Vždyť ani samotní pořadatelé dopředu nepočítali s ničím výjimečným.
Přípravný duel portugalské reprezentace uklidili necelý rok před domácím evropským šampionátem na nevlídný stadion do historického městečka Chaves na úplném severu země, vyhlášeného především díky léčivým termálním pramenům.
Nikdo netušil, že zrovna tady vypukne další fáze probouzející se Ronaldománie.
Dlouhý krok, futsalové vedení míče, finty, přešlapovačky, otočky, kličky. A do toho bezradní soupeři z Kazachstánu, kterým lehkonohý klučina elegantně uskakoval při nebezpečných skluzech. Pořád chtěl balon, neustále se nabízel a hrál na efekt.
Nedivte se, že z něj domácí fanoušci při těsném vítězství 1:0 nespustili oči.
Nejčtenější portugalský sportovní deník A Bola druhý den napsal: „Ten chlapec se ničeho nebál, s míčem na kopačkách si troufal na soupeře, díky úžasným driblérským schopnostem vytvářel prostor pro sebe i ostatní spoluhráče.“
Ne že by snad osmnáctiletý talent z kouzelného ostrova Madeira do té chvíle lidé neregistrovali, jenže tenkrát v srpnu 2003 mládenec s lehce oplácanými tvářemi a pubertálním akné poprvé naplno odhalil, co se v něm skrývá.
Nejprve přestup do anglického Manchesteru United, kde sice dráždil protřelá ega v kabině přehnaným fintilstvím i vysokým sebevědomím, ale o to víc udivoval s míčem u nohy. A hned nato premiéra v portugalské reprezentaci, kde to měl se vztahem se staršími kolegy zpočátku dost podobné.
Už tehdy ho provázela ohromná cílevědomost, jeho výsadní a pro někoho možná až otravná vlastnost.
„Když při obyčejném běžeckém cvičení na tréninku začal stupňovat tempo skupinky, na jejímž konci viseli třicátníci Figo či Rui Costa, slyšel od nich přísné: ‚Hej, mladej, brzdi trochu!‘“ psal uznávaný portugalský publicista Enrique Ortego v knize Sny se plní.
A to jsme ještě nedopověděli, jak potom před zadýchanými spoluhráči frajersky sundaval závaží, která si před tréninkem uvázal nad kotníky.
Však ani trenérovi Luizi Felipemu Scolarimu ta bezbřehá suverenita nevoněla. Zároveň se však utěšoval tím, že zbytek týmu rozdováděného vetřelce přijme, až uvidí, co dokáže na trávníku.
KVÍZ: Co víte o Cristianu Ronaldovi? |
Snadné to nebylo.
„Bassebalovou čepici kšiltem dozadu nesundal ani při týmové večeři, po hotelu chodil v obřích slunečních brýlích a co mu zrovna hrálo ve sluchátkách, slyšeli všichni kolem,“ líčil Ronaldovy začátky v reprezentaci španělský novinář Guillem Balague, který o něm napsal knihu.
„Jestli si bude sám o sobě dál myslet, že je nejlepší na světě, nebude s ním jednoduché vyjít,“ věděl Scolari.
Přehlížet Ronalda ovšem nemohl, protože místo v reprezentaci si už tenkrát zasloužil.
Domácí Euro 2004 o necelý rok později už končil jako člen základní sestavy a až do světového šampionátu v Kataru před necelými třemi lety, kdy ho věčně zamračený kouč Fernando Santos před klíčovými duely turnaje posadil na lavičku, si nikdo nedokázal představit, že by v ní scházel.
I dnes, coby čerstvý čtyřicátník a jako hráč saúdskoarabského an-Nasru, do reprezentace patří.
Pod novým koučem Robertem Martínezem každým startem posouvá vlastní světový rekord, v 217 zápasech za reprezentaci nastřílel 135 gólů a příští rok se touží ukázat na svém šestém mistrovství světa, což nikdo před ním nedokázal.
Fenomén, který nezastavuje.
Machr, který vždycky vyčníval.
Když ho v lehce prosvítajícím retro dresu s širokým límečkem mnozí fanoušci na osmitisícovém stadionku v Chavesu na vlastní oči spatřili poprvé, jen těžko mohli vědět, čeho se právě stali součástí.
Ronaldovo jméno už sice po Evropě nějaký ten měsíc rezonovalo, ale v analogové éře bez sociálních sítích si ne všichni dovedli představit, co tenhle talentovaný hoch ve skutečnosti umí.
Měl za sebou jedinou sezonu ve Sportingu, byť převážně v roli žolíka. I proto mnohem větší haló způsobila sledovaná premiéra v Manchesteru United, během které Ronaldo proti Boltonu za necelou půlhodinku vybojoval penaltu a byl u dvou gólů.
Angličtí fandové z něj byli okamžitě paf.
„Jako by se před nimi zhmotnil mesiáš,“ vzpomínal na ten den ve své knize manažer Sir Alex Ferguson. „Diváci na Old Trafford si své hrdiny dokážou najít rychle a tohle byl přesně ten případ.“
Totéž se opakovalo i o čtyři dny později v Chavesu, kam se portugalská reprezentace od té doby paradoxně už nevrátila. Bylo symbolické, že Ronaldo tehdy proti Kazachstánu střídal zrovna Luíse Figa, po němž později zdělil oblíbenou sedmičku i vůdčí roli.
„Zůstaň klidný a hraj stejně jako v klubu,“ špitl mu legendární záložník do ucha.
Ronaldo však jako by vřelá slova podpory vůbec nepotřeboval.
Už od prvního dne byl vždy přesvědčený o svém mistrovství a ve čtyřiceti pro něj platí totéž: „Klidně bych mohl okamžitě skončit a ničeho bych nelitoval, ale byla by to škoda, protože se mi pořád hodně daří a stále jsem rozdílový hráč.“
Portugalským fanouškům, kteří na něj nedají dopustit, to poprvé naznačil právě 20. srpna 2003. V den, kdy slavně debutoval za národní tým.