Zrovna on. Velmistr, kterého půlka planety bezmezně obdivuje a tu druhou nepřestává provokovat příliš sebestředným chováním.
Triumf v Lize národů slaví Ronaldo a spol. Ve finále předčili Nizozemsko |
Ani při závěrečném ceremoniálu na stadionu Porta neudělal obyčejné gesto. Převzal nablýskaný osmikilový pohár, políbil ho a hodil si ho na rameno, jako když dřevorubec snáší rozřezaná polena z lesa.
Ale copak si to nemohl dovolit? Taková frajeřinka vlastně Ronalda polidšťuje. A navíc měl po práci, kterou odvedl brilantně.
V semifinále proti Švýcarům nasázel hattrick. Ve finále proti Nizozemcům, které nakonec porazila jediná trefa Goncala Guedese, útočníka z Valencie, dělal skvělý servis ostatním.
Nepovyšoval se, nestrhával na sebe pozornost a nehnal se za každou cenu do zakončení. Nepouštěl se ani do zbytečných nájezdů proti excelentnímu stoperu Virgilu van Dijkovi, který za uplynulou sezonu neprohrál snad jediný souboj.
Cristiano Ronaldo pochopil, že musí pracovat jinak, než je zvyklý, aby mohl finále vyhrát. Před třemi lety podobným způsobem dovedl Portugalsko na evropský trůn.
Když bylo potřeba, střílel góly. Když věřil spíš kolektivu, obětoval své ego pro úspěch týmu. „Pevně věřím, že Cristiano může hrát na podobné úrovni ještě tři čtyři roky,“ prohlásil portugalský kouč Fernando Santos.
Vážně? To by snad bylo proti přírodě, protože Ronaldovi bude v únoru už pětatřicet! „Nejdůležitější je hlava, abyste byli motivovaní a šťastní. A já jsem fit,“ pravil Portugalec.
Na hřišti to skutečně vypadá, že nestárne. Zůstává mu akcelerace, originální nápady, ohromný výskok i dělové rány. „Znám dva fotbalisty, kteří nepocházejí z naší planety. A Ronaldo je jedním z nich,“ řekl švýcarský záložník Granit Xhaka po semifinálové prohře 1:3. Nemusel dodávat, že tím druhým je Lionel Messi.
Jenže zatímco Messi celou kariéru žije ve své pohádkové barcelonské bublině, Ronaldo na „stará kolena“ opustil komfortní zónu. Loni se po devíti letech v Realu Madrid vydal do Juventusu, což pro něj znamenalo velkou změnu. Musel si zvyknout na úplně jiný styl, na jiné zásady, na jinou zemi. Byť i v italské lize bojoval o kanonýrskou korunu, nastřílel nejméně gólů od roku 2009.
A kromě toho na čas vypustil i reprezentaci, za kterou hrál naposledy loni na mistrovství světa. Pak až zase letos v dubnu. „Chci být součástí projektu, který mě baví a naplňuje. Pořád mám pocit, že týmu můžu pomoct. Ale i kdyby reprezentace pokračovala bez Cristiana, myslím, že má velký potenciál,“ uvedl Ronaldo po nedělním triumfu.
Lehce tím naznačil, že by pokračovat nemusel, ale spíš se přepokládá opak. Závěrečný miniturnaj Ligy národů se mu zamlouval, navíc byl nadšený, jakou podporu dostal od fanoušků. V tom měli Portugalci vůbec velký benefit, protože finálové zápasy se odehrály v jejich zemi. „Lidé si zasloužili, abychom vyhráli. Tahle trofej je i jejich,“ řekl Ronaldo.
Jejich, ale hlavně jeho. On je kapitán a stěžejní persona. Dvanáct reprezentačních gólů mu chybí do magické stovky, na pažbě má už 158 zápasů. Kdy a jestli přijdou další, to se uvidí až po dovolené.
