ANALÝZA
Rozepře s Brücknerem.
Vzhlíželi k sobě s úctou, skoro až v rodinné symbióze. Ještě v červnu na Euru šeptal Brückner kapitánovi do ucha dojemná slova díků. Jenže poslední schůzka se nepovedla. Brückner chtěl, aby Nedvěd pomohl v příštích zápasech kvalifikace. „Nepřijedu, necítím se na to,“ řekl mu v neděli. Den poté začal tvořit prohlášení o konci.
Vliv Juventusu.
Klub ho královsky platí, oddaný hráč mu to chce vracet na hřišti. „Mám špatný pocit, když pro Juventus nemůžu udělat maximum. Je to můj živitel,“ říkal. Nedvědův advokát Bronislav Šerák však vylučuje, že by ho klub do čehokoli nutil: „Pavel se rozhodl sám.“
Mediální útoky.
Každému by vadilo, kdyby v titulcích četl: Vypadni! To byly názory čtenářů, když Nedvěd ohlásil, že se na čas vzdává reprezentace ze zdravotních důvodů. Povídavý internacionál Vízek pro deník Sport štiplavě prohlásil: „Nechává si jen otevřená zadní vrátka, aby se jednou třeba mohl vrátit jako slavoman a všichni mu zase tleskali. Doufám, že už ho nikdo zvát nebude. Jako kapitán hodil kluky přes palubu.“ Nedvěd sice rád říkával, že noviny nečte, ale vždycky měl dokonalý přehled o tom, co se píše. Pár ojedinělých štvavých útoků ho uráželo.
Opotřebovanost.
Osm let hraje v Itálii zřejmě nejtěžší ligovou soutěž světa, do toho byly poháry a tři vrcholy s českou reprezentací na mistrovství Evropy. Tělo i duše jsou unavené. Poslední zápasy v kariéře měly přijít na mistrovství světa 2006. Ten rok mu končí také smlouvu s Juventusen. „Pak to Pavel zabalí,“ zopakoval včera Nedvědův otec.
Zklamání z Eura.
Toužil po evropském zlatu, český tým byl herně možná nejlepší na šampionátu. Ale skončil v semifinále. Ve stejném zápase se Nedvěd také zranil. Špatná vzpomínka mu v hlavě zůstává.
Náladovost.
Reprezentační kapitán byl jednou rozverný, podruhé bystrý, potřetí zakaboněný. Nálady střídal, měl „své“ dny. Zdálo se, že dva roky po třicítce už ho nic nevytočí. Nebyla to pravda.