Je to příběh plný těžkých zdravotních překážek. Ale také nezdolné vůle. Obrovské touhy. A se šťastným koncem, nebo přesněji novým začátkem. „Bál jsem se, že už se do ligy nepodívám,“ přizná Fabián.
V den svých 27. narozenin se mu to povedlo. Naposledy odehrál poločas 28. září 2013 v Brně proti Znojmu. Na Spartě po téměř třech letech mohl vykřiknout: Jsem zpátky! „Je to obrovská úleva,“ oddechne si.
Už ve dvaadvaceti Fabián kvůli kyčli pocítil, jaké to je vynechat rok a půl. Další comeback trval dvakrát takovou dobu.
Když se dal dohromady po operaci druhé kyčle a pomalu se vracel, musel zpátky do nemocnice kvůli levému kotníku. Další zákrok. Další pauza. Před rokem ho vyřadila mononukleóza. Musel se ptát: Co jsem komu udělal?
Působí symbolicky, až neuvěřitelně, že se Fabián vrátil na Spartě - v zápase do něhož poprvé naskočil Tomáš Rosický, také častý marod.
„Fotbalově se s Tomášem nemůžu srovnávat, ale mohl jsem si vzít inspiraci z jeho charakteru. Také se musel vracet po těžkých zraněních,“ říká boleslavský univerzál pro levou stranu.
V minulém kole proti Hradci Králové už byl na lavičce. Pilně pracoval. V týdnu mu trenér naznačoval: Mohl bys hrát. V pátek se definitivně dozvěděl o nominaci. „Byl jsem ve strašné euforii,“ povídá.
V zářivě červených kopačkách odehrál na Letné 84 minut. Zpočátku opatrně, s přibývajícím časem troufaleji. „Byl jsem v očekávání, jaké to bude. Přece jen, dlouho jsem nehrál. Jsem rád, že jsem zpátky,“ líčí šťastně a s opatrností ve hlase rychle dodá: „Tedy: doufám, že jsem zpátky.“
Po zápase k němu přiběhl na hřiště dvouapůlletý syn Tomáš, padl tátovi kolem krku a společně šli na děkovačku k fanouškům.
Fabián mu mohl poprvé ukázat prvoligové hřiště zblízka jako hráč.
