Uplynulo jedenáct let, co na stejném místě čelil s Plzní hvězdám světové kopané poprvé. Tehdy u toho byl Messi, tentokrát Viktorku rozbil hattrickem bombarďák Lewandowski. „Nezapomenutelné zážitky z Ligy mistrů,“ nadechne se Pilař. „Spíš si vybavím ten první zápas s Barcelonou v roce 2011.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Rovněž si vybaví všechny patálie, které musel překonat, aby se ještě jednou vrátil na nejvyšší level fotbalu. Třebaže mu to nikdo už příliš nevěřil. Poté, co si ve Wolfsburgu po povedeném mistrovství Evropy 2012, kde Česku pomohl dvěma góly do čtvrtfinále, nepřipsal kvůli zranění jediný start. Po třech operacích kolena u uznávaného ortopeda Boenische v Augsburgu, kde se ve dveřích míjel s Ribérym a Khedirou. Všech těch výživových injekcích, které si bez remcání píchal pravidelně do kolena s nadějí, že on to přece dokáže, že bolest netrvá věčně. Po štacích v Liberci, Jablonci nebo Olomouci, kde jej prchlivý trenér Látal odstavil od týmu a nechal běhat kolečka v tréninkovém areálu v Řepčíně.
A teď tam stál, zase na Camp Nou. Ještě jeden bál. Ne za odměnu, ne za zásluhy, ale proto, že drobného křídelníka kromě výjimečných fotbalových schopností, které přesahovaly rámec české ligy, a nebýt zranění, hrál by jistě v nejlepších soutěžích světa, zdobí ohromná vůle. „I když svou další štaci v Plzni beru jako neúspěch, nebyl jsem vytížený, jak jsem si přál, tak si pak stejně musím říct: Přemýšlej trošku, vždyť jsi hrál zase Ligu mistrů!“
Proč si mě Guardiola nevzal aspoň do béčka?
V Plzni mohl pokračovat, leč v létě se vrátil po dvanácti letech domů do Hradce Králové, aby na novém stadionu pomohl votroky usadit v ligové společnosti. I v pětatřiceti to pořád umí rozbalit, na podzim si připsal tři góly a čtyři asistence, ale ještě chvíli cestujme v čase. Když se před třinácti lety měřil s Barcelonou, její trenér Pep Guardiola po utkání chválil Pilaře za výkon. „To jsem byl na něj rozčílený, že si mě nevzal aspoň do béčka. Škoda,“ mrkne.
Viděl všechny ty sebevědomé hvězdy činit správná rozhodnutí s míčem i bez v top rychlosti a uvědomil si jednu milou věc: „Skromně řeknu, že v roce 2011, když jsme hráli proti Barceloně, jsem měl vnitřní pocit, že na to mám. Bylo mi dvaadvacet. Ale pak přišlo zranění...“
Ještě než přišlo, trhal náběhy obrany. Špílmachr, šprýmař a fotbalový génius Pavel Horváth mu dával takové pasy, jež v kombinaci s Pilařovou rychlostí povyšovaly hru obou a hlavně Plzně. „Jeden bez druhého bychom byli poloviční,“ míní Pilař.
Řezník, Pilař či Kozáčik. Pamětníci, pro které je Liga mistrů v Plzni tradicí |
S Plzní vyhrál tři tituly, ofenzivní plán trenéra Pavla Vrby vycházel většinou brilantně. „Pan Vrba měl skvělou vizi, ale důležitý atribut byl, že Horvi nebyl jen kapitán, ale trošku i trenér,“ vypíchne.
Co na tom, že Messi se v tunelu Camp Nou divil, jak s takovým bříškem může Horváth hrát Ligu mistrů. „Oni si mysleli, že je to kondiční trenér. Po zápase se ho novináři ptali, jestli si s někým měnil dres, ale Pavel řekl, že ne, že by mu nebyl,“ usmívá se Pilař.
Zase mu naskočí ty krásné momenty, jako když v kabině seděl vedle Horvátha a snášel všechny jeho legrácky na hraně. „Nepublikovatelné,“ omluví se. „Jen jsem koukal, pak ho pochopil. Ta sranda byla nutná. I když všechno nebylo podle pravidel, parta byla skvělá, na hřišti jsme pak hrabali jeden za druhého.“
Jsem slávista, ale v Plzni
Do Plzně přestoupil po roce, co vykopali s Hradcem Králové postup do ligy. Laso mu dávala Slavia, což celá Pilařova rodina vítala, neboť fandila sešívaným, ostatně stejně jako Václav. „Slavia mě kontaktovala, ale byla na dně tabulky. Byl jsem slávista, celá má rodina je slavistická, ale jsem rád, že jsem udělal krok do Plzně,“ ohlíží se. „Volal mi trenér Vrba a bylo to krásné. Nejhezčí momenty kariéry.“
Do Wolfsburgu přestoupil za dva miliony eur, ještě než zazářil na Euru v Polsku. „Cítil jsem se dobře, to byly mé nejlepší roky. Ani jsem nevnímal tlak, hrál jsem si svůj fotbal z Plzně, co mě bavil,“ vypráví. „Zpětně vím, že podepsat Wolfsburg před turnajem byla chyba. Po Euru jsem měl další nabídky; Twente Enschede, mistr Holandska, Villarreal. Tento fotbal by mi seděl víc. Ale nikdo neví, jak by Euro dopadlo. Byl jsem nastavený, že si zahraju bundesligu,“ líčí.
Galeje pod Magathem: medicinbaly, schované pití a zvracení
Nezalekl se šílených historek o trenérském rasovi Felixi Magathovi a sprintech s medicinbalem. „Nepřipouštěl jsem si to a věřil jsem, že to vydržím.“ V hlavě měl i to, že útočník Edin Džeko považuje Magatha za svého nejlepšího trenéra, že přece na tom něco bude, leč bohužel záhy zjistil, že nebude mít stejnou zkušenost, že jeho tělo není na tyhle galeje ve Wolfsburgu stavěné.
Pilař: Zůstat v Plzni jsem mohl, ale dal jsem Hradci slib. Nejdu sem jen dohrát |
„Často jsem si říkal, kam jsem se to dostal,“ polkne, když si přípravu vybaví. „Ráno jsme ani nevěděli, kdy jsou tréninky, volali mi na pokoj, že je trénink, za den jsme měli tři. Běhali jsme s medicinbaly do kopců, bylo mi zle, často se někdo bál i o život, kluci zvraceli, já se furt motal, tohle jsem v Čechách nezažil, schovával nám pití.“
Cestou na trénink v autobuse spal, síly ubývaly. Magatha však soudit nechce. „Nepoznal jsem ho jako člověka, ale nepochopil jsem, za jakým účelem to dělá. Myslel jsem si, že trénujeme tak, abychom vyhráli bundesligu.“
Nebyl jediný, kdo kroutil hlavou. Chorvat Perišič dostával od Magatha kapky, že neumí bránit, a musel do béčka. I to Pilařovi otevíralo cestu do sestavy. Jenže když na začátku sezony odjížděl na reprezentační utkání proti Ukrajině, cítil se unavený a osudově si poranil koleno. Do souvislosti s Magathovým drilem to dávat nejspíš nejde, ale to víte, že kolikrát to Pilaře napadlo.
Bundesligy se vzdát nechtěl, hostování ve Freiburgu mu vrátilo radost. Rodinný klub, sympatický kouč Christian Streich, který je tam dodnes. Zvládl pod ním šest startů, klub na něj chtěl uplatnit opci, jenže byl poslední a Pilař váhal, načež si přetrhl vazy v kotníku, byl tři měsíce zase mimo a musel se vrátit do Wolfsburgu, který se s ním s lehkým srdcem rozloučil.
„Pilař z Plzně je jim jedno, můžou si díky automobilce koupit, koho chtějí,“ míní.
Zase zatnul zuby. Návratů po dalších zraněních zvládl víc. Prokazoval úctyhodnou vůli. I díky Boenischovi, rodině, kamarádům a lásce k fotbalu. A ten večer 7. září 2022, když v 79. minutě naskočil místo Sýkory na pečlivě střižený trávník Barcelony, mu to před osmdesáti tisíci diváky došlo: „Přemýšlej trošku, vždyť jsi hrál zase Ligu mistrů!“