„S mým vrstevníkem a kamarádem Lukášem Pazderou jsme si říkali, kéž by se povedla stovka. To je číslo, kdy se dá říct, že jsi ligu hrál. Tři stovky, to už je Klub legend, velká porce pro pár vyvolených,“ říká Poznar, který v sobotním domácím utkání s Jabloncem načne třetí stovku.
Ligovou premiéru si vybavíte, že? Zase tak dávno to nebylo.
Byl to splněný sen. Zápas na Bohemce jsme navíc vyhráli, takže se hezky vzpomíná. Stejně jako na první dva ligové góly doma s Baníkem, který jsme porazili 2:0. Nádhera, plný stadion. Nebo první vyhrané derby doma se Slováckem, měl jsem asistenci a gól. Parádní atmosféra, nevraživost mezi fanoušky, mělo to grády.
Nemrzí vás přece jen, že nemáte více ligových utkání?
Možná bych zápasů měl více. Jenže na začátku kariéry jsem měl tři vážnější zranění, třikrát jsem šel na operaci. Pak mě Zlín nechtěl pustit. Ale potom jsme si ligu vykopali tady, což má přidanou hodnotu. Naštěstí mi pak zdraví drželo. Vážím si toho. Když kolem sebe vidím některé kluky, kteří měli těžká zranění a nepustilo je to dál.
Co pro vás znamená, že většinu jste zvládl za rodný Zlín?
Jsem tady doma. Hrál jsem mezi svými, před rodinou, před kamarády. Vždycky to bylo speciální. Když odehraješ nejvíce v klubu svého srdce, je to cennější. Snil jsem o lepších klubech. V Plzni se mi tolik nedařilo. Byl to jiný level. Chtěl jsem hrát o tituly, evropské poháry, ale konkurence byla lepší. Ve Zlíně to bylo vždycky střídavě oblačno, ale je to srdeční záležitost.
Fotbalisté Zlína (Tomáš Poznar a David Tkáč) slaví postup do první ligy. (květen 2025)
Když vás Zlín v zimě 2024 odmítl, napadlo by vás, že těch 200 zápasů zvládnete?
Po anabázi v Polsku jsem byl pro Zlín nečitelný a možná se trochu báli mě vzít zpátky. I můj věk hrál roli. Chtěli mančaft omladit. Říkal jsem si, že Zlín je už uzavřená kapitola a tím asi i první liga. Byl jsem rád za zájem Trnavy.
Dva týdny před vámi odehrál 200. zápas v lize brankář Stanislav Dostál, který je ale všechny absolvoval ve Zlíně.
Naše cesty byly rozdílné. Na jednu stranu neví, jak to funguje jinde, nemá zkušenosti, ale o to více je ceněný tady. 200 utkání za Zlín je něco mimořádného. Potvrdil tím status klubové legendy. Stejně jako já má kariéru hodně vydřenou. Na gólmana není vysoký a každému musel dokazovat, že na to má, a vždycky byl skvělý. A na rozdíl ode mě to může do Klubu ligových legend ještě dotáhnout, když mu bude držet zdraví a čtyři roky bude chytat pravidelně. Brankáři mají fotbalovou životnost daleko delší než útočníci.
Socha mě těší, ale je to obří nadsázka, říká Dostál na prahu unikátního rekordu |
Dostál má nejvíce prvoligových startů ve Zlíně, vy zase gólů (47). Hřeje vás to u srdce?
Vím to. Skočili jsme tehdy do ligy dobře, měli jsme dobrou partu, dobrého trenéra. Všechno si sedlo, začalo se nám dařit a mně padat nějaké góly. Pamatuji se, že když jsme postoupili do ligy, tak jsem seděl teď už s nebožtíkem Jardou Švachem. Tehdy měl asi 25 ligových gólů a říkal jsem mu, že ho překonám. Usmál se, že to ani náhodou, že budu rád za dvacet. Že se to povedlo, asi nikdo nečekal, a ani já sám jsem to nečekal.
Spolu s Dostálem se tím řadíte mezi hrající zlínské legendy.
Nechci to o sobě tvrdit, ale tím, že jsem se vždycky do klubu vrátil, můžu říct, že jsem velký zlínský patriot. A starty a góly jsem zapsaný i do análů klubu.
K 50 prvoligovým trefám vám schází tři. Myslíte na tuhle metu?
Byl to můj tajný sen už před sezonou. Otevřeně jsem o tom nikdy nemluvil, ale už se toho nebojím. Jako malý, když jsem pálil na plácku mezi paneláky, jsem měl cíl sto gólů. S odstupem času budu šťastný a vděčný za padesátku.
Zlínský Tomáš Poznar střílí na branku Aleše Mandouse z Mladé Boleslavi.
Je pro vás těžší střílet góly?
Jednoznačně. Liga je atletičtější a rychlejší a jak stárnu, tak reakci a rychlost ztrácím. Co bych zamlada zvládl, kdy jsem se dokázal sám dostat do šance, dnes musím spoléhat více na spoluhráče. Ale zase díky zkušenosti mám lepší výběr místa, což přichází s věkem. Snažím se být mančaftu prospěšný v jiných věcech, soubojích, běžecky, v defenzivě.
Na konci podzimu jste postupně vypadl ze sestavy, teď se do ní naopak dostáváte častěji. Čemu to přičítáte?
Na podzim jsem doma hrával, pak se to začalo střídat. Na rovinu musím říct, že Stanley Kanu byl číslo jedna zaslouženě. Hrál skvěle. I závěr podzimu zvládl výborně. Roli jsem přijal a do jara šel v horší pozici než do podzimu. Snažil jsem se ale dokázat trenérům, že ještě nejsem na odpis, že se mnou můžou počítat. Pozitivní myšlení se mi vrátilo, šanci jsem dostal. Dal jsem gól a hlavně jsme vyhráli. Teď jsem na pomezí základní sestavy, ale počítá se se mnou. Nemusím být na hřišti za každou cenu, zásadní je vítězství. Důležité je, ať je tak nastavený každý. Teď budu mluvit právě ke Kanuovi. Na začátku jara mu to tolik nešlo, pak dal gól na Baníku, třeba mu to pomůže, aby se vrátil do dřívější formy. Je tady mladý Lukáš Bránecký, který to navnímává a jednou bude skvělý útočník. Jeho šance přijde. Musí být trpělivý. Matěj Koubek také. Trenér má více možností. Mezi námi útočníky je dobrý vztah, čehož si vážím.
RETRO: To ještě hráli krýči a pískali umpiři. První předchůdce ligy začal před 130 lety |
Zmínil jste Bráneckého, který má podobné fyzické parametry jako vy. Vidíte v něm tak trošku sebe?
Vidím to v něm hodně. Vidím také, jak se snaží navnímat fotbal, ptá se. Líbí se mi, že o tom přemýšlí, není to hlupák. Ale je mladý, potřebuje získat zkušenosti, kdy vrazit do obránce, kde si nabrat balon, detaily. Jeho výhodou je rychlost, ale musí ji využívat daleko více. Byl jsem teď na zápase dvacítky proti Portugalsku a líbilo se mi, jak si odtlačil obránce a navedl si míč krásně z pravé strany na střelu, což je jeho silná stránka. Takových situací si musí vytvářet více, zapracovat na kondici, aby zmužněl a stal se z něj chlap. Vysocí útočníci dozrávají později. Může to být jeho případ. Postavu má skvělou a jednou bude daleko lepší útočník, než jsem já. Když si to sedne, má našlápnuto na více než Zlín.
Před sezonou jste říkal, že s největší pravděpodobností bude vaše poslední. Ale vypadá to, že máte chuť ještě pokračovat?
Cítíte to dobře. Fotbal je pro mě drogou, mám ho strašně rád. Kdybych mohl, hrál bych pořád, klidně i padesát let. Stále mě naplňuje, baví mě tréninky, zápasy, dřina kolem. Pořád jsem hladový a až nebudu, asi bude po mně. Ještě se rvu o smlouvu, i když žádné náznaky od klubu nemám. V hlavě nosím, že bych rok přidal. Pokud by přišla nabídka a vzal bych ji, na sto procent, na milion procent by to byla poslední sezona.
Zlínský Tomáš Poznar slaví gól proti Plzni.
Vážně? Váš bývalý plzeňský spoluhráč Milan Petržela hraje ligu i v 42 letech.
To je ale Milánek, fotbalista od pána boha, talent. Já musím pořád makat, abych se nějak cítil a držel výkonnost. Na žádnou fotbalovou krásu to neuhraju, možná kdysi jsem přešel přes dva obránce. Jak říká Jágr, přizpůsobuji tělo dané hře v dané době.
Šel byste cestou sestry Pavly, která ještě hraje druhou nejvyšší házenkářskou soutěž v Otrokovicích, kdyby vás ve Zlíně už nechtěli?
Na rovinu říkám, že nižší soutěž ne. Ondra Čelůstka hraje na Mladcové, zaběháš si, kopneš si do balonu, třeba bych změnil názor. Ale neláká mě to. Možná je to tím, jak jsem ambiciózní. Ale láká mě zůstat u fotbalu.
V jaké roli?
Fotbal mě nabíjí a troufám si tvrdit, že mu rozumím a jsem schopný leccos předat mladším klukům, zkušenosti z klubů, kde jsem byl. V Plzni jsem zažil nejlepšího ředitele.
Adolfa Šádka?
Ať se o něm povídá cokoliv a je spojovaný s nějakými věcmi, které mu nikdo nedokázal, poznal jsem druhou stránku věci. Jeho každodenní práci, která není tak viditelná. Vydržet jeho tempo by dokázal málokdo. Proto je Plzeň tam, kde je.
Sítě už rozhazujete?
Co bude po kariéře, může strašit spoustu fotbalistů. Pořád čekám, co bude ve Zlíně. Ale snažím se o tom přemýšlet, na něčem pracovat a volný čas směřuji už i jinam než do hráčské kariéry.
