A to ho během posledních dvanácti měsíců pozvánky pravidelně míjely: „Mrzelo mě to. Když se postoupí na mistrovství světa, chcete být u toho. Zvlášť, když jsem s týmem prošel kvalifikací a do nároďáku jsem už nějakou dobu patřil. Ze zahraničí mám zkušenosti s těžkými zápasy, takže bych určitě měl co nabídnout. Ale třeba to tak mělo být.“
Proč myslíte?
Podívejte se na Tomáše Součka. Bylo mi ho hrozně líto, v životě nebyl vážně zraněný, a pak si při poslední akci posledního zápasu v Mexiku přetrhá vazy v kotníku. V hlavě se vám honí různé scénáře. Co bych v podobné chvíli dělal já, když jsem byl bez smlouvy a de facto volný hráč? Prožít atmosféru takového turnaje musel být obrovský zážitek, ale zároveň by to byl v mé situaci velký risk. Rád bych ho podstoupil, ale respektuju, že měl trenér zkrátka jinou vizi.
Tu má jistě i Santi Denia, který vás v premiérové nominaci naopak neopomenul.
Začíná něco nového a já z toho mám vážně dobrý pocit. Člověk je z ciziny na zahraniční trenéry zvyklý, měl jsem jich spoustu, ale tady je to rozhodně největší změna, kterou pamatuju. A věřím, že k lepšímu.
Přišel jsem rok po mistrovství světa, všechno nové a nablýskané a já si možná naivně myslel, že to bude všude vypadat stejně.
