Sionkova trefa ze 4. prosince 2001 znamenala na stadionu FC Porto tři body pro sparťanské fotbalisty v osmifinálové skupině Ligy mistrů. A na domácí lavičce tenkrát seděl v roli trenérova asistenta dnes slavný José Mourinho.
"A zápas předtím jsem se doma na Letné trefil i do sítě Realu Madrid. Sice jsme nekonec tři dva prohráli, ale i tenhle gól byl nádherný, po odraženém míči jsem brankáře propálil bombou z osmnácti metrů."
Zbyly jen vzpomínky. Pětatřicetiletý Sionko, jemuž Sparta v červnu neprodloužila smlouvu, dnes ohlásil definitivní konec hráčské kariéry.
"Vzal bych jen angažmá, při kterém by se dalo denně dojíždět domů za rodinou. Nabídku jsem sice měl, ale mě už by neuspokojovalo vidět manželku a děti jednou za čtrnáct dní. Vyhovující nabídka ale nepřišla, tak jsem se rozhodl definitivně skončit. A nižší soutěže mě nelákají, proto jsem mimo jiné odmítl druhou ligu," pokračuje Sionko.
Při méně kvalitním angažmá by mu prý chyběla motivace. "Všude, kde jsem byl, se hrálo o poháry a nejhůř z toho bylo třetí místo v lize. Takže o kategorii níž už by to s tou motívací určitě nebylo tak stoprocentní."
Nemrzí vás, že vám Sparta nenabídla prodloužení smlouvy?
Když mám být upřímný, líto mi to je. Říkal jsem si, že ještě rok bych za Spartu hrát mohl. Ale na Letné se rozhodli jít jinou cestou, kádr omladili a člověk to respektovat musí, fotbal tohle prostě přináší. Ale dál zůstávám se sparťanskýma klukama v kontaktu a dál jim moc fandím. Tak doufám, že mi dneska udělají radost v Jablonci.
Nenudíte se, když jste vlastně ze dne na den se zaměstnáním profesionálního fotbalisty skončil?
To teda rozhodně ne. Spíš naopak. Mám hlavně čas na rodinu, šestiletá Klárka jde příští týden do první třídy, pro čtyřletého Davídka bude taky dobře, když bude mít tátu víc po ruce. Teď jsme se vrátili z nádherné dovolené po českých horách. Navíc nedávno jsme se přestěhovali, takže nejrůznějších dodělávek na novém baráku je pořád dost. Nuda prostě ani náhodou.
Fotbal už nechcete hrát ani na nižší úrovni. Hodláte tedy žít už jen z úspor, nebo se po něčem poohlédnete?
Možná se něco objeví časem, ale zatím mě vůbec nic netlačí. Co budu jednou dělat, to ještě opravdu nevím. Mám maturitu v oboru výpočetní technika, ale tady mi vlak ujel. Teď jsem malinko začal vařit, baví mě to, tak jednou třeba možná...
Vzpomínal jste na své nejvýznamnější góly v dresu Sparty. A co takhle trefy v reprezentaci?
Na ty dva nejdůležitější si vzpomenu okamžitě, kdybyste mě vzbudili o půlnoci. V září před šesti lety jsme hráli v Bratislavě kvalifikaci se Slovenskem, všichni tam byli namistrovaní, jak nás srovnají, hlavně slovenští novináři. A soupeřovi hráči byli taky jaksepatří sebevědomí. Tohle všechno nás pořádně nakoplo a my tam tři nula vyhráli. Už v poločase jsme vedli dva nula a ty dva góly jsem dal já.
Necelé tři měsíce předtím jste si dokonce zahrál na světovém šampionátu v Německu.
Jenže tam jsem se dostal jen proto, že se zranil Vláďa Šmicer. Nastoupil jsem v tom nečekaně prohraném zápase s Ghanou, takže i když si můžu říct, že jsem si zahrál na mistrovství světa, tahle vzpomínka je hořká, protože po základní skupině jsme jeli domů.
Jak vzpomínáte na svůj poslední reprezentační start v květnu 2010 ve Spojených státech proti domácímu mužstvu USA?
Docela rád, vyhráli jsme čtyři dva, docela nám to šlo. A kdybych tenkrát věděl, že je to můj poslední zápas za národní mužstvo, určitě bych v letadle na zpáteční cestě něco klukům objednal.
Hrál jste za Ostravu, Spartu, GAK Štýrský Hradec, Austrii Vídeň, Glasgow Rangers, FC Kodaň a opět Spartu. Na které z těchto angažmá vzpomínáte nejraději?
To se takhle říct nedá, všude bylo něco povedeného, těžko vybírat to nejlepší. Ale se Spartou, Štýrským Hradcem, Austrií a Kodaní jsem získal mistrovské tituly, takže angažmá v těchhle klubech bych si klidně zopakoval.
