„Když to někomu půjde, můžete ho o víkendu zkusit, ne?“ zazní na úvod v legraci. „Dobře. Ale nejdřív ve druhé lize,“ zavtipkuje Michal Listkiewicz, polský předseda komise rozhodčích, který experimentu přihlíží.
Na další legrácky už není čas. Ivo Chytil, bývalý prvoligový sudí a dnes člen komise rozhodčích, rozdává všem dobrovolníkům praporky a přidá krátkou instruktáž: nejdřív zvedat nad hlavu ve chvíli, kdy kdokoli z hráčů bude v době přihrávky za předposledním bránícím hráčem (počítá se i brankář) soupeře. Pak přijde na řadu těžší varianta - zvážit i to, kdo se aktivně zapojil do hry.
Napoprvé ofsajd mávnu sice správně, ale výtce instruktora Miroslava Tulingera, který cvičení vede, stejně neujdu. „Ten byl jasný, to jste měl snadné,“ ukazuje mi na notebooku za postranní čárou video, na kterém je celá akce zaznamenaná. „A podívejte se, kde stojíte. To je špatně. Musíte si pořád hlídat posledního obránce a posouvat se s ním,“ zdůrazňuje.
Které situace jsou na posouzení nejtěžší?Odpovídá Ivo Chytil, bývalý ligový sudí a člen komise rozhodčích „Je jich několik. Například když přihrává spoluhráč, který je na vlastní polovině, letí přihrávka dlouho a asistent má zorné pole zvětšené. To je velmi složité. Další problémový moment je chvíle, kdy je hráč v ofsajdové pozici blízko rozhodčího a další hráč, kterého posuzuje, je na opačné straně hrací plochy. A samozřejmě je těžké posoudit také to, jestli obránce hraje vědomě, nebo úmyslně. V tu chvíli je situací, které musíte bleskově vyhodnotit, opravdu hodně.“ |
Pro zkušeného rozhodčího samozřejmost. Zato pro začátečníka, který rozhodcovské zkušenosti sbíral jen při zápasech hanspaulské ligy (kde se na ofsajdy nehraje), komplikace.
Hlídat vlastní pozici podle bránících hráčů a k tomu sledovat přihrávajícího? Je to o dost složitější, než se z tribuny nebo od televize zdá.
„Asistent často nemá šanci přesně určit jak linii, tak moment přihrávky. Oči nemohou tyto dvě rozdílné situace v tak krátké chvíli vyhodnotit,“ říká Chytil.
Jeho slova potvrzují i lékařské studie: podle nich jde o nadlidský úkol, co se týče rychlostí reakcí, jejich vyhodnocení a zpracování v mozku.
Na to se ale rozhodčí v profesionálních soutěžích rozhodně vymlouvat nemohou. Zkušenostmi a intuicí se dá vše nahradit, i když samozřejmě ne ve 100 procentech případů. „Když má někdo úspěšnost 95 procent, už je to dobré,“ líčí Chytil.
My, kteří jsme mávali poprvé, máme k takovým hodnotám daleko. Ze čtyř situací posoudím správně dvě, navíc jen jednu v ideálním postavení. Kolegové na tom většinou nejsou lépe. „Tady jste byl úplně mimo mísu,“ slyší tvrdý Tulingerův soud jeden z nich.
Test pravidelPosuďte jako sudí sporné situace Kdy se správně nařizuje penalta za hraní rukou? Jak se má posuzovat ofsajd? V testu iDNES.cz si vyzkoušejte, jestli opravdu znáte fotbalová pravidla. |
Kritiku si ale vyslechnou i elitní rozhodčí, kterým cvičení začíná hned po nás. Většina z nich si vede dobře, ale běda, když někdo na chvilku ztratí pozornost. „No tohle byste snad měl vidět, ne?“ zazní v jednu chvíli od stolku s videem.
Aby podobných chyb bylo co nejméně, probíhá nácvik ofsajdových situací pětkrát či šestkrát do roka.
„Když si během tréninku asistenti vyzkouší deset patnáct modelových situací, získají zkušenosti, které by jinak museli nabírat během zápasů,“ vysvětluje Chytil. „Jednoduché situace zvládají, u složitějších musí déle přemýšlet. Zvlášť, když se pravidla nedávno měnila. Během sekundy musí vše posoudit a rozhodnout - a vědí, že už se to nedá vzít zpátky. Mají to kluci složité.“
Mají - ale na to fanoušci ani hráči neslyší. Tréninky jim mají pomoci k tomu, aby v ostrých zápasech chybovali co nejméně. A aby u čáry nemuseli poslouchat spršku nadávek.
