"Tahle práce mě baví pořád. Už taky proto, že se vlastně pohybuju mezi mladými. Bez té trenéřiny bych byl nervózní a i když se třeba prohraje, pořád je to pro mě blahodárný adrenalin. Prostě do kabiny se těším každý den," říká Cipro.
Jenže například dvaašedesátiletý olomoucký trenér Petr Uličný v květnu kariéru ukončil.
Každý trenér je jiný. Petrovi Uličnému se v květnu povedl mimořádný úspěch, když s Olomoucí vyhrál domácí pohár. Navíc mužstvo udržel v první lize a tak odešel v nejlepším. Už se mu nejspíš nechtělo pouštět se do toho od začátku. A ještě bych k tomu dodal, že se vůbec nedá říct mladý trenér dobrý trenér a starý trenér špatný trenér, jak se to v médiích leckdy prezentuje.
Nehraje ve vašem angažmá roli i fakt, že máte zajištěný stálý příjem?
Jestli se ptáte na peníze, tak ty motivací nejsou. Kdyby ano, bylo by to špatné. A neměl jsem to tak ani v začátcích. Na druhou stranu je samozřejmě pravda, že když si uděláte jméno, můžete si pak z nabídek vybírat a nemusí jít jen o sportovní hledisko. Ale finanční podmínky by podle mě hlavním motivem být neměly. A pokud jsme u těch peněz, tak my v Budějovicích jsme skromný klub. Takže kdyby mi šlo jen o ně, musel bych se rozhlédnout jinde.
V roce 1996 jste v roli trenéra přivedl k titulu Slavii, která ligové prvenství slavila po devětačtyřiceti letech. Na jaře téhož roku jste hrál se stejným týmem semifinále Poháru UEFA, v němž Slavia vypadla s Bordeaux. Co řadíte na třetí místo ve svých trenérských úspěších?
Na jaře 2000 jsme hráli čtvrtfinále Poháru UEFA, vyřadil nás Leeds, tenkrát druhý tým Premier League. V Anglii jsme sice prohráli tři nula, ale v odvetě jsme dva jedna vyhráli a celý Strahov nám tleskal. V roce 1997 jsem se Slavií vyhrál Český pohár a v lize jsme byli třikrát druzí. A těch druhých míst si taky považuju, přestože tahle příčka se ve Slavii bere jako neúspěch.
Vzpomenete si ještě na duben 1995? Tehdy vás při domácím derby překvapila Sparta, která do základní sestavy zařadila Jozefa Chovance. Ten už tři měsíce netrénoval a působil ve funkci sparťanského manažera. Derby jste prohráli 0:1, Sparta vás pak coby ligového lídra v dalších utkáních převálcovala a získala titul.
Na tohle se zapomenout nedá. Všichni jsme tenkrát Pepu coby výborného hráče uznávali, byl to takový sparťanský pilíř. Jenže on ohlásil konec a tak jsme to brali. A najednou koukáme, on je na soupisce k zápasu v základu. Já tenkrát ve Slavii dělal sportovního ředitele a trénoval Míra Beránek. A ten Chovanec nás zaskočil a rozhodil všechny, mě, Beránka a nejspíš i hráče. Jestli se to zrodilo v hlavě tehdejšího sparťanského šéfa Macha, jestli s tím přišel trenér Jarabinský, nebo to napadlo samotného Chovance, to nevím. Ale tah to byl od Sparty opravdu geniální.
Kdy vám jako trenérovi bylo v kariéře nejhůř?
Na to je jednoduchá a jednoznačná odpověď. Bylo to v srpnu 2000 ve třetím předkole Ligy mistrů. Po výhře v Doněcku jedna nula jsme hráli na Strahově odvetu. V nastaveném čase jsme inkasovali, zápas šel do prodloužení, v něm jsme dostali druhý gól a s Ligou mistrů byl konec. Mráz po zádech mi z toho jde ještě dneska.
František CiproNarozen: 13. dubna 1947 |
A jak vám bylo, když vás v srpnu 2007 odvolal z postu budějovického trenéra šéf klubu Karel Poborský, váš soused z Hluboké nad Vltavou?
Jak mi asi mohlo být. Bral jsem to odvolání po úvodních čtyřech kolech jako nespravedlnost a mrzelo mě to. Fotbalový život ale i tohle přináší a víc se k tomu vracet nechci.
Tehdy by vás asi nenapadlo, že tentýž Poborský vás o čtyři roky později angažuje znovu.
To mě teda opravdu nenapadlo.
Bylo pro vás to loňské září, kdy jste na lavičce střídal Jiřího Kotrbu, zadostiučiněním?
To vůbec ne. Jsem ve fotbale dost dlouho a dobře vím, jaké nečekané zvraty v něm existují. Mně ta nabídka udělala dobře a věřil jsem sám sobě. Byl jsem přesvědčený, že s mužstvem nesestoupím, přestože jsme po pátém kole byli bez bodu.
A to jste ještě nemohl tušit, že na jaře vám bude se záchranou pomáhat Tomáš Řepka.
To by v Budějovicích tenkrát nenapadlo nikoho.
Když se o Řepkově přestupu ze Sparty začalo spekulovat, neměl jste z tohoto bouřliváka obavy?
Ani v nejmenším. Spíš jsem byl nervózní z toho, že by k nám přijít nemusel. Do poslední chvíle jsem tomu moc nevěřil.
A jakou zkušenost jste s Řepkou udělal?
Moc příjemně mě překvapil. Fotbalista, kterého z nejrůznějších důvodů leckde nemají rádi, je komunikativní, v kabině nemá žádné problémy a na spoluhráče má blahodárný vliv. Pravda je, že v zápasech je trochu jiný, jestli mi rozumíte. Ale zkušenost mám s Tomášem tu nejlepší, samozřejmě taky proto, že nám k záchraně opravdu hodně pomohl. A věřím, že pár úspěšných let má v Budějovicích ještě před sebou.
Kteří nejlepší hráči vám prošli pod rukama?
Tady musím jmenovat fotbalisty z té mistrovské sezony ve Slavii. Za všechny zmíním Honzu Stejskala, Honzu Suchopárka, Luboše Kozla, Radka Bejbla, Karla Poborského a Vláďu Šmicera. A vzápětí do Slavie přišel Pavel Horváth, který svou fotbalovou genialitu potvrzuje dodnes.
Jste trenérským založením spíš praktik, který z fotbalu nedělá vědu, nebo úzkostlivě sledujete nejnovější fotbalové trendy?
Já se vždycky musím usmívat, když čtu o těch moderních trendech. Podle mě se z toho opravdu dělá velká věda. Ale přece každý dobře ví, že před dvaceti třiceti lety byl fotbal jiný, a že se i trochu jinak trénovalo. Dneska je fotbal tvrdší, rychlejší, na špičkové úrovni jsou hráč pod obrovským tlakem jak prostorovým, tak časovým. A hlavně se propracovala taktika. Jenže podle mě jsme asi tak před pěti lety dělali v Česku chybu, že jsme s tou modernou začínali už od mládeže, zahlcovali jsme ji hlavně tou taktikou a přitom se jaksi zapomínalo na práci s míčem. Ale díky bohu, že se dnes k té fotbalovosti zase vracíme.
Takže jste spíš praktik?
Dá se to tak říct, převážně praktik. Ale tím spíš chci mít kolem sebe mladé lidi, kteří s tou dobou jdou spíš. Proto taky mám asistenty Jirku Lercha a Martina Vozábala, kteří mají čerstvé trenérské vzdělání, a s nimiž, stejně jako s o jedenáct let mladším Jirkou Kotrbou, řadu věcí probírám. Dobře vím, že není dobré vydávat svůj pohled za ten nejsprávnější.
Měl by kouč být především fotbalovým odborníkem, nebo spíš kvalitním psychologem?
Ta odbornost je samozřejmě předpoklad. Jenže psychologie je často taky hodně důležitá, ne-li dokonce důležitější. Ale ono taky záleží na tom, z jakých hráčů máte složené mužstvo. Prostě odbornost by měla být s psychologií vhodně vyvážená.
Prožíváte na lavičce nervy jako každý trenér, nebo jste v pětašedesáti už v klidu?
V klidu rozhodně nejsem, protože to snad ani nejde. Ale už nebývám tak nervózní před zápasy. Dneska si zpětně uvědomuju, že jsem leckdy tu svou předzápasovou nervozitu přenášel na hráče. Tak tohle už mě přešlo.
Během své kariéry jste se dvěma mužstvy postoupil do nejvyšší soutěže. v roce 1989 s Brnem a před šesti lety s Budějovicemi. Je těžší hrát ve druhé lize o postup než vést tým v nejvyšší soutěži?
Hrát o postup je nesmírně těžké vždycky. Ale bojovat třeba v první lize o záchranu, to taky není žádný med.
V první polovině devadesátých let jste trénoval Blšany, které jste z třetí ligy přivedl do druhé. Toto mužstvo, které později hrálo osm let nejvyšší soutěž, letos sestoupilo z divize. Jaké pocity to ve vás vyvolává?
Jsem z toho hodně smutný, protože na stadionku v Blšanech bývala skvělá fotbalová atmosféra. A to samé v Drnovicích. Ukazuje se, že u nás existence klubů nemůže záviset na jediném člověku, což bývali Chvalovský v Blšanech a Gottvald v Drnovicích.
Jak na svého někdejšího blšanského šéfa a později předsedu fotbalového svazu Chvalovského vzpomínáte?
Jen v tom nejlepším. Chvalovský byl mimořádnou osobností a pro český fotbal toho z funkce jeho předsedy udělal opravdu hodně. Zkrátka byl to šéf se vším všudy.
Kdybyste byl majitelem klubu, jakého současného českého trenéra byste rád angažoval?
Vybíral bych z dvojice Luboš Kozel, Jan Suchopárek.
Jak se s odstupem necelého měsíce díváte na vystoupení českého národního mužstva na letošním mistrovství Evropy?
Začal bych tím, že fanoušci i někteří novináři nedocenili fakt, že jsme se na šampionát vůbec probojovali. Už to byl přece úspěch. Ale musím přiznat, že když jsme dostali tu nakládačku od Rusů, říkal jsem si, že je konec. Ale nikdy bych to nezkritizoval jako Karel Šíp, který to opravdu přepískl. A o to víc jsem pak v dalších třech zápasech naše kluky ocenil.
