Reprezentace během turnaje zapsala v porovnání s ostatními účastníky výrazně podprůměrné držení míče.
Jednu z nejnižších efektivit přihrávek.
Málo odvážná i úspěšná byla v přecházení přes soupeře jeden na jednoho: hůř si vedli jen Finové a Wales.
A když dala gól, padl po akci o dvou třech přihrávkách, která v průměru trvala pět vteřin - špičkové týmy si přitom před vstřelením branky vyměňují balon i přes půl minuty a stihnou třináct nebo čtrnáct přihrávek.
Znamená to snad, že Česko jde proti směru, kterým se fotbal ubírá?
„Z čísel to vypadalo, jako bychom skončili poslední. Přitom jsme byli mezi nejlepšími osmi,“ povzdechl si reprezentační kouč Jaroslav Šilhavý. „Taktika přece musí odpovídat možnostem týmu. Těší mě, že jsme na Euru góly dávali, i když akce netrvala pětadvacet vteřin, ale pět.“
Vrba, český trenér desetiletí: Cestu nám všem ukázal pan Brückner, on je průkopník |
Čísla skutečně zdaleka neříkají vše a mohou být zavádějící. Ale je správně, že český fotbal nepříjemné údaje, sesbírané moderními statistickými programy, nezametá pod koberec. Naopak byly důležitým tématem pondělního semináře Unie fotbalových trenérů, který se konal v pražském O2 Universum pod příznačným názvem: Jdeme správnou cestou?
„Nejlepší jsme statisticky ze standardních situací. Na špičce jsme i v gólech vstřelených z protiútoků. Ale nejde nám to v postupném útoku,“ pojmenoval hlavní problém šéf trenérské unie Verner Lička, když si stoupl před promítací plátno a spustil: „Fotbal není o spolupráci dvou hráčů, ale o součinnosti všech - i těch, kteří jsou bez míče. To je největší bolest českého fotbalu.“
Ne, tohle setkání, na které dorazilo na dvě stovky trenérů z celé republiky, nebylo o plácání po zádech. Tedy pokud se zrovna nepředávala cena pro trenéra desetiletí, kterou uprostřed víc než pětihodinového programu převzal sparťanský kouč Pavel Vrba.
Jinak se na pódiu střídali trenéři mládežnických reprezentací s dalšími odborníky a rozebírali na velkém plátně herní situace z letošního Eura. Na příkladu Italů, Španělů či Dánů do detailu vysvětlovali, co top týmy ovládají - a co Česku chybí. Mezi dospělými, ale často už v mládežnických kategoriích.
„Nejvyspělejší soupeři jsou v útočné fázi klidnější,“ uznal David Holoubek, kouč reprezentační devatenáctky. „Naši hráči mi někdy přijdou, jak kdyby byli zapojení do zásuvky a šlo do nich 220 voltů.“
Momentka před utkáním Česka a Norska na mistrovství Evropy do 19 let. Vlevo trenér Jan Suchopárek.
Kritické poznámky zaznívaly i z publika. Třeba od trenéra jedenadvacítky Jana Suchopárka: „Musíme být mnohem preciznější ve výběru prostoru. Podívejte na Lewandowského - možná nejlepší hráč světa a pohybuje se v úplně jiných prostorech než před pěti lety, do koncovky jde často z křídla. Na to bychom se v tréninku měli zaměřit.“
Co tedy velí trend, od kterého se Češi dlouhodobě odchylují? Držet míč a hrát trpělivě, i přes vysoký presink soupeře. Top týmy na něj dokážou vyzrát, aniž by se musely uchýlit k nakopávání.
„Úspěšná hra na malém prostoru, to je Karlova univerzita. Ti nejlepší ji ovládají,“ upozornil Lička. „A pozor, víte, že 50 procent gólů padá po akcích středem hřiště? My přitom hrajeme mnohem víc po křídlech. Jistě, jsou důležitá, ale musíme být variabilnější.“
Tak, jako právě Španělé, Dánové nebo evropští šampioni Italové, jejichž hru dávali trenéři za příklad nejčastěji.
Italský gólman Gianluigi Donnarumma si rovná své spoluhráče.
„Podívejte na brankáře Donnarummu, jak umí hrát nohama. U nás by možná hrál uprostřed zálohy,“ pousmál se Lička. „Ale měli bychom se ptát: proč je tak dobrý? Protože je Ital? Ne! Protože to, o čem tady mluvíme, driluje odmala. Nesouhlasím s tím, že nemáme hráče - asi spíš nemáme trenéry. Musíme všichni jít do sebe.“
