Dnes už nám to připadá jako dávná historie. Ale psala se teprve polovina roku 2020, když v Česku odezněla první vlna koronavirové epidemie, po které měla brzy přijít druhá. Vláda zavedla povinné nošení roušek, omezila hromadné akce a na konci září vyhlásila i nouzový stav. Fotbaloví fanoušci měli utrum.
To by ale nebyli „navždy věrní“ fans pražských Klokanů, aby si s nenadálou situací nějak neporadili. Poloha jejich ikonického domácího svatostánku k tomu v podstatě vybízela. Vždyť i Antonín Panenka vzpomínal, že byl fanouškům při kopání rohů tak blízko, že s nimi vždy prohodil pár vět.
 |
„To, co se odehrálo na Bohemce, by nebylo na jiném českém stadionu možné. Ale vlastně ani nikde ve světě. Něco podobného se sice jednou odehrálo v Anglii, ale to byla spíše výjimka a přišlo jen pár lidí. Nedá se to srovnat s tím, co se odehrávalo u Ďolíčku,“ vzpomíná fotograf, který první žebříkové utkání zmeškal. Na všechna další už ale chodil pravidelně.
Bohemáci tehdy na štaflích odfandili celý ligový ročník 2020/21 tehdejší Fortuna:Ligy. A v provizorních podmínkách se utkání od utkání pozoruhodně zlepšovali. Zpočátku byly běžně k vidění fanoušci v zeleno bílých barvách, kteří z tramvaje vystupovali se skládacími štaflemi. To byl ale jen první nápad českých cimrmanovských hlaviček.
„Fanoušci už si na mě potom zvykli, protože jsem chodil na každý domácí zápas. Spousta fotografů tam přišla jednou, nebo dvakrát, ale já chodil pořád. A nejlepší fotky vznikaly právě až ke konci. To už si tam fanoušci grilovali klobásy, popíjeli pivo a nosili nejen žebříky, ale i rozkládací křesla. Pak už to vychytali natolik, že si místo žebříků přiváželi plošiny,“ vypráví Vondrouš.
„Bohužel doba to byla dost špatná, ale jinak to bylo jedno z nejlepších fandění vůbec,“ vzpomíná na covidovou dobu podobně i jeden z fanoušků Lubor Pavlík, který jezdil se štaflemi až z Jihlavy.
„Do auta jsme hodili dvoumetrovou fošnu a na tu jsme položili na štafle. Díky tomu jsme mohli na dvou žebřících být hned čtyři. To byla věc, kterou jsme mohli udělat jen na Bohemce, jinde by to nešlo. Ale báli jsme se, aby to nespadlo, bylo to trochu chatrné,“ vzpomíná jeden z věrných fanoušků.
„Z Jihlavy nás jezdilo víc a byl to naprosto neopakovatelný zážitek. Vlastně to bylo lepší než v kotli. Jen nám moc nešlo fandit společně najednou, jak jsme byli rozprostření podél celé zdi,“ dodává Pavlík.
Se správcem stadionu si dokonce domluvil i úschovnu štaflí na další zápas, aby je nemusel pokaždé tahat z Jihlavy. „To na tom bylo taky kouzelné. Ale to je zkrátka přesně to, jak Bohemka funguje,“ dodává s úsměvem fanda ze žebříku.
Strach z výšek a voříšek, co chtěl fandit
Už tak kuriózní situace plodila další a další zážitky, které už se zřejmě nebudou nikdy opakovat. Vondrouš vzpomíná hned na několik z nich.
„Občas jsem u focení musel překonávat svůj strach z výšek. Z fotek se to možná nezdá, ale žebříky byly vlastně docela dlouhé, protože zdi u stadionu jsou poměrně vysoké. Když jsem koukal do hledáčku fotoaparátu, tak mi to ani nepřišlo. Ale jakmile jsem se rozhlédl okolo sebe, tak jsem se trochu bál, abych nesletěl a neroztřískal si vercajk,“ směje se Vondrouš a rovnou přidává další historku.
„Fanoušci si tam s sebou jednou přivedli psa. Byl to takový malý voříšek, který seděl na zemi a koukal na svoje páníčky nahoře na žebříku dost toužebně. Jako kdyby chtěl taky nahoru. Když jsem pak sérii poslal na soutěž do Ameriky, porota se nad tím hrozně rozplývala. Zvlášť jedna porotkyně se k této fotce pořád vracela,“ říká fotograf, který se postupně poznal i s tamními fanoušky.
„Když se série proslavila, začali mě o fotky žádat. Psali mi, jestli bych jim je neposlal. Což jsem samozřejmě udělal, protože při jejich pořizování byli maximálně vstřícní. Pak mi posílali fotky, jak to mají vystavené u sebe doma. Jeden fanoušek si z toho dokonce udělal leporelo,“ usmívá se Vondrouš.
Neochvějnou bohemáckou vynalézavost potvrzuje i Pavlík. „Na žebřík jsme si vyrobili držák na dvoulitrové petky s pivem. Pak jsme si ještě do velkého kanystru vyřízli díru, abychom pořád nelezli ze štaflí a neodbíhali ze zápasu, když jsme potřebovali po pivech na záchod,“ směje se.
To vše Roman Vondrouš zdokumentoval. Do konečné série zahrnul deset fotografií a nazval ji Loajální fanoušci. Vyhrál s ní Picture of the Year International, a získal i třetí místo v kategorii Sport na Sony World Photography Awards.
Poslední triumf Anglie. Ze slavné fotky udělali sochu, trofej vyčmuchal pes |
„Porota z toho byla docela paf, protože něco takového nikdy neviděla. A já se nedivím. Protože to, co se tehdy na Bohemce dělo, už se nejspíš nebude nikdy opakovat. Proto je to tak silné, a proto to má hodnotu. I pro mě,“ doplňuje fotoreportér České tiskové kanceláře, který patří k nejvíce oceňovaným českým fotožurnalistům na národní i mezinárodní úrovni.
V roce 2013 zvítězil se sérií z Velké pardubické v prestižní mezinárodní soutěži World Press Photo v kategorii sportovních akcí. Loni za řadu snímků z dostihů, jež dokumentuje už 20 let, získal cenu Mezinárodní asociace sportovních novinářů (AIPS). Stal se absolutním vítězem cen Czech Press Photo za rok 2020, jeho snímek Dezinfekce vybrala mezinárodní porota jako foto roku.
