Většině světa byl tenhle zápas možná dost fuk, jenže zbylou menšinu tvoří tolik lidí, že si je skoro ani neumíte představit.
„Na papíře je to pouhý přátelák, ale pro nás rozhodně ne. Když reprezentujete miliardovou zemi, nemusím asi zdůrazňovat, co je to za zodpovědnost,“ řekl Stephen Constantine, kouč fotbalové Indie.
Sobotním soupeřem jeho jedenáctky navíc byla Čína – za předpokladu, že by si všichni fanoušci z obou zemí mohli dovolit televizi, by tenhle duel mohl zajímat asi 2,8 miliardy duší. Neboli třetinu obyvatel planety.
Dva s přehledem nejlidnatější státy světa se střetli poprvé v 21. století. Symbolické: od posledního duelu z roku 1997 přibyly Indii i Číně stamiliony občanů a podobné množství lidí vyšlo z chudoby. Jen na fotbalovém hřišti bída trvá.
Liga počká, jedeš na výcvik
Italský kouč Marcello Lippi, mistr světa z roku 2006, si letos v Číně vydělá zhruba 630 milionů korun – víc ze všech trenérů bere pouze José Mourinho v Manchesteru United. Jenže málo platné, Lippiho svěřenci jsou pořád v suterénu. V žebříčku FIFA jim na 76. místě dělají sousedy Zambie a Libanon. Naposled remizovali 0:0 s Bahrajnem – zemí, co má tisíckrát méně obyvatel.
Ani Lippi zatím Čínu nespasil.
„Pořád máme čas,“ pronesl slavný trenér, jemuž smlouva končí za chvíli, v lednu se hraje mistrovství Asie. Další neúspěch? Netolerovatelné. Nemožné. Ale reálné.
V obou zemích se přitom do fotbalu investuje jako málokde. Kromě monstrózní smlouvy pro Lippiho registruje čínská liga i tuze nadstandardní trenérské kontrakty pro jména jako Fabio Cannavaro, Manuel Pellegrini, Fabio Capello. Na ligové mače tu chodí v průměru 24 tisíc lidí (a v Indii už 20 tisíc). Zahraniční fotbalisty lákají asijští giganti na luxus i úctu fanoušků.
„Nejlepší zážitek. Na každý zápas chodilo třicet čtyřicet tisíc lidí a ti byli skvělí. Neustále pozitivně fandili, i když se prohrávalo nebo nedařilo, byli upřímně fotbalem nadšení,“ vyprávěl český obránce Pavel Eliáš, když se před čtyřmi lety vracel do Jablonce z indického celku Dillí Dynamos.
Jenže peníze nejsou všechno.
V Indii panují povinné kvóty pro domácí hráče, čímž sice dostávají potřebné starty, ale snižují kvalitu ligy. Pořád se kope na všelijakých hřištích a v často neschůdných klimatických podmínkách.
Čínští fanoušci pak na začátku října zuřili, když svaz vybral 55 hráčů mladších 25 let a odvelel je na „vojenský výcvik“, takže část z nich nebude do konce sezony pro své kluby použitelná. Neoficiální informace tvrdí, že si bafuňáři takto chtějí stvořit reprezentační „béčko“. Mocný šéf tamního fotbalu se do toho vůlí strany nuceně změnil v bosse odborářů a jeho místo je prázdné; mohl by ho nahradit třeba i legendární basketbalista Jao Ming.
Je budoucnost v dívkách?
Systém nefunguje, ale nezměrný potenciál občas uspěje samovolně. Třeba v zapomenuté indické vsi Alákpura, kde z ničeho vybudovali základnu ženských fotbalistek.
V obci se dvěma tisíci obyvatel (málo i na Česko, natož na Indii) začaly dívky chodit na tréninky s takovou vytrvalostí, že se jich dlouho nesmlouvavému kouči zželelo.
„Lepšily se daleko rychleji než kluci,“ řekl pro al-Džazíru trenér Goverdan Das. „Když jsme začínali, neuměl jsem si představit, že by to bez základní infrastruktury mohly dotáhnout až takhle daleko.“
Za pouhých deset let Alákpura vyprodukovala první juniorské a pak i seniorské reprezentantky. Místní vláda dokonce těm nejlepším za „mimoškolní aktivity“ dává stipendium zhruba 550 korun měsíčně. Na odlehlou část Indie jsou to velké peníze, v rámci investice do tamního fotbalu drobné. Ale tyhle aspoň přinášejí nějakou návratnost.
A jak že skončil výše zmíněný souboj mužských reprezentací? Smírně 0:0.
