Sedl si na chodbu, k nohám složil dvě tašky s prádlem a jako oukropek čekal, až na něj přijde řada. Za chvíli pod vysoké klenuté stropy přivezli feťáka, co se mrskal tak, až ho museli zřízenci držet, aby si neublížil. Další chlapík byl opilý do němoty. Svlékli ho do naha a dali mu bílý hábit, než mu zubožené a prohnilé věci vyprali.
Sakra, kde to jsem? zhrozil se Tomáš Fabián loni v létě.
Ještě mohl utéct, do Bohnic se přihlásil dobrovolně: Ne, nesmíš cuknout!
Když se mu díváte do očí, věříte mu každé slovo. Nepotřebuje pauzy pro odpověď. Neprotiřečí si. Nefňuká. Je si jistý, že se vyléčil.
Před deseti lety měl premiéru ve fotbalové lize, na mistrovství světa dvacetiletých hrál osmifinále. Trenéři obdivovali jeho výdrž, rychlost, spolehlivost. Nebýt nehorázné smůly na zranění, mohl hrát výš než v Mladé Boleslavi.
A možná by neskončil v psychiatrické léčebně. V pavilonu číslo 35, kde se lidé léčí ze závislostí. Narkomani, alkoholici, gambleři. Ztracené existence, které se zkoušejí vrátit do života.
Psychiatrickou léčebnu jste zvládl, vrátil jste se. Jak se vám daří?
Nedávno jsem oslavil rok abstinence. Otevřel jsem si nealko pivo na oslavu.
Já měl za to, že jste se léčil z gamblerství.
To ano, ale v Bohnicích mě po úvodním pohovoru zaškatulkovali mezi alkoholiky. Jejich jednání bylo nekompromisní. Ještě teď z toho mám husí kůži. Jednali se mnou jako s jinými závislými. Žádné speciální zacházení: jsi troska, tak poslouchej! Jak jste jednou závislý, existuje jediná cesta k návratu. Je drsná a má přesně stanovený režim. Když vás vypustí z baráku do parku, připadáte si jako ve zlaté zahradě.
Mimochodem, souhlasil jste s diagnózou?
Ne, ale to nevadí. Podstupoval jsem terapii jako alkoholik a dozvěděl se moře užitečných věcí. Ale já nepil. Dvakrát v týdnu plzničku před spaním, jen po zápase jsem si dával do trumpety. Klasika. Jenže když jsem se napil, měl jsem o to větší nutkání hrát. Končíval jsem v kasinu. Alkohol byl jedním ze spouštěcích mechanismů.
Na co si vzpomenete, když se řekne pavilon 35?
Na smrad. Na smrad, který byl všude okolo. Smrad z lidí, kteří se do léčebny dostanou z ulice. Přiveze je záchranka, protože jsou totálně na kaši. Přivezou je policajti, protože dělají vylomeniny. Já byl navoněná kopačka, ale pomoc jsem potřeboval taky. Musel jsem si vyčistit hlavu, přiznat si, co mě trápí, srovnat priority.
Měsíc k tomu stačil?
Věřím tomu. Jakmile jsem vyšel ven a za plotem kouknul na nebe, vážil jsem si každé maličkosti. Když se probouzíte v zatuchlých pokojích a za okny s mřížemi, poznáte sám sebe.
Vedl jsem rozcvičky
Rovnou po návratu jste skočil do přípravy v Mladé Boleslavi. Dokonce jste získal místo v základní sestavě. Čím to?
Nechtěl jsem se fotbalu vzdát, i kvůli tomu jsem se šel léčit. Když pro mě přijel spoluhráč Honza Kysela, zavolal jsem na klub: Jdu ven dřív, než bylo v plánu, jsem ready.
Co jste slyšel?
Tak jo, zítra je trénink. Trenér Weber si mě ráno pozval do kanceláře a za pět minut jsme byli domluvení: Fabi, jsem rád, že jsi zpátky, dám ti šanci. Já přitom myslel, že mě odstřelí. Nakonec jsem hrál první dvě ligová kola v základu, než mi zase prdnul meniskus.
Momentky z ligových zápasů, do nichž Fabián zasáhl.
Počkejte, vy jste stačil ostatním? Půlku letní přípravu jste strávil v Bohnicích.
S vypětím všech sil a každodenním přemlouváním pracovníků léčebny jsem mohl trénovat, jestli to tak můžu nazvat. Prosil jsem primářku, doktory, sestry, terapeuty, abych mohl jít. Naproti pavilonu, v prostoru třicet krát třicet metrů, tam zpátky, dokolečka, rovinky mezi stromy.
Bez balonu?
Než mi ho kamarád po dvou týdnech přivezl. Potřeboval jsem ho, abych neztratil cit.
Zato jste ztratil manželku. Rozvádíte se, máte dvě malé děti.
To je trochu jiný příběh. Když jsem se vyléčil a byl čistý, paní odjela na dovolenou, vrátila se zamilovaná a odešla. Nějak se nám to manželství zvrtlo. Asi jsme si přestali navzájem důvěřovat. A moje závislost v tom určitě hrála roli.
Co se dělo, když bylo nejhůř?
Vzpomínám si na tři měsíce, které jsem neměl pod kontrolou. Kasino, alkohol... V deliriu jsem psal manželce: Neměla bys mít se mnou nic společného, táhnu vás ke dnu! I když fotbal nikdy nebyl na vedlejší koleji a já se snažil být zodpovědný, ztrácel jsem se. Našel jsem se až v Bohnicích. V hlavě se mi rozsvítilo. Poznal jsem chlapy, o kterých jsem věděl, že už se nikdy nevrátí do života. Neměli šanci. Já ano, byla to motivace: udělej se sebou něco! Jsi táta, děti tě potřebují! Chceš hrát fotbal!
Váš denní program?
Ve čtvrt na sedm budíček. Pacienti, vstávat! Ozval se zvonek a my vyběhli z pokojů. Komunita pětadvaceti lidí, z nichž každý měl svůj příběh a svou funkci. Já byl sporťák. Ráno jsem měl na starosti rozcvičky. Dvacet minut. Předpažit, upažit, ruce na zem, kmitnout. Ale představte si feťáka, který si deset let píchá do žíly, jak se chce ohnout.
Sám si nedosáhnu na špičky.
Nešlo o rozcvičku, ale o režim. O řád. Co se řeklo, to byl zákon. Třeba si při rozcvičce nesmíte sednout na trávu. Žádné protažení na zadku. Musel jsem vymýšlet cviky, jak se protahovat vestoje. Hlavně nesedět. Ptal jsem se primářky, co to znamená, ale odsekla mi: Protože! Lidi, kteří chlastaj, fetujou nebo hrajou, nemají zakódovaný řád. Většinou se jdou léčit z ulice. A lidi, kteří jim chtějí pomoct, musí být pedanti, někdy až zlí. To nejde jinak. Vadilo mi to, ale chápu.
Ale proč jste si nemohl sednout na trávu?
Primářka mě odpálkovala: Neptejte se a běžte pryč! Celou dobu mi tvrdili, že léčení má nějaký smysl, ale tohle smysl nedávalo. Mohl jsem běhat, trénovat, kopat si s míčem o zeď, ale proč si, do háje, nemůžu sednout na trávu? Dostal jsem odpověď, jako bych byl nula.
Asi jste v tu chvíli byl.
Teď to vím. Přitom jako jediný z pětadvaceti pacientů jsem nebral žádné prášky. Leda vitaminy a doplňky stravy, abych se kvůli fotbalu udržoval. Jinak dostáváte jen rohlíky, jídlo vám kydnou na talíř jako ve vězení. Návštěva jednou týdně. Masakr. Byl jsem vděčný, když přijela rodina, kamarádi, třeba Marek Matějovský, záložník z Boleslavi.
A teď?
Za chybu jsem zaplatil, teď si buduju nový život. I když se s manželkou rozvádíme, pořád bydlíme kousek od sebe a o děti se staráme na střídačku.
Na levém předloktí je máte vytetované.
Tak dlouho jsem byl odpůrcem tetování, až jsem změnil názor. Abych to vysvětlil, jsem ve znamení Panny a ty ve svém životě nelétají na obláčku, žijí realitou. Já taky. A jakmile ode mě manželka odešla, něco se zlomilo a nechal jsem si děti vytetovat na tělo, abych je měl pořád u sebe.
Už si nevsadím
Vy jste sice o svých problémech promluvil, ale kolik takových případů může ve fotbale být? Tušíte?
Netuším, vím. Sport obecně tíhne k sázení. Jsme mladí, připadáme si úspěšní, máme dobré smlouvy, novou káru, pěknou holku a spoustu času. Víte, synovi je pět a strašně ho baví kopat do míče, ale já si říkám: Chci vůbec, aby právě v tomhle prostředí vyrůstal? Odhadem osmdesát procent fotbalistů sází, možná i víc. Polovina z nás chodí do kasina. Za zábavou, za adrenalinem. Jsme prostě géčka. Gambleři.
Vy už ne?
Jakmile jsem přišel z Bohnic, věděl jsem, že už si nikdy nevsadím. Na prvním tréninku jsem poprosil spoluhráče: Kluci, už mě nikdy nezapojujte do žádných her. Nikdy! Žádné trefování břevínek o tatranky, penalty o colu, centry ze stran a kdo dá míň gólů z voleje, tak platí. Ani bago jsem nehrál, když bylo v sázce, že nejhorší musí zaplatit pade do kasy.
To jde? Fotbalová komunita je přece založená na hecování a sázkách.
No právě. Klukům to nejdřív bylo pro smích, nevěřili, že to myslím vážně. Když jsem jim postupně vyprávěl, jak to vypadalo v Bohnicích, přestali. Kámen, nůžky, papír? Ne, nechci, nemůžu. Ani nepiju. Bojím se, aby mi nepřecvaklo. Aby to ve mně nenastartovalo chuť ke hraní.
Hrál jste poker, že?
Od dvaceti. Měl jsem to promyšlené a pět let jsem se učil, jak na to. Budoval jsem si takzvaný bankroll management, což je strategie bezpečného nakládání s penězi. Existují přesná pravidla, kolik si vzít z rozpočtu, kolik můžete riskovat, abyste na to nedoplatil. Učí vás to disciplíně. Já ta pravidla dodržoval a získal perfektní brigádu k fotbalu. Šikla se mi.
Řekl jste brigádu?
Jojo, brigádičku. Byl jsem po operaci kyčle, přes rok jsem marodil, takže jsem dostával jen základní plat. Poker mi vylepšoval rozpočet a zároveň vynahrazoval adrenalin, který jsem ztratil. Hodinu dopoledne rehabilitace, pak jsem vzal berle, dokulhal k autu a honem do kasina. Objížděl jsem legální místa i černé kluby, hrál o živé peníze, které ležely na stole, k tomu jsem četl knížky o pokeru. Měl jsem to jako samostudium. Zatímco při ruletě a na automatech vás kasino vždycky obere, poker ovlivnit můžete. Myšlením, fintami, intuicí.
Tomáš Fabiánv pěti číslech
|
Vyhrával jste?
Zhruba půl milionu. Jenže po pěti letech mi přeskočilo a sedl jsem si k živé ruletě, což se nemělo stát. Účet mi rychle spadl na 200 tisíc a padal níž a níž. Poker mi vydělával na to, abych mohl prohrávat v ruletě.
Manželka nic nepoznala?
Vymýšlel jsem si, lhal. Copak jsem jí mohl říct, že jdu na kouli do kasina? Když se hrála třeba Ligu mistrů, vymluvil jsem se na to, že jdu se spoluhráči posedět do sportbaru. A zůstal jsem až do půlnoci, než skončily všechny sestřihy. Potřeboval jsem alibi. Taky jsem měl zvláštní účet, o kterém nikdo nevěděl.
Copak jste se nedostal do dluhů?
Na rozdíl od většiny ostatních ne. Nikdy jsem si nepůjčil od banky a nikdy nesáhl do rodinného rozpočtu. Závislost a dluhy jdou ruku v ruce. Navíc gambler pořád lže a já už takhle žít nechtěl.
Co vlastně umíš?
Na jednu stranu je ten příběh odstrašující, na druhou zase inspirativní.
Strašně jsem se bál přiznat blízkým, tak jsem začal docházet k terapeutovi. Jenže ani jemu jsem nedokázal říkat úplnou pravdu. Potřeboval jsem udělat radikální řez. Bohužel vím, že v tom zdaleka nejedu sám. Gambling je civilizační nemoc, proto jsem se zapojil do projektu Čistá hlava, který spustila Česká asociace fotbalových hráčů.
Každý profesionální sportovec, který řeší psychické problémy, může zavolat na anonymní linku.
Mottem projektu je věta, která vystihuje i můj příběh: Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí. Klukům, kteří se mlčky trápí, moc přeju, aby našli odvahu, zavolali a začali ten průšvih řešit.
Co bude dál s vámi? Táhne vám na třicet, z Boleslavi jste odešel v únoru a kopete třetí ligu za Zápy.
I když koleno pobolívá, cítím se po dvanácti letech konečně zdravý. Mám trénink obden a tělo se mezitím dokáže dát do pucu. Ani první ligu jsme ještě nevzdal. Třeba se najde klub, který mi dá šanci. Ale potřebuju úlevy, nemůžu odtrénovat všechno.
Doktoři vás nezrazují?
Po první operaci kyčle jsem se dozvěděl, že už se nemusím vrátit k fotbalu. Pade na pade. Bylo mi jednadvacet. Po druhé jsem byl zralý na invalidní důchod. Stabilita těla narušená, všechno špatně. Pak mi museli dvakrát na každém koleni operovat meniskus, do toho plastiku vazů v kotníku a depresi jsem utápěl v kasinu. Tam mi bylo dobře.
Vlastně jste mi neodpověděl. Víte, čím se budete živit po kariéře?
Umím kopat do míče a trochu německy. Víc nabídnout neumím. A to je problém většiny ligových fotbalistů. Za kariéru v Česku našetříte na byt, na auto. Po třicítce finito a nic nejste. Nikoho nezajímá, že jste kopal ligu. Budu rozesílat životopis a doufat. Jeden známý, ředitel solidní firmy, mi řekl na rovinu: „Hele, Fabi, já tě vzít nemůžu. Co vlastně umíš? U nás bys mohl jedině jezdit ještěrkou a vozit palety.“ Podobné to bylo u pana Jinocha, sportovního ředitele Mladé Boleslavi. Při ukončení smlouvy mi navrhnul: „Od léta můžeš na klubu rovnat papíry a pak se třeba vypracuješ výš.“
Což se vám, předpokládám, nechce.
Ale taky se mi nechce jít na tři směny do Škodovky. K trenéřině jsem nikdy netíhnul, zato jsem půlku kariéry – kvůli zraněním – strávil ve fitku nebo s fyzioterapeutem. To by mohla být cesta. Udělat si masérský kurz a makat rukama. Mimochodem, víte, jaké je nejčastější zaměstnání bývalého sportovce?
Zkusím hádat. Taxikář? Řidič?
Trefa, řidič dodávky. Nemůžu si vybírat, ale nějak to dopadne. Třeba se ještě dočkám toho, že si zahraju velký fotbal. A když ne, nevadí, přežil jsem horší věci.
Je to velký zlom, co zažíváte?
Absolutní a ve všem. Ve fotbale, v manželství, v životě. Ale jsem šťastný, mám zdravé děti a nesázím, abstinuju. Ať se děje cokoli. Prostě čistá hlava.
