„Uvědomil jsem si to pořádně až tento týden, když za mnou přišli z klubu, že se mnou chtějí udělat rozhovor. Řekl jsem si, že to uteklo. Je to milník. Ani jsem nedoufal, že by se to mohlo povést. Kór když jsme předloni spadli. Před rokem jsem se na tyhle statistiky díval, ale pak jsem to vypustil a neřešil to. Jsem rád, že se to povedlo,“ líčí chytající ikona zlínského fotbalu, které chtějí fanoušci postavit u stadionu na Letné sochu v životní velikosti.
Do ligové historie se Dostál zapsal už svým debutem 15. listopadu 2008, kdy se stal v domácím utkání proti Olomouci ve věku 17 let, 4 měsíce a 19 dní historicky nejmladším brankářem tuzemské soutěže a o dva týdny tehdy překonal rekord Petra Čecha, než mu v roce 2020 primát vzal opavský Mikuláš Kubný.
Vybavíte si svou ligovou premiéru?
Jasně, mám ji pořád v živé paměti. Šel jsem na lavičku, protože Víťa Baránek byl zraněný. Alda Kořínek dostal v sedmé minutě červenou kartu za faul, kopala se penalta, a než jsem vystřídal, byla jedenáctá minuta. Byl jsem v šoku. Vůbec jsem s tím nepočítal. Byl jsem tak nervózní, že mi museli kluci pomoct zavázat šňůrky na kopačkách. Roztřepal jsem se, ale jak jsem vlezl na hřiště, spadlo to ze mě. Bohužel jsem z penalty inkasoval, naštěstí jsme ve druhé půli srovnali a při své ligové premiéře jsem neprohrál.
Trpišovský slaví padesát! Co víte o nejúspěšnějším českém trenérovi? |
Vzpomenete si, kdo penaltu proměnil?
Brazilec Melinho. Michal Vyskočil mi radil, ať skočím na druhou stranu, než jsem měl původně vybranou. Poslechl jsem ho, poradil mi blbě. (úsměv)
Mrzí vás, že jste na další prvoligový zápas pak čekal takřka sedm let?
Bylo to dlouhé. Další utkání jsme hráli na Spartě, a to už byl Víťa zdravý. Bylo jasné, že se vrátí do brány. Tu sezonu si pamatuji jako sestupovou. Honil se každý bod. Nebyl prostor zkoušet mladého gólmana.
Jak těžké se bylo prosadit v konkurenci Baránka s Kořínkem?
Doskočil jsem za nimi jako hodně mladý. Do přípravy jsem přišel jako čerstvě sedmnáctiletý. Byl jsem v kabině nejmladší. Byla to pro mě velká škola. Oba zkušení, já mladý zajíc. Než jsem se dostal do tréninkového tempa, chvilku mi to trvalo. Oba byli super gólmani, Víťa je zlínská legenda. Pobral jsem od nich spoustu užitečných věcí.
ZAČÁTKY. Zlínský gólman Stanislav Dostál v akci v duelu se Spartou
Vy jste přitom v bráně nezačal, že?
Ještě v přípravce jsem hrál levého obránce. Tehdy bylo hrozně moc brankářů a ani mě nenapadlo, že bych mohl chytat. To až později, když pár kluků odpadlo, jiní se zranili. Pamatuji se, že jsme šli s mamkou do nákupáku, kde jsem uviděl brankářské rukavice, a ona mi je koupila. Trenéra jsem pořád přemlouval, ať to se mnou zkusí, že by mi to mohlo jít. Dal mě do brány a už jsem tam zůstal. Začalo mě to ohromně bavit.
Měříte 185 centimetrů, což není na brankáře moc. Nebral jste to jako handicap?
Dříve jsem se tím zaobíral hodně. Začínal jsem v době velkých gólmanů. I trenéři na to hodně dávali. Dnes už to vůči menším gólmanům není tak přísné. Současný fotbal je rychlejší, dříve byl hodně soubojový, což bylo pro vysoké gólmany jako dělané. Teď převažuje mrštnost, výskok, rychlost v bráně. Ale kdybych měl o pět centimetrů více, nezlobil bych se. Snažím se to vyvažovat. Se všemi trenéry jsme hodně pracovali na odrazu a rychlosti, čímž se dají chybějící centimetry trošku dohnat.
Ve Zlíně vás trénoval dlouho současný kouč olomouckých gólmanů Otakar Novák, který byl ještě menší než vy, že?
Mezi námi létaly dobré vtípky. Ota je obrovský profík.
Měli jste k sobě blízko?
Jsme kamarádi, byli jsme na stejné vlně. To stejné teď s Martinem Juřičkou, který mě piplal už v žácích.
Stanislav Dostál se stal druhým brankářem, který odchytal za Zlín 100 zápasů v první lize.
Úloha brankáře se hodně proměnila. Chce se po vás, abyste plnili roli dalšího hráče v poli, dbá se na hru nohama. Jak se s tím srovnáváte?
Třeba pravačku jsem měl dlouho jenom na opírání. Postupem času jsem ji dopiloval. Ale ve hře nohou nevidím prioritu. Gólman by měl být gólman a být dobrý hlavně v bráně, dobře chytat. Je sice super, že umíte skvěle nohama, ale když nic nechytíte, tak co vám to bude platné? Dbá se na to, ale na prvním místě musí být chytání.
V 90. letech minulého století hrával ve Zlíně obránce Stanislav Dostál, o kterém si řada lidí myslí, že je váš příbuzný. Ptají se vás na to ještě?
Jasně. Spousta. Svádí to k tomu. Ale je to jenom shoda jmen. Zajímavé je, že má syna, který hrál s mým bráchou ve Zlíně, a oba se jmenují Jakub. Se Staňou se známe, ale vykám mu. Když se potkáme, pokecáme o fotbale, i o chytání, protože jeho Kuba je také gólman.
Hltal jste ligový fotbal ve Zlíně už jako malý?
Když tady hrálo Intertoto Atlético Madrid, podával jsem balony. To byl velký zážitek. Vždycky jsem se těšil, až na nás přijde řada. Pamatuji si skládané tribuny místo současné poloviční na východní straně. I prádelnu, když nebyla zazděná.
Zlínu jste věrný celou kariéru. Nikdy vás to nelákalo pryč?
Přiznám se, že nebylo prioritou vždycky zůstat ve Zlíně. Byly časy, kdy jsem to tady neměl jednoduché a uvažoval o změně. Nechytal jsem nebo jsme neměli výsledky. Ale nebylo to tak, že bych se urazil a šel pryč zapšklý. Chtěl jsem jít za lepším jako kluci, které někdo koupil, protože byli dobří. Že to nevyšlo, neberu nějak tragicky. A vždycky jsem věřil, že se zase dostanu zpátky do brány.
Zlínský gólman Stanislav Dostál se chystá na výkop od brány.
Byl váš odchod ze Zlína někdy na spadnutí?
Teď už můžu říct, jak to bylo, když jsme v roce 2024 sestoupili z první ligy. Zavolal mi pan Minář z Olomouce, chtěli mě hodně. Přestup visel ve vzduchu. Také jsem chtěl. Měl jsem zprávy ze Zlína, že by mě mohli pustit. Pak se to vyvinulo tak, že jsem zůstal a naštěstí jsme hned postoupili zpátky.
Kdysi prý o vás přemýšlela Slavia jako o dvojce.
Zavolal mi manažer, že se něco řeší, když se ve Slavii zranil Ondra Kolář. Že bych vypomohl na půl roku. Ale že by to bylo přímo na stole, o tom zprávy nemám. Ani jsem se tím nezaobíral. Nechtěl jsem to řešit v rozjeté soutěži.
Jak se staví fotbalový sen. Architekt o Stínadlech se žábrami a inspiraci Bilbaem |
I díky tomu jste se stal hrající ikonou klubu, jejíž jméno fanoušci nejčastěji vyvolávají.
Jsem za to rád. Chci, aby lidé věděli, že i když to někdy nebylo růžové, nepovedly se týmu sezony nebo mně zápasy, že jsem měl Zlín pokaždé v srdci, že jsem tady nechal ze sebe to nejlepší. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.
Řekl byste o sobě, že jste zlínský patriot?
Asi bych to tak nazval, ale nepřijde mi to nic nenormálního. Kolikrát to nebylo ve Zlíně jednoduché, ale vždycky jsem věřil, že i když se nedaří, že přijde zlom k lepšímu a že to bude zase dobré.
Mnohokrát jsem v diskusích četl, že by vám klub měl postavit sochu u stadionu.
Potěší to, zahřeje, ale beru to s velkou nadsázkou.
Máte 34 let. Jak daleko se díváte ve své kariéře?
Chci zůstat v bráně co nejdéle. Samozřejmě musím být platný a zdravý. Pokud ne, budu rád, když mi to někdo řekne. Pak se holt nedá nic dělat. Věk nejde zastavit.
Čistě hypoteticky. Přijde mladší brankář a dostane přednost. Umíte si představit, že byste dochytal kariéru jinde než ve Zlíně?
Na to neumím odpovědět a ani jsem nad tím nepřemýšlel. Stát se to může. Když bude lepší než já...
Kdo je vaším největším fanouškem?
Rodina, dcery. I nejmenší čtyřletá Liliana už chce kupovat kopačky. U nás frčí Elsa, tak musí být s Elsou. Říkám jí, miláčku, takové se nedělají. Nejraději spí v tričku šampioni, když jsme postoupili do první ligy. Začala chodit na fotbaly, beru ji do kabiny.
Starší Valentýna hraje fotbal. Proč nechytá?
To jsem se jí snažil hned vymluvit. Je útočnice, hodně šikovná. Teď hraje ve Zlíně, předtím byla nějakou dobu v akademii na Slovácku. Od léta by měla přestoupit do Sparty. Jde na střední školu, přihlášky si podala do Prahy. Snad to dopadne.
Kopne si na vás někdy?
Chodíme na hřiště do Štípy, když máme volno, nebo tam jsou fotbálky. Fakt je šikovná. Ještě dopilovat levou nohu, ať ji nemá na opírání.
Jak nesete, když vám vstřelí branku?
Nee, to vůbec. Mám ji přečtenou. Vím, kam chce kopnout. Nemá šanci. Ještě jsem jí to nedovolil. (směje se)
