„S přibývajícími roky člověka všechno bolí víc a víc. Je potřeba si v hlavě všechno srovnat, na každý trénink a zápas se pozitivně naladit, těšit se na ně. To je základ,“ říká šestatřicetiletý záložník.
Své zdravotní potíže vysvětluje „opotřebením materiálu“.
„Jsem jako auto,“ směje se. „Odehrál jsem v kariéře víc než 600 mistrovských zápasů. Když k tomu přidáme ještě přáteláky a každý den minimálně jeden trénink, je toho dost.“
Bývalý makedonský reprezentant je ale stále klíčovým hráčem Slovácka. A na odchod do fotbalové penze prý zatím nemyslí. „Jako každý rok jen zopakuju, že uvidíme na konci sezony. Nebudu předbíhat. Hlavně aby sloužilo zdraví.“ V létě přišel v týmu o balkánského parťáka. Bosenský obránce Eldar Čivič, ke kterému měl i přes patnáctiletý rozestup blízko, zamířil do pražské Sparty.
„To byl asi náš jediný opravdu citelný odchod,“ uvažuje Šumulikoski. „Francis Kone střídavě hrál a byl zraněný, Benjamin Tetteh toho kvůli několika zraněním moc neodehrál a podle nějakých patnáctiminutovek se těžko hodnotí, Juraj Chvátal byl taky bohužel zraněný skoro celou sezonu. Ale to je fotbal. Hráč musí být psychicky silný a taky musí myslet na to, aby se nezranil,“ zdůraznil.
Naopak další hráči do Slovácka v létě přišli. „A kostra týmu zůstala. Doufám, že budeme silnější,“ věří fotbalový světoběžník.
Jen útoku by podle něj po odchodech Koneho a Tetteha prospěla větší konkurence.
„Já bych si přál příchod někoho zkušeného, aby mi pomohl učit mladé. Ale takový hráč se těžko hledá. Jedině snad Lafata, ale ten je bohužel furt ve Spartě,“ povzdechl si Šumulikoski.
Takovému hráči by chtěl postupně předat svou roli vůdce Slovácka.
„Rád bych, aby se tady někdo takový objevil. Už teď se stává, že jsem třeba zraněný, přijdou karty a podobně. A za rok za dva skončím, někdo to musí převzít,“ uvažuje.
Větší díl zodpovědnosti na Šumulikoském ležel už od loňského léta, kdy ukončil kariéru kanonýr Libor Došek.
„Loni jsme prožili těžký začátek, pár zápasů se nám nepovedlo, ale pak jsme se dali dohromady a hráli jsme hezký fotbal,“ ohlíží se. „Zodpovědnost ale musí cítit každý hráč, jinak byste neměl podepisovat smlouvu a pak brát peníze.“
Šumulikoski se usadil v Uherském Hradišti, kde si našel i manželku. A netají se tím, že po kariéře by se rád věnoval manažerské roli.
„Mám známé všude možně, pokud jsou kluci dobří a mají zájem, snažím se jim pomáhat,“ říká. „Pár tipů pro Slovácko jsem už měl, ale s našimi makedonskými pasy je to složité. Kluci tady potřebují pracovní víza a podobně. Možná se časem něco povede.“
