Kolmice, svislice, olovnice.
Spíš než na návštěvě u fotbalových videorozhodčích, v moderním VAR centru v pražské Michli, si chvílemi připadám jako na hodině geometrie.
„Omlouvám se, trochu ze mě mluví vystudovaný stavař,“ prohodí s úsměvem prvoligový rozhodčí Jan Všetečka, když pozvaným novinářům a televizním štábům názorně předvádí, jak se s pořád ještě novým systémem pracuje.
Pro celou českou ligu to byl loni v létě mimořádný skok vpřed.
Vybudování cetrály videorozhodčích se stalo součástí podmínek tendru na vysílací práva a O2 TV, vítěz výběrového řízení, do ní narychlo investovala desítky milionů korun.
„Máme na co být pyšní,“ přesvědčuje šéf ligy Tomáš Bárta.
„Pro nás je zase důležité, že jsou kluci stranou a nepřijdou už do styku s funkcionáři,“ ocenil Libor Kovařík, předseda komise rozhodčích.
Intervence VAR v české Chance Lizepodzim 2024 ČERVENÉ KARTY
POKUTOVÉ KOPY
OFSAJDY
OSTATNÍ
Celkový počet intervencí VAR – 73 |
Ještě na konci minulé sezony totiž videosudí kočovali po ligových stadionech v zapůjčených minivanech a ani zdaleka neměli při své práci tak rozsáhlé technické možnosti jako dnes.
Některá rozhodnutí u fanoušků i samotných hráčů a trenérů budila nedůvěru. Loni na podzim – už v nové éře – zas bylo tématem, že zejména u ofsajdových momentů bývá zkoumání nekonečně dlouhé. Proč?
„Pozor, správnost verdiktu má vždy přednost před časovou prodlevou,“ připomíná videorozhodčí Tomáš Kocourek. Ale vysvětlujte to lidem na stadionech a u televizí, kteří jsou z opakovaného čekání často otrávení.
„Fanoušci jsou už dávno doma,“ popichuje i mě kolega, když si sám zkouším nakreslit kalibrovanou čáru a trvá mi to.
Jakmile zasednu za stůl, tak nějak přirozeně rukou šmátrám po myši, kterou přitom vůbec nepotřebuju. Rozhodčí body pro posouzení ofsajdu zakreslují prstem na dotykové obrazovce. Nejdřív postavení bránícího hráče, pak přichází na řadu ten útočící. Vybrat a zanést správný bod není bez tréninku a potřebné praxe nic jednoduchého. A to jsem při zkoušce nanečisto nemusel kontrolovat iks dalších potenciálních přestupků.
„Vidíte? Čas tady opravdu plyne trochu jinak,“ slyším a souhlasím.
Pohled do centrály VAR v pražské Michli. Ovládání kalibrované čáře si vyzkoušeli i novináři.
U stolu sedí při každém utkání vždy tři lidé: VAR a AVAR, tedy hlavní videorozhodčí a jeho asistent, a také operatér, jenž zodpovídá za veškeré technické náležitosti. Před nimi je červené tlačítko, které sudí zmáčkne pokaždé, když vidí potenciálně spornou situaci, k níž se chtějí vrátit.
„Sraz před zápasem tady ve VAR centru míváme zhruba hodinu čtyřicet před výkopem, spojíme se s kolegy na stadionu, vyzkoušíme komunikátory, ověříme si, že funguje monitor u hřiště pro případný přezkum a řekneme si něco k utkání,“ přibližuje Kocourek.
„Jsme tady jako support a podpora pro hlavního, on je boss a my musíme fungovat tak, aby to vyhovovalo hlavně jemu. Každý chce jinou komunikaci a jiný přístup,“ přidává Všetečka.
Nezbytnou součástí předzápasové rutiny je také kalibrace hřiště a synchronizace všech osmi až dvanácti kamer, které utkání zpravidla snímají. Právě kontrola (a případná oprava) kalibrace – aby čáry v počítači na milimetr přesně kopírovaly lajny na samotném hřišti – videorozhodčí ve vypjatých situacích zdržuje nejvíc.
Obzvlášť pak na stadionech, kde jsou kamery položené níž než jinde.
Pokud se navíc hráči v klíčových záběrech překrývají a pro správné posouzení je nutné použít snímek z jiné kamery, kalibrovat se musí i víckrát. Hezky ručně bod po bodu, čáru po čáře. Proto ty prodlevy.
„Člověk by rád vynesl verdikt, dal kolegovi hlavnímu na stadionu nějakou informaci, ale technicky to v tu chvíli zkrátka není možné,“ říká Všetečka. „Na klidu vám samozřejmě nepřidá, když slyšíte, jak diváci pískají, protože chtějí vidět fotbal, ale jako rozhodčí se s tím musíme umět vypořádat,“ doplňuje Kocourek.
„Technicky není všechno dokonalé, ale zlepšuje se to,“ vidí šéf Kovařík. „Kluci jsou pod tlakem, hodně s nimi mluvíme. Celkově má VAR těžší roli než hlavní, protože tady se chyby neodpouští.“
I proto každý z nich přes zimu nakoukal stovky situací, které připravuje UEFA. Kdy vstoupit do děje a kdy jen přihlížet? Co je a není zjevné pochybení? Pořád je to velké téma.
„Ta linie je hrozně tenká a fotbal není černobílý,“ říká Kocourek. „Někdo může mít pocit, že si tady člověk sedne, pluje si jen tak na obláčku a žádný tlak nevnímá, ale to není pravda. Jsme neustále v kontaktu s rozhodčím a asistenty, slyšíme komunikaci, vnímáme, jaký feedback dostávají přímo na hřišti,“ doplňuje Všetečka.
„Když si za ten stůl sedám, bývám nervózní podobně, jako když jdu pískat,“ pokračuje.
Mimochodem, všechny čtyři pracoviště videorozhodčích jsou v pražské centrále umístěny do jedné místnosti, což na první pohled překvapí. Od sebe je odděluje jen malá zídka, možná spíš panel.
„Ale není to tak, že bychom k sobě při souběžně hraných zápasech s kolegy nakukovali, na to fakt není prostor a nemůžeme si to dovolit,“ ujistí Kocourek. „Navíc když máte na hlavě nasazená sluchátka, okolí ani nevnímáte. Komunikujete jen s kolegou a operátorem vedle sebe.“
Až se bude v závěru základní části hrát kvůli regulérnosti hrát všech osm zápasů s kola s jednotným výkopem, z nové místnosti videorozhodčí odbaví čtyři zápasy zároveň. „Další čtyři uděláme postaru z dodávek, nicméně už s novou technologií, která je k dispozici tady,“ ujišťuje Bárta.
I to je proti minulým sezonám, kdy se na poslední chvíli řešilo, kde bude a nebude video a co to pro koho znamená, velká změna.
Tou další by mohlo být zavedení poloautomatizovaného ofsajdového systému, což ještě pár měsíců zpátky znělo jako naprosté sci-fi.
„Inspirovali jsme se na Euru v Německu, vidíme to každý týden ve Španělsku nebo v Itálii, kde tenhle plně autonomní systém, který nevyužívá klasické televizní kamery, funguje,“ říká Bárta, výkonný ředitel LFA. „Ve spolupráci s O2 nyní řešíme finanční náročnost projektu, na jaře bychom rádi začali s testováním a výhledově bychom tuhle věc chtěli vidět v naší nejvyšší soutěži.“
Příliš odvážný plán? Možná.
Totéž ale dlouho platilo i o centrále videorozhodčích.