychlejší, přímočařejší, po ztrátě míče dravější.
Vy jste byl svědkem toho, jak Němci rostli. Vzpomenete si?
Nejdůležitější roli měl asi Matthias Sammer, který se stal šéftrenérem reprezentací a nastolil režim akademií a internátů. Okopíroval doby, kdy jeho otec Klaus ve východním Německu vedl Drážďany. K tomu přidal moderní trendy, vždy se trénuje s míčem, intenzivně, v tempu.
Co z toho vzniklo?
Vyrovnaná a atraktivní bundesliga, z níž se lehce skládá reprezentace.
Tak tedy, váš tip na sobotu?
Jsem hodně zvědavý, ale neprohrajeme. Tipuju 1:1, musíme si věřit.
A to se dělá jak, když jsou Němci tak suverénní?
Dobře bránit a být aktivní dopředu. Kdo se stáhne do pasivního bloku jako naposledy Norsko (prohráli 0:3), tak od Němců dostane nálož.
Vy jste musel mít veliké dilema, než jste se rozhodl, že do Hamburku na zápas nepoletíte, že?
Obrovské. Hamburk je můj druhý domov. Mám tam daleko víc známých než v Čechách. HSV je klubem mého srdce. Ale nebylo by to správné, když v pondělí dělám zkoušky na vyšší trenérskou třídu.
David Jarolím v roce 2006 během svého angažmá v Hamburku.
Tam vidíte svou budoucnost?
Chytlo mě to. Člověk byl zvyklý celý život běhat po hřišti a teď můžu taky. Chci se jako trenér zlepšovat.
Nejdřív musíte studovat. Jde to?
Praktické věci zvládnu díky zkušenostem, ale jinak se učím. Anatomie, fyziologie. Třeba práce s mládeží je úplně jiná než u dospělých. Teď už vím, jak by se měli trénovat dorostenci. Je to kumšt, který by měli mít na starosti jen nejlepší a dobře placení odborníci. V tom věku se všechno láme.
Vy jste jako dorostenec odešel ze Slavie rovnou do Bayernu.
Když jsem dostal nabídku, cítil jsem, že si chci udělat jméno sám. Doma bych byl protekční kluk.
Jarolímův kluk.
Než jsme si našli vlastní idoly, byl pro nás táta vzor. Hráč velké Slavie.
Byl na vás a na bráchu přísný?
Strašně!
Přitom na hřišti, co si pamatuju, patřil spíš k bohémům.
Řekl by vám, že běhal dost. I zpátky. Žádný velký driblér, ale měl perfektní levačku. A hlavně byl vždycky o myšlenku napřed. Já měl kvůli němu trému. Když se přišel podívat na dorost Slavie, vždycky se mi rozklepala kolena. I když dorazil pár minut po výkopu, já ho cítil. Jakmile jsem ztratil míč, on už u zábradlí kroutil hlavou. Byl jako magnet! Přitom vůbec nekřičel, stačila jeho mimika, gesta.
Co po zápase?
Cesty domů byly jako psychologické války. Třeba řekl: A nebylo by lepší, kdybyste se dali na tenis? Nechcete se spíš soustředit na školu?
Štvalo vás to hodně?
Byla to jeho výchova, nepřišlo nám to divné. Co se fotbalu týče, je táta detailista, přehnaně moc velký. Na druhou stranu z nás chtěl vychovat slušné lidi, ne rozmazlence, což se mu, myslím, povedlo. Když už pochválil, byla to pro nás pocta.
Když jste měl benefici v Hamburku a přišlo 32 tisíc lidí, nezjihl?
On věděl, že makám. Odehrát ve slavném klubu 327 zápasů, to není jen tak. Myslím, že na to je pyšný pořád.
Teď už dokáže pochválit?
Daleko víc, než bývalo zvykem. Taky jsme se mu snažili říct, že není potřeba být jenom tvrdý.
Sám už máte dvě malé děti, které pomalu začínají kopat.
No vidíte, a na ně je děda hodně měkkej. Je jiná doba, i on se změnil.
Chtěl vás k reprezentaci?
Chtěl, ale bylo mi to žinantní. Reprezentaci si musíte zasloužit, jít postupně, což u mě ještě nenastalo.
Vy jste za Česko hrál i na mistrovství světa. Právě v Hamburku!
Bylo to složité i krásné. Poslední zápas ve skupině proti Itálii, hrajeme o deseti, prohráváme, já po hodině střídám Milana Baroše. Bylo skoro rozhodnuto. I tak to byla velká událost v mé kariéře.
Myslíte, že táta se na mistrovství světa může dostat jako trenér?
Nevzal to, aby jednou vyprávěl, že trénoval nároďák. Chce postoupit, i když ví, že má složitou situaci. Silné Německo, navíc není materiál, který bývával. Ale já věřím, znám tátu.
Taky znáte realitu.
Opravdu si to myslím, že do Ruska postoupit můžeme.
Takže to neberete jako rodinnou záležitost?
Beru, přímo se mě to dotýká, ale taky vím, čeho je táta schopný.
