„V Baníku jsem i začínal v roce 1961 jako žák. A s Vítkovicemi jsem dosáhl dalších úspěchů. Nejprve jsme v roce 1981 postoupili do první ligy a pak získali titul,“ řekl Zdeněk Svatonský, který má dnes 70 let.
Je prostřední ze tří bratrů. Nejstarší Jiří už zemřel, nejmladší je Milan. Do Ostravy, kam jejich otec šel za prací, se přestěhovali z Kladna. „Tenkrát nám děda koupil kožený balon,“ vzpomíná Zdeněk Svatonský. „Bydleli jsme v centru u letadla (ulice Na Desátém, kde v parku Československých letců bývalo letadlo – pozn. red.). Za domem byl dvůr, kde jsme začali s fotbalem. Na jméno trenéra si už nevzpomenu, ale viděl nás z okna a hned za námi přišel a řekl nám, abychom se v pondělí hlásili v Baníku. Jirka pak více tíhnul k hokeji, ale Milan to dotáhl do dorostenecké reprezentace. V ní jsem byl také, ale v širším kádru.“
Zdeněk Svatonský za Baník v nejvyšší domácí soutěži odehrál 14 zápasů. „Když jsem se vrátil z vojny v Táboře, tak jsem v klubu zůstal ještě tři roky,“ podotkl. S úsměvem dodal, že odehrál víc pohárových zápasů, než ligových.
„Nejvíc mi dal v dorostu Baníku nějaký pan Cvinček. Na něj se zapomíná i v těch různých knížkách a publikacích. Za čtyři roky vychoval možná až dvacet ligových fotbalistů – Rygel, Hudeček, Sionko, Levinský, Slaný, Nesrsta... Už v té době čerpal z německých knih, z německých trenérů. Díky tomu jsme později byli konkurenceschopní v mužském fotbale.“
Za Vítkovice v první lize nastoupil do 113 utkání, v nichž dal 13 gólů. „S Vítkovicemi jsem zažil větší úspěchy než s Baníkem – kromě titulu i postup do nejvyšší soutěže.“
Proč jste vůbec šel do Vítkovic?
V Baníku bylo obtížné více se prosadit. Odešel jsem z něj v roce 1977, protože tehdy se rušily B týmy. Většina hráčů přešla do VOKD Poruba, tři jsme zamířili do Vítkovic. Se mnou ještě Smetana a na jednu sezonu Nesrsta.
A hráli jste druhou ligu, že?
V ní jsme vytvořili základ pro později úspěšný tým. Vítkovice měly ambice dostat se výše, i když ten první rok jsme se tak tak zachránili. Další rok jsme skončili druzí a v roce 1981 jsme uspěli v boji o postup s Teplicemi.
Byly oslavy titulu jiné v Baníku a po deseti letech ve Vítkovicích?
Ve Vítkovicích byly spontánnější, protože nikdo nečekal, že ligu vyhrajeme. Spartu tenkrát trénoval Ján Zachar a nějak se s těmi staršími hráči nepohodl. Toho jsme využili a tři kola před koncem jsme je přeskočili. Ale ještě větší sláva než titul byl vítkovický postup.
To vás trénovali Jiří Dunaj a Josef Kalus.
Sice někteří škarohlídi tvrdili, že neměli potřebné znalosti, že tomu trénování tolik nedali, ale bylo tomu naopak. Kalus také čerpal z německých poznatků. Tvořili dobrou dvojku. A poskládali výborný tým, který jasně vyhrál druhou ligu. Oba byli nesmírně lidští. Dovedli přitvrdit, dát pokuty, ale také nám nějaké peníze přidat.
Jenže u titulu už nebyli...
To nás vedli Ivan Kopecký s Oldřichem Sedláčkem, ale Jiří Dunaj s Josefem Kalusem měli na tom triumfu obrovský podíl, stejně jako lidé v klubu, třeba Magnusek a Dufka. Ti jezdili po Moravě a vytipovávali hráče, kteří poté byli u vítězství v lize. Ale podobné to bylo i s prvním titulem Baníku, kdy základ vytvořil Tomáš Pospíchal a v mistrovské sezoně mužstvo vedl Jiří Rubáš.
Jak vůbec na Tomáš Pospíchala vzpomínáte?
To byl také jeden z trenérů, který mě hodně naučil. Byl tvrdý, ale my jsme na ten dospělý fotbal byli připraveni od Ladislava Cvinčeka. Pospíchal měl i velkou oporu ve vedení klubu. A nebyl pro něj problém poslat na týden některé hráče fárat. Třeba Lumíra Mochela a Jirku Klementa.
Opravdu museli do dolu?
Ano, když porušili životosprávu. A co vím, fáráním hráče strašil i Evžen Hadamczik (trenér, který s Baníkem získal tituly v letech 1980 a 1981 – pozn. red.). Ten vzal kluky dolů, možná až do rubání, aby poznali, jak tvrdá je hornická práce, aby si vážili toho, že hrají fotbal.
Po kariéře jste trénoval VOKD Poruba. Větší ambice jste neměl?
Začátkem devadesátých let jsme vykopali krajský přebor a divizi. Mám trenérskou dvojku, ta divize byla pro mě tak akorát.
A proto jste se dal na dráhu sudího?
To kvůli bratrovi Jirkovi, který hořekoval, že je rozhodčích málo, ať do toho jdu. Začal jsem pískat žákovské a dorostenecké soutěže už v roce 1983, kdy jsem ještě hrál první ligu. K tomu se vážou i nějaké perličky.
Prozradíte nějaké?
Jako rozhodčí jsem měl podrobně nastudovaná pravidla, čehož jsem využil v Banské Bystrici. Tam jsem hrál stopera Vítkovic. Hodně foukalo. Kovačíkovi se Šourkem (útočníci), jsem řekl, aby se postavili za obranu soupeře, když budu od naší branky vykopávat balon. Po takovém odkopu totiž není ofsajd. Za Bystrici tehdy hrál reprezentant Kocián a on křičel na spoluhráče: „Chalani von.“ Aby šli, co nejvíce k naší polovině hřiště. Do odkopu jsem dal všechnu sílu a míč přeletěl obránce. Naši útočníci šli sami na branku a dali gól. Ještě dlouho jsme se tomu smáli. Byl jsem strašný rebel.
Jenže co jsem se díval, za celou kariéru jste v první lize dostal jen pět žlutých karet. Žádnou červenou...
Červenou jsem dostal až v Interpoháru. Uměl jsem s rozhodčími komunikovat. A to byli mezi nimi Stiegler, Pelíšek, Hora, Hašek, Grégr. To byli špičkoví mezinárodní rozhodčí. Byli přísní, nemazlili se s hráči. Klidně vám sprostě nadali, když měl někdo nějaké připomínky. Hrozili: „Ku..., neser mě, nebo tě vymetu.“ To se mi líbilo.
Byl jste jako rozhodčí stejný?
Za mě už byla doba, že když jste jen trochu řekl něco ostřejšího, tak si někteří fotbalisté stěžovali, dělali scény, že je urážím.
V devadesátých letech jste byl jedním z rozhodčích, kteří spolu s Lubomírem Pučkem spojovaným s různými korupčními aférami předčasně skončili. Jak to bylo?
Čtyři nás vyhodil Chvalovský (František Chvalovský, někdejší předseda fotbalového svazu – pozn. red.). Pučka, Berba, Zvoniče a mě. Doplatil jsem na aféru na Slavii, kde jsem pískal poslední kolo Slavie – Plzeň. Pískl jsem faul plzeňskému hráči a ten na mě vystartoval. Brzdil jsem ho tím, že jsem mu řekl: „Běž do pr... Běž. Běž.“ Tvrdilo se, že jsem to řekl slávistům. V zápise ale nic nebylo, nikdo si nestěžoval. Až Bosák (Jaromír Bosák, komentátor České televize – pozn. red.) v televizi odečítal ze rtů, co jsem řekl. Přiznal jsem se, to nebyl problém. Potřebovali někoho potrestat.
S úplatky jste se setkal?
Jak bych to kulantně řekl... Samozřejmě náznaky byly, abych nějaké utkání ovlivnil, jenže... Nepodlehl jsem tomu. A šlo celkem o dost velké sumy.
Vážně jste nepodlehl?
Zkazil bych si reputaci a někdejší sudí, jichž jsem si vážil a kteří pracovali jako delegáti, za takové věci okamžitě vyhazovali. Na Žižkově jeden rozhodčí pustil evidentní ofsajd, byl z toho gól a hned skončil.
Vám se nic takového nestalo?
V Drnovicích jsem byl na lajně, hrál tam Žižkov. Známe Horníka (Ivan Horník, někdejší manažer Viktorie Žižkov potrestaný za ovlivňování zápasů – pozn. red.), snažil se zápasy trochu ovlivnit. Prý jsem tam měl pustit ofsajd ve prospěch Žižkova. Řešili jsme to, delegát mi snížil hodnocení, ale večer v televizi, v Brankách, bodech, vteřinách, se ukázalo, že jsem situaci posoudil správně. Delegát mi hned telefonoval: „Zdeno, musím se ti omluvit, ofsajd nebyl.“ Horší známku mi zrušili a nechali to tak.
Pořád vás ještě fotbal baví?
Pravidelně chodím na Baník, kde se známými všechno rozebereme. A protože je málo rozhodčích, znovu pískám městský přebor a zápasy mládeže.
