„Kdybych neměl vizi stát se v budoucnu hlavním trenérem v ligovém týmu, tak bych tu licenci nestudoval. Ale zatím jsem na pozici asistenta v Jablonci spokojený, pořád se od zkušenějších trenérů snažím učit a pochytit co nejvíc. Trenér se vlastně učí pořád, fotbal se vyvíjí, jsou nové poznatky, vznikají nové metody a myšlenku být jednou hlavním koučem určitě v hlavě mám,“ tvrdí 46letý Tomáš Čížek.
Kde jste začal s trénováním?
Po ukončení vrcholové kariéry v Bohemians jsem přemýšlel, co dál, a začal jsem hrát nižší soutěž za jabloneckou Jiskru Mšeno. Tam jsem hrál s Adamem Peltou, který měl na starosti tehdejší juniorku Jablonce, a dostal jsem nabídku, jestli bych u ní nešel dělat Džimisu Bekakisovi asistenta trenéra.
Vzal jsem to a zároveň jsem byl vedoucí mužstva i kustod, takže tři funkce v jednom. Zvládat se to dalo – tím jsem vlastně odstartoval trenérskou kariéru a začal si dodělávat potřebné licence. Teď už mám tu nejvyšší UEFA Pro.
Jsem přizpůsobivý a vím, jaká je moje role v týmu. Myslím, že jsem vždy dokázal být s hlavním trenérem na jedné vlně. Když se mi ale něco nezdá, pokaždé si k tomu řeknu svoje.
Tomáš Čížekasistent trenéra Jablonce
A kdy jste naskočil jako asistent trenéra do první ligy?
V polovině sezony 2021/22. Na podzim hrál Jablonec skupinu Konferenční ligy. Z ní se nepostoupilo a poté jsme v prosinci nastoupili s Jiřím Vágnerem jako asistenti k trenéru Radovi.
Tato prvoligová sezona Jablonci nevyšla a hrál jen ve skupině o záchranu. Po jejím prvním kole kouč Rada skončil a tým jste pak vedli ve dvojici s kolegou Vágnerem. Jaká to byla zkušenost hned na úvod kariéry?
Mužstvu se nepovedl podzim a na jaře už se to špatně honilo... No, a v té skupině o záchranu jsme pak hráli o odvrácení baráže až do posledního kola, což nebylo zrovna příjemné. Takže jako první ostrá trenérská zkušenost v lize to bylo sice dobré, ale ty nervy nepřeju nikomu.
Poté přišel do Jablonce trenér Horejš, který si vás v realizačním týmu nechal...
... zase nám výsledkově utekl podzim a když už to vypadalo, že jsme se na jaře nastartovali, tak přišla vlna zranění a zase jsme spadli do skupiny o záchranu. V ní jsme se baráži vyhnuli poměrně brzy, ale stejně majitel pan Pelta trenéra Horejše odvolal. Pak nastoupil kouč Látal, ale bylo to jako přes kopírák a zase jen boj záchranu.
Proto přišla další trenérská změna, Jablonec převzal Luboš Kozel. Většinou to bývá tak, že noví trenéři si s sebou berou do nového angažmá svůj realizační tým, ale Horejš, Látal i naposledy Kozel si vás vždy jako asistenta nechali. Čím to bylo, potřebovali mít po ruce znalce místních poměrů?
Možná to mohlo být i tím a samozřejmě mě to těší. Před každou z těch sezon jsme si společně i s vedením klubu sedli, bavili jsme se, jaká by měla být moje role v realizačnímu týmu. Třeba ještě za Petra Rady i Davida Horejše jsem zároveň plnil funkci asistenta trenéra plus vedoucího mužstva a ani jsem ještě neměl dodělanou tu nejvyšší licenci. Byl jsem tedy po organizační stránce tím druhým asistentem.
Až když přišel Radoslav Látal, tak jsem se posunul do role prvního asistenta, protože vedoucího a druhého asistenta začal místo mě dělat Honza Krob. A před touto sezonou jsme se sešli s trenérem Kozlem, domluvili jsme se a hlavně se náš realizák výrazně rozšířil, takový tu za mě nikdy nebyl. S Pepou Petříkem jsme dva klasičtí plnohodnotní asistenti, což je velká pomoc, jsou tu dva kondičáci, samozřejmě trenér gólmanů, a Krobík už je čistě jenom vedoucím týmu. Pro všechny je to jednodušší a ve více lidech se ta komplexní práce s mužstvem provádí mnohem lépe.
Tomáš Čížekasistent trenéra v Jablonci
|
A výsledek se dostavil. Po nástupu kouče Kozla se Jablonci začalo po třech bídných letech v lize zase dařit, máte jistotu účasti v elitní horní šestičlenné skupině o titul a o evropské poháry. Čemu to přičítáte a jak si to jako jablonecký patriot zase po letech užíváte?
No, po těch třech předchozích sezonách je to pro mě úleva a cítím strašně velký psychický náboj, energie do všeho je úplně jiná a je to rozhodně příjemnější (smích). Všichni v klubu mají najednou plno elánu, protože na rozdíl od minulých ročníků se nám povedl začátek ligy, ten start jsme konečně chytili, a to je při vyrovnanosti soutěže ohromně důležité. Ta bodová ztráta, jak jsme poznali předtím, se fakt blbě dohání. Všechno si to prostě sedlo, my trenéři pospolu, povedly se příchody nových hráčů, kabina se zdravě okysličila, máme kvalitní široký kádr, rozsáhlá marodka se nám vyhýbala, zkrátka od začátku se to rozjelo pozitivně.
Jaká je vaše role při zápasech a v tréninkovém procesu?
Při utkáních mám konkrétně na starosti obranné standardky, Pepa Petřík útočné, snažíme se je řídit, křičíme na hráče přes celé hřiště, aby měl Luboš Kozel klidnou hlavu na celkové koučování. Jinak ale před každým tréninkem, při každé taktické přípravě na zápas všechno konzultujeme společně. Luboš má nějaký mustr, co by chtěl, a my to doplňujeme různými cvičeními.
Na jablonecké lavičce jste za ty čtyři sezony zažil jako asistent různé typy trenérů. Od zkušeného pragmatického bouřliváka Rady, přes Horejše, který zaváděl moderní metody, výbušného Látala až po rozvážného stratéga Kozla. Bylo těžké se každý rok přizpůsobovat jiné trenérské osobnosti?
Je fakt, že každý z nich je úplně jiný, ale většinou úplně problémy s lidmi nemívám, jsem přizpůsobivý a vím, jaká je moje role v týmu. Myslím, že jsem vždy dokázal být s hlavním trenérem na jedné vlně. Ale když se mi něco nezdá, tak si k tomu pokaždé to svoje řeknu, a je pak na něm, jak to zváží.
Vraťme se na start vaší fotbalové kariéry, kdy jste z Děčína přestoupil do Jablonce a zažil tu v roce 1998 v 19 letech prvoligový debut. Co se vám vybavuje?
Jablonec si mě vytáhl už do dorostu, pak jsem se po letní přípravě s áčkem na ligovou sezonu ještě vrátil na půl roku do třetiligového Děčína hostovat a první start v nejvyšší soutěži za Jablonec přišel na jaře za trenéra Kotrby. Vyhráli jsme doma nad Budějovicemi 8:0 a já jsem si zlomil zánártní kůstku... Takže si to z obou důvodů pamatuju fakt velmi dobře (smích). Proto jsem pak tři měsíce marodil, naskočil až do posledního zápasu ligové sezony a následně byl členem kádru, který pro Jablonec vyhrál Český pohár.
Postupně jste se v Jablonci vypracoval v jednu z klíčových opor a sáhla po vás Sparta. Byl to pro vás další velký kariérní skok, bylo složité to v ještě mladém věku ustát herně a psychicky? Najednou jste hrál Ligu mistrů a ve špičkovém českém klubu na čele tabulky.
Já jsem se na to strašně těšil, Spartě jsem fandil odmala, ale určitě to nebyla legrace přestoupit do takového klubu. Byl jsem nadšený, připravený bojovat o šanci, zápasů jsem ale v nabité konkurenci neodehrál tolik, kolik bych si představoval, něco se povedlo, něco ne. Po roce pak přišla nabídka z Ruska, a tím začala moje dlouhá ruská kariéra.
Storublovky jsem nosil zabalené v tašce, vzpomíná Čížek na Kazaň |
V Rusku jste nakonec v první lize strávil ve čtyřech klubech s drobnými přestávkami, v kontextu se současnou politickou situací, neuvěřitelně dlouhých téměř deset let. Jak na tuto ruskou éru vzpomínáte?
Bylo to samozřejmě v době, kdy ještě nebyl problém hrát v Rusku. Já jsem tam byl opravdu velice spokojený, na Rusko jsem tehdy nedal dopustit a líbilo se tam i rodině. Teď ta situace určitě není dobrá a já věřím, že se to brzy vyřeší...
Bydleli jsme v krásných městech Kazani, Moskvě, Novosibirsku, chodila spousta diváků, s Kazaní jsme jako nováček byli třetí, v každém týmu jsem si zahrál i evropské poháry. Proto to pro mě byla z fotbalového hlediska celkově hodně úspěšná štace, zocelilo mě to, obohatilo, a proto jsem se tam z Jablonce ještě dvakrát vrátil.
Těšilo mě, že byl o mě v klubech zájem, nabídky přicházely a ukončil jsem to až z rodinných důvodů, protože se nám narodila druhá dcera a chtěli jsme být společně doma už v Česku a zpátky v Jablonci, protože manželka je přímo odsud. I tady se mi v klubu po návratu docela dařilo, zase jsme vyhráli pohár. Až když se tady začal tvořit ten takzvaný Galácticos, mi bylo řečeno, že už jsem starší, a proto jsem využil nabídky dohrát kariéru v Bohemce.
Fotbal ještě hrajete aktivně dál za Sokol Držkov v I. B třídě. V této sezoně máte na kontě šest gólů, co pro vás toto angažmá znamená, kolik stíháte zápasů a jak často trénujete?
Moc zápasů nestíhám, tak dva tři za půl roku. Tréninky ale stíhám, protože máme jeden v týdnu od sedmi večer. Baví mě to kvůli super partě kamarádů, v kádru jsou kluci, kteří prošli jabloneckou mládeží, a aspoň se ještě nějak udržuju v kondici.
