To tenkrát za stálého deště pískal zápas Skotsko - Francie a domácí "létající blecha", jak přezdívali malému útočníku Johnstonemu, po dvaceti vteřinách hry přistála na zemi po hrubém faulu. Jasná žlutá karta, snesla by se i červená.
"Říkal jsem si, co s tím," vybavil si Stiegler. "Když dám červenou kartu, co budu rozdávat čtvrt hodiny před koncem?" Risknul to a nedal ani žlutou. Možná mu pomohla slova jednoho z francouzských hráčů, který se ptal, jestli není na karty moc brzo. Na terénu jako dělaném pro Skoty, kteří také nad Platiniho svěřenci vyhráli 2:0 a postoupili, nakonec za celý zápas nedal ani jednu kartu. Německý delegát ho pak ocenil nejvyšší možnou známkou a na tribunách mu vyseklo poklonu pětaosmdesát tisíc náročných britských fanoušků.
Z kterého konce ty vzpomínky popadnout? Od brankáře, který chytal druhou ligu za Duklu Písek a Pardubice? Od hráče Sedlice či Radošovic po předčasném ukončení brankářské kariéry v šestadvaceti po trojí zlomenině ruky? Nebo z pohledu jedenadvacetileté práce na okresní pobočce tělovýchovy ve Strakonicích?
Právě ve strakonické kanceláři si ho našli i ti, co se slavnými nikdy nestanou. Kuželkáři, stolní tenisté a vyznavači dalších sportů, které připomínají rodinné prostředí.
Jako špičkový rozhodčí pískal většinou důležité zápasy v hlavním městě. Po takových duelech se rád stavoval ve známé pražské pivnici U tygra. Jednou řídil zápas Trnava - Slavia a domácí v poločase prohrávali 0:3. V poslední minutě pak Trnavští vyrovnali na 3:3 z penalty. "Kdykoliv jsem pak k Tygrovi zašel, nezapomněl mi velký slávista Bohumil Hrabal vyčíst, že ta penalta být neměla."
V první lize odpískal 148 zápasů, později byl delegátem a pracoval i jako předseda komise rozhodčích. Svého času usedli na trenérskou lavičku a se Strakonicemi postoupil z přeboru do divize. Jiří Stiegler se při šedesátinách má za čím ohlédnout.
