Už tehdy mu v očích plál oheň fotbalového válečníka. „Rvali jsme se, já řval, bylo to za hranou, ale nemohl jsem odejít. Už mě pak nechával. Extrémy, vyváděl jsem strašně. Pořád jsme mastili fotbal,“ usmívá se Pavel Zavadil v podcastu Z voleje.
Z volejepodcast iDNES.cz |
V létě zabalil krásnou a dlouhou dráhu fotbalového profesionála.
Ve 44 letech ještě pomohl Brnu zpátky do ligy, leč svůj rekord nejstaršího hráče české nejvyšší soutěže, kterou hrál ve 42 letech, sedmi měsících a pěti dnech, nevylepší.
Svaly jej trápily tak moc, že už to nešlo. Ale že je nač vzpomínat!
Zatímco brácha Daniel to dotáhl do druhé ligy na olomouckém předměstí v Holici, Pavel si zahrál i bájnou Ligu mistrů a vybavil si, jak při její znělce míval doma v Pňovicích jako kluk husinu.
Teď byl však přímo na hřišti.
Ve 24 letech. Sparťanský trenér Jaroslav Hřebík poslal drnovickou posilu do hry po přestávce místo Marka Kincla za stavu 0:0. A Spartě pomohl k domácímu vítězství 2:0 nad Portem vedeným koučem Mourinhem, v záloze se potkával s hvězdným Dekem. „Můj největší zápas. Skvělý zážitek,“ líčí.
Rosického nenahradil
Dvakrát nastoupil v Lize mistrů také proti Panathinaikosu Atény, ovšem v nabitém týmu Sparty se neprosadil. Na přelomu milénia měl pomoct zacelit díru po odchodu Tomáše Rosického, což byl téměř nadlidský úkol.
Možná by si zpětně změnil i účes s pěšinkou, aby Malého Mozarta přestupujícího do Dortmundu lidem na Letné nepřipomínal. Zatímco na vesnici v Drnovicích, kterou vedl šíbr Jan Gottvald, si užíval netušenou fotbalovou jízdu až do Poháru UEFA se slavnostním mačem proti Mnichovu 1860 s mistrem světa Thomasem Hässlerem v sestavě, ve Spartě jej pedantský puntičkář Hřebík vítal slovy: „Tady si nehraj na fotbalistu.“
Byla to doba, kdy Sparta válela nejen v lize, ale i Lize mistrů. Ve velké konkurenci se Zavadil utopil.
„Neměl jsem na to fotbalově ani hlavou,“ přemítá zpětně. „Mrzí mě to, měl jsem ještě udělat nějaký mezikrok. Sparta byla jeden ze dvou největších klubů, ve kterém jsem byl. Prosadit se v ní je kolikrát těžší než v zahraničí. Hned jak projedete její bránou, cítíte speciální atmosféru. Není to pro každého.“
Za Spartu odehrál jen deset utkání a zamířil do Příbrami, kde poznal dalšího šíbra Jaroslava Starku.
A znovu se nadechl. I když se výplaty občas zpozdily, hrál v lize snad svou nejlepší sezonu. Dal šest gólů, sbíral asistence i nabídky na přestup. Když však šel za bossem Starkou do kanceláře poptat se na opožděnou výplatu, narazil, neboť bylo zrovna na začátku týdne po porážce s Blšany. Starka se jen usmál a zapnul teletext na televizi: „Dívej se, Zavoš, ty, Siegl, Otepka a Žemlík neporazíte Blšany? Tak za mnou nechoď, že chcete peníze.“
Bankovky nakonec Starka hráčům vyplatil, měl jich plný kufr auta jako v mafiánském filmu.
Zavadil vyrazil po sezoně na první zahraniční štaci. Do druhého velkoklubu: izraelského Maccabi Haifa.
Postup z tribuny? Úspěch vždycky všechno přebije, říká končící Zavadil |
Okamžitě zapadl do sestavy plné místních reprezentantů. Vyhovoval mu technický fotbal, rychlý, na hodně přihrávek. Užíval si krásnou Haifu, třebaže mu spoluhráči vyprávěli, jak rok předtím přežili sebevražedný bombový útok v oblíbené pizzerii u moře jen díky tomu, že od útočnice seděli nejdál a jako štít pomohl velký kulatý stůl.
Jenže když zničehonic vypadl Zavadil ze sestavy, nesla to jeho vítězná mentalita těžce. „Ale teď vím, že jsem tam měl vydržet déle. Maccabi hraje Ligu mistrů, má krásný stadion, zázemí,“ lituje.
Oheň válečníka: láska i síra
Role náhradníka, byť dobře placeného, nebyla nic pro bojovníka z Pňovic, jenž miloval fotbal a nesnášel porážky, jako by k té krásné hře s mičudou ani neměly patřit. Ne v Zavošově světě. Dokud máma nepískne, není konec.
Rodiče byli pedagogové. Přesto nelpěli, aby se jejich děti ponořily do knížek. Viděli, jak je pohyb venku činí šťastnými. Táta jen trval na tom, aby si Pavel udělal maturitu, což splnil. „Skvělé dětství. Nikdy nás do školy netlačili, nebyla extra kontrola, netrestali, nevyčítali, věřili nám a hodně nás podporovali, táta s námi jezdil na každý zápas. Hodil jsem tašku a šel ven do osmi. Fotbal byl náš život. Usínal jsem s jídlem v posteli, to bylo krásný.“
Lidský přístup ocenil také ve Švédsku, kde prošel třemi kluby - Mjällby, Östers a Örgryte. Vydržel tam sedm let. Zprvu nechápal, že spoluhráči už pár minut po prohraném zápase jsou v kabině vysmátí, že život jde dál a hned vyhlíží příští mač jako možnost reparátu.
Zrovna si procházel rozvodem a myslel na syna Nikolu. Šéfové měli pochopení: „Pavle, leť si domů, dej si tři dny volna a vrať se v pohodě.“
I proto ve Švédsku setrval tak dlouho. Po návratu si vybral Brno. Stal se lídrem, oporou na hřišti i v kabině. Oheň válečníka znovu hořel, emoce se vařily. Hádky se soupeři i rozhodčími o každý míč k němu patřily stejně jako havraní vlasy sepnuté do drdolu, kapitánská páska a prostupující pohled Vikinga. Zavadil rozdával fotbalovou radost i síru na počkání, lásku i nenávist.
Po bitvě byste v sympaťákovi z Hané rapla nenašli.
Jednou to však přehnal. Připouští, že se do vřavy s olomouckou lavičkou pouštět neměl, že vyplísnit trenéra Jílka už bylo přes čáru.
Uměl se omluvit. I sudím. Takový už zkrátka byl. „Vítězných typů, lídrů už v lize moc není,“ říká.
Když mu v sedmatřiceti ruplo při zápase v Teplicích koleno, kdekdo fotbalového dědka odepsal.
Ale on takhle končit s milovanou hrou nemínil. Podstoupil náročnou operaci, plastiku a po sedmi měsících byl zpátky. Ani by ho však nenapadlo, že přidá dalších pět let.
„Sám sobě jsem si chtěl dokázat, že umím jít přes bolest i v pokročilejším věku. Někteří lidé mi už nevěřili, ale já se kousl. Nakonec z toho bylo skoro pět let. Oheň válečníka zase zafungoval,“ usměje se. „Jsem za to rád, protože jsem si těch pět let strašně užil. Vážil jsem si daleko víc toho, že můžu být na hřišti.“
Můj rekord dlouho nevydrží
I před čtyřicítkou počítal ligové nabídky. Podruhé se mu ozvala Olomouc s trenérem Jílkem, aby se vrátil do klubu, kde s fotbalem začínal.
Jen dva starty za Sigmu ovšem nerozšířil. „To mě taky mrzí. Na Andrově stadionu to bylo pro mě vždycky speciální. Zápasy tam měly grády, ale já dal dva dny předtím slovo Opavě.“
Brněnský kapitán Pavel Zavadil před zápasem v Jihlavě.
Smlouvu s Brnem i Opavou prodlužoval i jako veterán o dva roky, chtěl mít klid na práci. Ve dvaačtyřiceti se v Opavě, kde si postavil s rodinou dům, stal sportovním ředitelem. I když vydržel jen čtyři měsíce, za tu zkušenost je vděčný.
Vrátil se do Brna ještě jednou jako hráč a Opavě vstřelil ve druhé lize gól z penalty, což bude nejspíš další neoficiální rekord, unikátní počin. „Věděl jsem, že na tu penaltu musím jít. Asi to tak mělo být.“
Zavadil je úkaz, to jste už nejspíš pochopili. I teď se ještě honí za míčem. Posílil nováčka krajského přeboru Řepiště na Frýdecko-Místecku a společně s osmnáctiletým synem Nikolou cílí na divizi.
Už se jen tolik nerozčiluje, i když na porážky si navyknout nehodlá.
Zavadil se do ligy nevrátí, ve 44 letech ukončil profesionální kariéru |
A jeho rekord nejstaršího hráče v lize? „Jsem na něj hrdý, ale myslím, že dlouho nevydrží, když vidím hráče jako Jindřišek, Matějovský nebo Hübschman a jaké mají figury,“ vzdává hold posledním mohykánům ryzí fotbalista, který z toho vztekajícího se chlapce za domem v Pňovicích, tolik nesnášejícího porážky, navzdory mnoha životním zkušenostem během vousaté kariéry vlastně ani nedozrál.
„Kdybych neměl takovou povahu, tak bych tak dlouho nevydržel hrát.“
