Také okusil trénování v Kuvajtu, svůj fotbalový ráj ale našel na Islandu. „Tam mi bylo krásně. Ze všeho nejvíc jsem ale jako kluk snil o tom, že budu hrát za Sigmu,“ říká Mrázek.
Jak jste se dostal k fotbalu?
Chtěl jsem se vyrovnat staršímu bráchovi Ivošovi. Bydleli jsme na Wellnerově ulici, tedy kousek od Androva stadionu, kam jsme lezli dírou v plotě. Tehdy měl ještě dřevěnou tribunu, která později shořela. Také jsme chodívali hrávat na vedlejší Spartakiádní stadion, na hřiště hejčínského gymnázia i jinam. Bylo to super dětství. Mládežnický trenér Václav Halama tyhle plácky a ulice obcházel a lanařil kluky do Sigmy.
Takže si vás všiml a bylo jasno?
Ne úplně. Bylo mi šest a začal jsem na Sigmě trénovat, ale registraci jsem ještě neměl. Po první třídě jsem jel v létě na pionýrský tábor, kde byl jako hlavní vedoucí Jaromír Gajda, tehdy předseda Slovanu Černovír. Fotbal jsme tam hrávali pořád, tak se mě ptal, jestli chci jít hrát za Černovír. Řekl jsem mu ale, že už jsem dal slovo Sigmě a tohle první angažmá jsem mu odmítl. A za pár let přišel do Sigmy i Gajda.
Při slavnostním promítání dokumentu Sigma stoletá jste mluvil o tom, že k olomouckému fotbalu měl vztah už váš otec.
Táta je Olomoučák a v říjnu měl devadesát let. Když jako kluk chodil na fotbal, byl to ještě SK Olomouc ASO, tedy jiný klub než ten hejčínský, ze kterého vznikla Sigma.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvTáta vás tedy pošťouchl k fotbalu?
Spíš brácha. Ale táta se chodil dívat a bývali jsme z toho oba nervózní. Kolikrát jsem zjistil, že se v Řepčíně nebo i na hlavním stadionu díval tajně nějakou škvírou. Bál se, jak budu hrát, a já zase, jestli ho neklepne. Když jsem byl v mužích, chodil už na tribunu i s mámou a z nervozity kouřil jednu cigaretu za druhou. Někdy na tebe lidé řvou „vyhoď ho“, což jsem bral s nadhledem, ale táta to musel poslouchat. Jindy dáš gól, tak byl zase pyšný. Dnes jsem rád, že se rodičům pořád dobře daří a jsou spolu už 64 let.
Úctyhodné. Na jaký zápas z mládí vzpomínáte?
Bylo mi šestnáct let, Sigma byla ještě v divizi a já nastoupil i se stejně starým Zdeňkem Kořínkem poprvé za áčko proti Regio Emilia, což byl výběr družebního italského regionu. Tehdy ještě hrál i Milan Máčala. Byl to pro mě úžasný zážitek a motivace to někam dotáhnout. Pak se mi vybavuje postup v poháru doma přes Slavii, to mi bylo dvacet let.
Sezona 1981/82, Sigma ve druhé lize a vy jste dal Slavii postupový gól.
Nastoupil jsem od začátku a nejvíc se mi vybavují lidé. Byli všude. Na tribunách, na topolech kolem hřiště, na plotech. Normální hrací doba skončila 2:2, Slavia v plné sestavě a chytal Bobby Zlámal, ikona. Prý jsme i nějak do rodiny, protože také pocházíme od Hulína. V prodloužení jsem to napálil z nějakých deseti metrů a dal gól. Měl jsem pocit obrovského štěstí, na který nikdy nezapomenu. A u lidí byly emoce ještě větší.
„Postup do ligy, to jsou nádherné vzpomínky na nádherný život. Víc než peníze byly emoce a prožitky.“
Petr Mrázekbývalý fotbalista Sigmy Olomouc
To byl ročník, kdy Sigma vybojovala poprvé v historii postup do ligy. Jak se tento úspěch rodil?
Sezonu jsme začali pod Milanem Máčalou, měli jsme hrát první mistrák a já si udělal lehký výron, takže jsem byl na lavičce. O poločase to bylo 0:0 a trenér mě i se zatejpovaným kotníkem poslal na hřiště se slovy: „Já mám takový pocit, že dáš gól.“ Přiletěl centr, stál jsem metr ve velkém vápně a dal jsem hlavičku na bránu. Brankář nebyl moc vysoký a jak byl trochu venku, zapadlo to přesně pod břevno. Vyhráli jsme 1:0, dobře jsme vstoupili do sezony a rozjeli se. Po podzimu jsme na tom byli dobře, ale Milan Máčala v zimě dostal nabídku do Slavie. Měl vůči nám výčitky ji vzít, ale pak si uvědomil, že už podruhé takovou šanci těžko dostane, a tak šel, a odstartovalo to jeho fantastickou trenérskou kariéru.
Máčalovu práci pak přišel z Prostějova dokončit ne moc známý Vlastimil Zeman.
Bološ Zeman byl spíš kamarád těch starších kluků v týmu a ti to řídili společně s ním. Na jaře se ale náš náskok začal tenčit a Bološ z toho byl nervózní, protože na tlak nebyl zvyklý. Přetahovali jsme se s Plzní, až přišel zápas v Třinci. Stadion na Borku, strašně pršelo a Petr Čermák, který tu byl ze Slavie za Máčalu, dostal od Petra Uličného křížnou přihrávku a dal gól, kterým jsme postoupili do ligy.
Fotbalová Sigma završila stoleté oslavy. Jak se zrodil klub z Hané? |
To musela být obrovská euforie.
Po cestě z Třince se slavilo, velikým autobusem jsme objížděli kolem radnice a lidé koukali. Jsou to nádherné vzpomínky na nádherný život. Nešlo o peníze, dostávali jsme tisíc korun za zápas, což sice byly tehdy poměrně velké peníze, ale víc znamenaly emoce a prožitky.
V roce 1986 jste zažil také první zápasy Olomouce v poháru UEFA proti Göteborgu, který nakonec celou soutěž vyhrál.
Doma jsme remizovali 1:1 a venku potom vysoko prohráli 0:4. Na stoperu měli Glenna Hyséna, úžasný hráč, který později s Liverpoolem vyhrál titul v Premier League. Byl menší než já, ale měl perfektní výskok, a to jsem si myslel, že jsem dobrý hlavičkář. V lize jsem hrával na Skuhravého, Grigu nebo Józsu v Košicích a obranné hlavičky jsem vyhrával. To byla moje přednost, protože technický hráč jsem nebyl.
V Sigmě jste nakonec jako hráč strávil 23 let a odcházel po třicítce nedlouho před památným tažením pohárovou Evropou. Nemrzí vás to?
Kdepak. Tehdy jsem si uvědomil, že jestli chci rodinu zabezpečit, tak u nás se mi to nepodaří. Měl jsem štěstí, že přišel z vojny Martin Kotůlek, poctivý, rychlejší než já a důrazný. Byl jsem rád, protože mě pak Sigma pustila ven.
Zamířil jste do 3. německé ligy, to bylo finančně tak výhodné?
Rok jsem předtím hrál v Plzni, kde jsem měl šest tisíc korun, a když jsem se odtud vrátil v létě 1989 do Sigmy, tak už mi to dali taky. Ve třetiligovém německém Schweinfurtu jsem ale měl víc než desetkrát tolik. Strávili jsme tam dva roky a byli jsme moc spokojení. Měli jsme malé holky a ta starší se naučila během roku plynně německy. Po druhém roce ale přišli, že mi musí plat snížit a to jsem odmítl. Byla to středa, měli jsme poslední mistrák a já nevěděl kam jít. Najednou mi zazvonil telefon s nabídkou z Islandu.
„Přiletěl jsem na Island a vichr jak sviňa. Byl jeden stupeň, jestli vůbec. Druhý den začalo sněžit.“
Petr Mrázekbývalý fotbalista Sigmy Olomouc
Šťastná náhoda?
Rok předtím jsem je odmítl, napodruhé jsem tedy řekl, že to beru. V pátek jsme měli odjet s rodinou do Španělska na dovolenou, která už byla zaplacená. Kdy bych měl letět, zeptal jsem se a počítal, že nejdřív tak za dva tři týdny. V pátek budeš mít zabukované letenky z Luxembourgu. Zavolal jsem do Olomouce mámě, zrovna byla cvičit v Sokolu, tak pro ni táta zašel. Druhý den se sbalila a šla na autobus, který ji odvezl do Würzburgu. Mobily nebyly, tak si sedla na patník a čekala. My jsme vyrazili autem sbalení na dovolenou ze Schweinfurtu a vyzvedli jsme ji u toho patníku. V dnešní době se mi to zdá neskutečné. Zajeli jsme do Luxembourgu na letiště, kde jsem vysedl a manželka odřídila celou cestu do Španělska. Zvládla to, ale kdyby ji v Lyonu jakýsi muž nevyvedl z města, tak tam prý krouží dodnes.
Jaký byl první dojem z Islandu?
Když jsem přilétal a díval se na ty sopky a krajinu, říkal jsem si, že je to jako na Měsíci. Do toho svítilo sluníčko, nádhera. Dosedli jsme na zem, vylezl jsem před letištní halu a vichr jak sviňa. Byl tak jeden stupeň, jestli vůbec. Druhý den začalo sněžit, a to byl konec května. Říkal jsem si, jak to zvládnu, ale nic jiného jsem neměl, tak jsem se kousl. A nakonec jsme s Hafnarfjördurem, který byl pasovaný na sestup, skončili druzí a šli jsme do UEFA. Druhý rok jsme to zopakovali a mě vyhlásili druhým nejlepším hráčem ligy, což není špatné, protože odtud chodili hráči i do Anglie.
Takže jste si i tu UEFA zahrál?
No vypadli jsme v obou případech se Severními Iry těsně v předkole. Poprvé s Linfieldem (1:0 a 1:3) a podruhé s Glenovanem (0:0, 0:1). To mě mrzelo, protože jsem trefil břevno z jasné pozice, a kdybych dal gól, šli jsme dál. Nakonec jsem tam strávil krásných pět let. Islanďané mají často dvě zaměstnání a přes týden hodně dřou. Ale v pátek večer a v sobotu se baví. Diskotéky, bary, párty a večeře. A my po zápasech taky, všechno nám platili. Do toho výjezdy na koních, na raftech, Modrá laguna, jsou tam krásná místa.
Líbilo se tam i rodině?
Pro děti to bylo nádherné. Úplně jak u nás na vesnici, takže si hrály s ostatními dětmi na hoňku, na schovku, byla tam zvířata, ovečky, pejsci. Domů musely v jedenáct večer a chodily s řevem, protože ostatní děti mohly být venku až do půlnoci. V létě se tam stmívalo o půl jedné v noci a za dvě hodiny už se zase rozednívalo. Po třetím roce už jsem cítil, že to není zdravotně ono a stárnu, tak jsem šel na sever ostrova dělat do malého klubu Neisti Hofsós správce, hrajícího trenéra, kouče mládeže i žen. Dali mi stejné podmínky jako v lize, ale byl jsem tam od rána do večera. Pro děti to ale bylo nádherné.
Nechtěli jste tam zůstat?
V roce 1994 mi dali nabídku dělat prostředníka českých a islandských firem. Chtěl jsem to vzít, chovali se ke mně pěkně, ale na manželku tam bylo chladno a v zimě špatně snášela tmu, tak jsme se vrátili.
Exotiku jste zažil také jako trenér v kuvajtské Kazmě.
Byl jsem tam u mládeže a poznal úplně jiný svět, klima, náboženství, zvyky, mentalitu i krajinu. Rád vzpomínám na společnou oslavu konce roku 2003 s Milanem Máčalou, který tam tehdy jako národní kouč Ománu hrál s jejich reprezentací populární Gulf Cup. Máčala pro mě byl jako druhý otec, už jako dorostenci mi věřil a dal mi šanci prosadit se v mužích.
Na které kouče ještě vzpomínáte?
V mládeži Venca Halama, pak Ivan Čech, který mi dal pracovitost, důslednost a vytrvalost. Byl to férový chlap, který měl své metody a já jsem si od něj vzal hodně. A také Karel Brückner, vizionář a stratég s jinou psychologií, jak reagovat na soupeře. Na tréninku jsme všichni museli udělat přesně ten manévr ve stejnou dobu. Trénovali jsme jednu věc hodinu, a jak jsi byl dva metry vedle, tak už řval. Kolikrát mi to vadilo a dost jsem se s ním hádal, proto jsem to u něj neměl moc dobré. Ale uznávám ho. Pak jsem si zpětně říkal, že já jsem byl ten trouba, protože on měl pravdu. V Plzni jsem na půl roku zažil i trenéra Ježka, který měl zase jiné metody a jinak na hráče působil, což mi také hodně dalo.
Co pro vás dnes znamená Sigma?
Ze zemí a klubů, kterými jsem prošel, pro mě znamená nejvíc. Byl to můj první klub už v těch šesti letech, kam jsem odmalinka chodil s tátou a s bráchou. Už tehdy jsem si zafixoval, že chci hrát tady, dostat se do prvního mužstva, které hrávalo divizi a až pak šlo postupně výš. Snil jsem i o reprezentaci a byl jsem náhradník v olympijském výběru do Moskvy 1980. Nevybrali mě, ale to, co jsem si přál nejvíc, hrát za Sigmu, se mi splnilo. Snad se ji lidem v klubu podaří zase nastartovat a jednou tu ligu vyhrají.