V řeči čísel: deset zápasů, šest výher, čtyři prohry, skóre 14:13.
Lepší průměr.
V úkolníčku: po špatně odstartované Lize národů se český tým udržel ve druhé výkonnostní skupině a po úterním vítězství 3:0 v Černé Hoře poskočil zpátky na postupovou pozici v evropské kvalifikaci.
Šilhavý rozhodně vyvedl reprezentaci z chaosu, nastolil nový řád, hráči si znovu věří a především se na srazy těší. Jen kdyby si odpustili tu zpropadenou porážku v Kosovu.
Nebýt té, už mohli mít úplnou pohodu a pomalu se chystat na Euro. A hlavně by nevzniklo napětí.
Nemyslete si, že se mužstva nedotklo, jak po sobotním fiasku dostalo za uši. Od novinářů, expertů i anonymních fandů na sociálních sítích.
Na to jsou hráči obzvlášť hákliví. A pokud se kolem reprezentace pohybujete, změny v náladě si rychle všimnete. U všech, včetně masérů nebo kustodů.
Kosovo sice není soupeř za odměnu, dokáže hrát nepříjemně, do pátého výkonnostního koše reálně nepatří a třeba Angličany v úterý zaskočilo třemi góly. Ale při standardním výkonu je k poražení. A to si reprezentace zasloužila vytknout, protože tahle ztráta prostě mrzí.
Ve zbývajících třech kolech, kdy se postupně utká s Anglií, Kosovem a Bulharskem, se totiž situace může kdykoli zvrtnout, což se nehodí.
V neklidném prostředí se zvyšuje nervozita a český tým není tak vyspělý, aby zvládal bezchybně pracovat pod tlakem. Chybějí mu kreativnější stopeři s rychlou rozehrávkou, chybí režisér, chybějí osobnosti i větší konkurence.
„Možná nemáme hvězdy, ale hvězdou může být tým, ze kterého můžou vyskočit individuality,“ řekl Šilhavý na přelomu roku.
Naplnit tuhle představu se mu zatím tak úplně nedaří. Vytvořil sice z rozháraného kolektivu partu, ale na hřišti vládne hlavně opatrnost a dřina. Lehkost nikoli.
Všeříkající je statistika ze zápasu v Černé Hoře: Češi během něj vyrobili třiatřicet faulů, což je extrémní, málokdy vídané číslo.
„K čemu vám budou fotbaloví básníci, kteří zaberou, jen když se jim chce? Dnes rozhodují nosiči vody, zodpovědní pracanti,“ tvrdí Šilhavý a podle toho skládá i svůj tým.
Sice konzervativně, zato s důrazem na píli a charakter. Od toho se chtěl odrazit. Sestavu mění jen kosmeticky, kvůli zraněním nebo výrazné ztrátě formy. Jinak sází na skupinku vyvolených a neriskuje.
I když cítí zvenčí tlak na to, aby povolal mladé a zářící talenty Sadílka s Hložkem, on věří svým a zapracování nadějí nechává na klidnější dobu.
Buduje svůj tým.
Tým, kterému bude věřit.
Tým, který mu důvěru splatí.
Tým, který bude i v nesnázích držet pohromadě a nebude v něm panovat dusno.
Což vychází. Ani obránce Kadeřábek, nejhodnotnější český fotbalista současnosti, se neurazil, když pro něj nebylo místo v sestavě. Hráči se na sebe nevztekají, nehází po sobě vyčítavé pohledy, podporují se.
Ale to nemůže být konečná meta.
Určitě by se hodilo, aby tým hrál atraktivněji, rychleji, nápaditěji. Odrazil se sice ze dna, ale aby měl v zápasech s evropskou elitou aspoň šanci, potřebuje hodně přidat.
Ani úterní výkon v Podgorici nebyl bez chyb, některé pasáže nudily, ale kdo mrmlá po vítězství 3:0, ať si vzpomene, jak reprezentace vypadala před rokem.
Reprezentační kouč Jaroslav Šilhavý (uprostřed), asistent Jiří Chytrý a manažer Libor Sionko na tréninku národního mužstva.
Tým se těžce vzpamatovával z nářezu v Rusku, kde prohrál 1:5. Byl bez života, mdlý a obránce Brabec si rezignovaně zoufal: „Soupeři jsou prostě lepší než my. Nevím, jestli jsou způsoby, jak z nás dostat něco víc. Asi není kam sahat.“
Šilhavý dokázal, že je kam sahat. Tým probudil, naučil hráče myslet pozitivněji a nejčernější myšlenky jim vyhnal z hlavy.
Není to málo, ale k ideálu je pořád hodně daleko. Zlepšení snad přijde časem, teď je zásadní zvládnout závěr kvalifikace, aby Česko poprvé od roku 1996 nechybělo na mistrovství Evropy.
To by byl trenérův malér.
