„Teď krok dopředu. Tady zase lehce doleva. Ještě kousek, opatrně! A tady zastavíme,“ naviguje průvodce, který se mě ujal u vchodu a když tápu, lehce mě popotáhne za paži, abych nenarazil do zdi. Nebo do skříňky, což je v kabině pravděpodobnější. „Schválně, uhodnete, kdo tady sedává?“ optá se a ruku mi navede na kovovou tabulku.
Nahmatám jen změť teček. Braillovo písmo neovládám, takže nezvládnu rozšifrovat, že za mnou si obvykle odkládá kopačky obránce Jaroslav Zelený. Vím jen to, že téměř všichni kolem mě se orientují daleko líp. Já se coby host nechytám, dokud nesundám pásku, zatímco oni s handicapem statečně fungují den co den.
Lehce sebou trhnu, když kdesi před sebou uslyším kovové rány.
Buch, buch, buch!
Tabulky s braillovým písmem pomáhaly návštěvníkům rozpoznat místa jednotlivých hráčů.
„Do téhle železné bedny se tříská na oslavu, po každém vyhraném zápase,“ vysvětluje Zdeněk Říha, který prohlídku Letné pro nevidomé fanoušky komentuje. Jsem rád, že po chvilce (snad) vytuším, kde zhruba stojí. Ale jakmile domluví, už zase šátrám nejistě rukama kolem sebe a v duchu panikařím: Kam teď?
Našlapuji nejistě, drobnými krůčky, hlavně nikomu nedupnout na nohu. A snažím se soustředit na každý drobný zvuk coby nápovědu, což mi připomene scénu z životopisného filmu o hudebním géniovi Rayi Charlesovi. Když ještě jako kluk oslepne a doma naráží do nábytku, začíná se spoléhat na sluch: najednou mnohem silněji vnímá, jak venku zabučí kráva, jak bublá voda ve varné konvici, slyší praskající dřevo v krbu a za chvilku už suverénně chytne do ruky cvrkající kobylku.
Realita je pochopitelně jiná než dojemných pár minut v hollywoodském trháku. Zkouším si představit, kolik měsíců či let trvá, než zrakově handicapovaní získají jistotu. Zvlášť v neznámém prostředí, jakým pro ně zákulisí sparťanského stadionu rozhodně je. Netuším, jak se v kabině orientují oni, ale mně nonstop cukají ruce a mám chuť sahat na všechno kolem, abych získal aspoň trochu jistoty.
Sparta a nový stadion: vizualizace do tří let, kromě Strahova postaví ještě jeden |
„Přirozená věc. Když nevidíte, ztrácíte nejen zrak, ale i stabilitu,“ vysvětluje mi o pár minut později Zdeněk Barlok, předseda Českého svazu zrakově postižených sportovců, který Letnou spolu se skupinkou nevidomých kamarádů také dorazil prozkoumat. „Potřebujete se něčeho chytit, mít oporu a zároveň rukama zkoumáte. Věřil byste, že mám doma spoustu modelů památek? Mezi nimi i barcelonský stadion Camp Nou.“
Asi nepřekvapí, že Barlok, velký fotbalový fanoušek, při návštěvě Katalánska okamžitě skočil po šanci navštívit zápas Barcelony s Gironou. U pokladny koupil lístek, dostal k ruce pomocníka, který ho zavedl na místo... A víc nic. Hezký zážitek, pane!
Abyste chápali, z Letné je spolu s nevidomými přáteli zvyklý na jinačí servis. Sparta se jim snaží zápasy co nejvíc přiblížit, aby nemuseli jen odhadovat, co se zrovna na hřišti děje. Proto kromě asistence při příchodu na stadion dostanou také sluchátka, z nichž se při zápase line speciální audio popisný komentář.
Návštěvníkům pomáhali i speciální průvodci
„Při klasickém zápase dění na hřišti musíme doplňovat informacemi o hráčích. Když komentujeme pro zrakově handicapované, potřebujeme se věnovat čistě tomu, co se děje na hřišti. A snažíme se být co nejúdernější,“ popisuje David Žampach, komentátor z webu Livesport. „Nepopisovat každou přihrávku, ale precizně vylíčit to, co je pro dění opravdu důležité. Pořád musíme mít na paměti, že nevidomí potřebují mít co nejpřesnější představu .“
Při prohlídce stadionu ji vytváří průvodce, který sype z rukávu zajímavosti. A stejně mám neustále nutkání aspoň na chvilku sundat brýle a podívat se, kde vlastně přesně jsme a jak to kolem vypadá. Jenže radši držím partu a ve tmě zůstávám i ve chvíli, kdy opatrně sešmajdám pár schodů a chodbou pomalu kráčím ke hřišti.
Zkusím si, jak měkké je polstrování na lavičce náhradníků, pak po strmé rampě šlapu na tribunu, do míst, kde sedávají VIP hosté, potom zase po schůdkách dolů do klubového muzea. Sáhnout si na pohár pro mistra? Nebo pro vítěze domácího poháru? Ale klidně, žádný problém, vše dovoleno. Dokonce si za chvíli osahám i kopačku Pavla Nedvěda: český držitel Zlatého míče ji Spartě, kde nakopl kariéru, věnoval coby vzácný exponát.
Přijdou změny, ale Friis povede Spartu dál. Rosický o sezoně i svých plánech |
Značka? Adidas, tři proužky bezpečně poznám pohmatem. Železné kolíky? Kdepak, tohle budou lisovky. Jen na barvu se zeptám průvodce: „Šedá. A teď už prosím pojďme dál, opatrně ven ze dveří, ještě si venku sáhnete na pamětní desku sparťana století.“
Po krátké přednášce už skutečně zkoumám profil Andreje Kvašňáka a hádám: Tohle je nos? „Ano, správně.“ A tohle? Brada? „Kdepak, už jste sjel prstem až k dresu. A co nápis dole, troufnete si rozluštit?“ Snad ani ne, to by trvalo. Bezpečně poznám jen to, že je roztažený na tři řádky. I když písmenka z reliéfu desky vystupují, stejně se mi rukama čte špatně.
Když brýle konečně sundám a zamžourám do slunce, hned si trochu víc vážím toho, že mi oči fungují. A znovu smekám před těmi, kteří na Spartu pravidelně docházejí s tím, že fotbal neuvidí. Někteří ho vídali dřív, dokud jim zrak ještě sloužil, ti mají jistě dál v paměti celkem přesnou představu, jak vypadá zelený trávník, ofsajd nebo gólová oslava. Zato ti, co se už s handicapem narodili? Jak ti si mohou zápas vychutnat?
Pamětní deska Andreje Kvašňáka, který byl zvolen sparťanem století.
„Není snadné takového člověka oslovit, aby začal fandit a chodit na Spartu. Tím spíš hledáme cesty, jak s nimi komunikovat a jak jim návštěvu stadionu co nejvíc zpříjemnit,“ poví Irena Smetanová, ve Spartě manažerka pro společenskou odpovědnost. „Nechceme dělat věci jen tak, abychom byli v uvozovkách hezcí. Chceme, aby to vážně mělo pozitivní dopad.“
To ocenila mimo jiné návštěva z Liverpoolu. Na hřišti od něj Sparta loni na jaře dostala klepec, v zákulisí pochvalu za prvotřídní servis. A také nominaci na cenu nazvanou Visiting Supporters Experience - zážitek pro hostující fanoušky. Tu každoročně uděluje Evropská asociace klubů a letos Spartu v konkurenci Manchesteru United, Realu Madrid nebo Barcelony vybrala jako jedničku, což dokazuje blyštivá zlatočerná trofej.
„Moc si jí vážíme,“ přesvědčuje Smetanová. „Potěšilo, že nás ocenili i zástupci UEFA. Z debat s nimi jsem pochopila, co se jim líbí nejvíc: že i když máme zastaralou infrastrukturu a stadion není bezbariérový, snažíme se všem fanouškům vyjít vstříc a dělat maximum, aby se u nás cítili komfortně. V případě Liverpoolu to platilo hlavně pro vozíčkáře, kterým jsme co nejvíc usnadnili pohyb po stadionu a snad i umocnili zážitek ze zápasu. Co se týče nevidomých, nevím o tom, že by pro ně jinde pořádali prohlídky touto formou. V tom jsme zřejmě průkopníci.“
Pohled na tribunu z trávníku.
Nemělo by zapadnout, že o komentář pro zrakově postižené se v Česku snaží také Slavia, jen jinou formou: místo hlasu ve sluchátkách přišla se sympatickou myšlenkou využít hráče z akademie, kteří během zápasu sedí vedle zrakově postižených a zápas pro ně komentují.
Spartu s nevidomými pojí o něco širší spolupráce. Například během posledního podzimního ligového zápasu s Jabloncem zástupci jejího sponzora, sázkové kanceláře Betano, přímo na trávníku předali Svazu zrakově postižených sportovců šek na 625 tisíc korun. A je v plánu péči nejen na tribunách dál zdokonalovat.
„Už teď přemýšlíme o tom, co bude za deset let, až se přesuneme na nový stadion na Strahově,“ ujišťuje Smetanová. „V každém případě ho chceme mít co nejdostupnější. Nejen pro nevidomé a vozíčkáře, ale i pro fanoušky s jinými handicapy. A nejbližší cíl? Digitální přístupnost. Aby měli i nevidomí možnost si online koupit vstupenky, což zatím náš web ani aplikace neumožňují.“
