Ale také spolu bojovali o místo v základní sestavě, do které se trenéru Vrbovi vešel vždy jen jeden útočník.
Teď si Milan Škoda a Tomáš Necid dávají repete. Jen ne v národním týmu, ale ve Slavii.
Dva dobří kamarádi, dva střelci, dva konkurenti. Koho z nich nasadit a kdy – to nemůže být pro trenéra Jaroslava Šilhavého snadné rozhodování. Nebo snad ano?
„Teď je to naopak jednoduché. Máme nabitý program, hodně zápasů. Konkurence se nám hodí, uživíme oba,“ říkal slávistický kouč v pátek po téměř šestihodinovém letu z kazašské Astany, kde tým s Necidem na hrotu uhrál remízu 1:1.
Z pohledu týmové hierarchie by měl mít Škoda, o tři roky starší, k místu v sestavě blíž.
Ve Slavii dělá kapitána, spoluhráči za ním jdou, on je dokáže strhnout. Umí dát gól, když je to nejvíc potřeba, nebojí se vletět hlavou proti soupeřově kopačce. Pílí se vykopal ze stopera v jednoho z nejlepších českých útočníků.
Necid má stejné ambice, ale jinou historii. Odmala kolem sebe slyšel, že je výjimečný, v reprezentaci debutoval v devatenácti a hned se trefil. Brzy odešel do zahraničí, a když tam pravidelně nastupoval, dokazoval, že góly střílet umí.
Proto je jasné, že nepřišel do Edenu smířený s pozicí jasné útočné dvojky, která bude Škodovi jen krýt záda. Má v sobě hlad po gólech, chce hrát, proto už ho také nebavilo trápit se v tureckém Bursasporu. Vysnil si návrat do Slavie, která ho vychovala, a když v poslední možné chvíli skutečně podepsal smlouvu, zaradoval se.
„Jsem šťastný, že můžu být zpátky doma,“ napsal k fotce na Instagramu a připojil symbol srdce.
Ve čtvrtek v Astaně ukázal trenér Šilhavý na něj, kapitána Škodu si schoval jako trumf z lavičky. A byl to vlastně logický tah: v prvním zápase skupiny proti Maccabi Tel Aviv stejná volba vyšla, Necid rozhodl jediným gólem.
Tentokrát to žádná hitparáda nebyla. Na umělé trávě, kde dal před dvěma lety gól za reprezentaci, se čahoun se sedmadvacítkou na zádech trápil. K tomu, aby předvedl svou oblíbenou gólovou oslavu, při které kroutí dlaní u ucha po vzoru Itala Luky Toniho, bylo daleko.
Urostlí tvrďáci v obraně Astany ho uskákali, přetlačili v soubojích a vymazali ze hry, do šance se nedostal. Na rozdíl od Škody, který ho dvacet minut před koncem vystřídal a už po pár desítkách vteřin hlavičkoval z nebezpečné pozice.
Nevýhoda pro oba je, že jsou si podobní. Vysocí, silní, dobří hlavičkáři. „Ale to neznamená, že by nemohli hrát vedle sebe,“ upozorňuje Šilhavý. „Když je vývoj nepříznivý, tahle varianta vstupuje do hry. A třeba se časem naskytne příležitost, aby nastoupili bok po boku už od první minuty. Proč ne?“
Do té doby však bude muset vždy jeden z nich skousnout, že větší část utkání prosedí. Týká se to i Škody, který přitom jako kapitán býval zvyklý na výsadní postavení.
„Ale já z něj nic negativního necítím. S Tomášem se léta znají, fandí si a jde jim o tým,“ ujišťuje Šilhavý.
Koho asi nasadí o víkendu?
