Situace v národním týmu budí obavy. Nedávno nejvychvalovanější tým kontinentu přišel o klíčovou postavu Pavla Nedvěda. Postoupí bez něj na světový šampionát do Německa?
Řečmi nic neuklidním. Jen výsledky. A kvalifikace je běh na dlouhou trať. Nejde něco naslibovat.
Máte toho hodně za sebou. Prožíváte nejtěžší období kariéry, aspoň té reprezentační?
Osm let, co jsem strávil u jedenadvacítky a u áčka, jsem měl obrovské štěstí. Okolnosti mi byly nakloněny ve výjimečné symbióze. Teď je to jinak.
Můžete to změnit?
Je to o práci. Nejenom na hřišti, ale i mimo. Zvládnout všechny eskalující tlaky okolo, provokace, konfrontace. Z osmi záložníků v týmu nám jich sedm vypadlo a ten osmý, Vachoušek, byl vlastně taky na jaře zraněný. To je skoro polovina mužstva. Musíme ho doplnit, obnovit. Budeme muset improvizovat, možná přijde i změna stylu. To je normální proces. Nekonečný příběh.
Mužstvu se nedaří nejen vinou zranění. Jako by mu pohasla jiskra z Portugalska. Nepadl na hráče splín, že to nevyšlo úplně tak, jak si přáli?
To jsem necítil. Dosáhli pocitu uspokojení z toho, co prožili, jak byli hodnoceni. Nejen fotbalově. To je trvalé, pozitivní, to jim navždy zůstane. Zklamání z nepostupu v semifinále bylo jen chvilkové.
Ale před Eurem jste říkal - týmu věřím, šlape, ale jeho vrchol bude až na mistrovství světa 2006. Nemáte k dispozici ideální sestavu...
My tu hovoříme o pohřbu a přitom...
... stále věříte, že budete na dalším šampionátu ještě silnější?
Proces vývoje mužstva nelze chápat takhle jednoduše, jako přímku. Nestoupá to přímo nahoru. Bude to kolísat, ale musí se to zvednout. Odhad byl správný - zhodnocoval optimální skladbu týmu, věk i zdravotní stav. Nedvěd, Poborský, Šmicer, Koller i Galásek budou i za dva roky v ideálním věku. A Nedvěd nás teď zaskočil...
Nebojíte se, že ho může následovat i parťák Poborský?
Hovořil jsem s ním, má natržený sval.
Ale býval vždycky zdravý, pořád hrál. Teď je mu dvaatřicet, menší bolístky mohou být větší a větší, až ho umoří.
Může se to stát. Nikdy to nemůžete říct předem. Ale já na hráče netlačím. Nejsou zrádci, pokud odpadnou a rozhodnou se, že už jim na reprezentaci nezbývá sil.
V šíleném rytmu fotbalového kalendáře se nyní opotřebovávají rychleji - fyzicky i psychicky.
No samozřejmě. Podívejte, měli jsme přetržené křížové vazy, zlomeniny. Po takových zraněních se ještě nedávno končilo. A k tomu ty psychické tlaky. Tož to je panečku něco... Ježíšmarjá, může se stát, že to hráč neunese. Nároďák pro něj přece nesmí být traumatem, ale radostí.
Právě Poborský řekl: "Netěším se na sraz." To je výbuch v oáze pohody, za níž byla reprezentace považována, ne?
Nedělejme z toho drama. Každý má právo na svůj názor. Nizozemci se přece i poprali. Kolega Advocaat je nemohl mít pohromadě déle než tři dny, aby se mu tam něco nepřihodilo...
Tuzemská reprezentace se dostala na dva vrcholné turnaje za sebou pouze dvakrát v historii 1960 a 62, poté 1980 a 82. Po úspěchu obvykle přišlo zklamání. Straší vás tohle historické pravidlo?
Na to já nehraju. Nemělo by se to střídat, i když to tak chodí. Fotbal má příliš složitou dějovou podstatu. Prohráli jsme v Nizozemsku 0:2, dobře. Ale Nizozemci přece nebyli zas tak silní. Prošli obměnou a přitom mají širší základnu než my. Taky hledali, my hledáme. A já viděl i přes porážku pozitivní věci.
Ale prohrálo se...
Ovlivňuje to přece mnoho faktorů. Především přetížení hráčů a nemožnost tréninku. Oni chlapci sice říkají: radši hraju, než trénuju. Ale to je hloupost.
Fotbal sám se ale mění možná míň než okolí, které se stává agresivnějším.
Přesně tak. Hráči potřebují ochranu, deštník, pod který se mohou schovat. Mění se sociální role fotbalisty, žije mezi bodyguardy.
Ale je za to královsky placen. Nemůže ho přece rozhodit slovíčko v novinách.
Hráči jsou citliví. Chodí za mnou a reagují, jak je někdo urazí. Naše slova bývají často otočena, smysl vět pozměněn. Proto říkám: Bavme se přímo, ne přes média. Vyhýbám se těm věčným spekulacím.
Někdy je ale lepší říct nepříjemnou věc přímo i veřejně, neuhýbat nebo ji nezakrývat.
Snažím se chránit hráče.
Před srpnovým utkáním s Řeckem jste ale prohlásil: Nedvěd je zraněn. A on pak hrál za Juventus. A vy ani manažer týmu jste nezmínili vaši dohodu o "volném doléčovacím podzimu". Mohlo být jasno už tenkrát.
Opakuji to pořád. Pavel řekl: Omlouvám se na Řecko. Na Nizozemsko možná budu v pořádku. Ta věta zazněla. Ostatní je lež a zakrývání.
Dovolte osobní otázku: Máte před sebou nejvýš dva roky kontraktu u reprezentace. Pak vám bude sedmašedesát. Víte, co dál, až se zbavíte těch věčných tlaků?
Já pod tlakem nikdy moc nebyl. Ostatní trenéři se chytali za hlavu, já byl v klidu. Nejsem opotřebovaný. Ale nechci to podceňovat, má to svoje hranice. Už to asi nepůjde prodlužovat dál. Chci práci dokončit zdárně, to je moje hranice.