"Hráči by si měli zvyknout, že spíš bude běžnější ostřejší tón, než že by se kritické hlasy tlumily," tvrdí čtyřicátník, který si ligu zakopal na Slavii, v Teplicích, v Blšanech, v Brně, v Jablonci, na Žižkově a v Bohemians 1905. Nastřílel 92 gólů.
Jak to bylo s Horváthem?
Když jsem před třemi roky řekl na penaltu v Příbrami, že byla, naštval se. Protože jsem ten zákrok viděl jen z jednoho záběru; ty další pak ale ukázaly, že nebyla. Říkal mi, ať už mu nevolám. To jsou takové chvilky, návaly. Ale když jsou ty vazby pevné, ti hráči to dřív nebo později překousnou.
Myslel to Horváth vážně?
Ano, vážně. I trenér Petržela mi něco napsal, ten dokonce sprostého, protože s ním nemám vazbu tak pevnou. A Horvy kámoš povídá, ať mu nevolám. Ale vysvětlili jsme si to. Byla to moje chyba, z jednoho špatného záběru jsem si udělal rychlý názor, bohužel špatný. Sám vím, že hráči to hrozně žerou. Kolikrát to používají jako částečné alibi svých výkonů, že rozhodčí udělal špatně tohle, že to zkazil někdo jiný. A když je v tom nepodpořím, jako bych říkal, že jsou oni ti špatní. Vím, že je těžké se s tím sžít, ale bude to ještě ostřejší.
Volají vám často?
Já měl několik telefonátů nebo esemesek i od rodinných příslušníků hráčů, o kterých jsem něco řekl, aby mi to dovysvětlili. Nebráním se tomu. A jak říkám, i kamarádi se na mě naštvali.
Jak jste vy jako prvoligový hráč snášel kritiku?
Kvůli své hráčské minulosti se nesnažím až tak kritizovat jako spíš vysvětlovat. Ono to někdy vyzní blbě, jazyk mi to podá špatně. Že i já si hned potom říkám, že jsem to pověděl moc tvrdě. Ve světě je ale normální, že se fotbalistům říkají věci ostřeji. Jsou lidi, kteří vysloveně chtějí kritizovat.
Trápilo vás, když vás někdo v médiích "napálil"?
Já měl super taktiku. Byl jsem vždycky vstřícný k novinářům, žádný rozhovor jsem neodmítnul, pokaždé jsem mluvil, byl jsem přátelský. A pak na mě nebyli tak ostří, i když jsem byl v zápase špatný. Zaobalili to. Tohle je cesta (smích).
Asi jste častokrát slyšel: Ty jsi nějakej chytrej...
Jo, hlavně na zákroky, kdy jsem říkal, že nemusel padat, že to mohl ustát. Protože já byl zrovna taky padající hráč. Věděl jsem, že si tím můžu pomoct, když už je balon pryč. To je jediná možnost, že to rozhodčí může písknout. V tomhle jsem byl taky chytrý a často mi to vracejí. Ke mně se to nedostane, ale stoprocentně si mezi sebou fotbalisté říkají: On sám simuloval a teď se k tomu vyjadřuje. S tím musím počítat.
Komentátor Jaromír Bosák právě proto nechce být s hráči kamarád. Vy už je ale za přátele máte.
Třeba loni před Eurem v Polsku bylo nešťastné, že se Míra Bosák vyjádřil k Barošovi a mezi hráči pak byl vysloveně neoblíbený. A byl rád, že v Českém domě nemusí být. Strávil tam snad jediný den, aby se s nimi nepotkal. Pamatuji si Míru ze své éry, když jsem začal komentovat a ještě jsem hrál. Přestože jsme byli relativně kámoši, držel si odstup. Až když jsem skončil s hraním, říkal: Teď můžeš ke mně. Má to z toho důvodu, aby ho to v práci neovlivňovalo.
Vás to někdy přibrzdilo?
Já právě na mistrovství Evropy v Českém domě, do kterého dal Míra Pelta hodně peněz, žil s českým nároďákem a nebyl jsem úplně objektivní. Načichnul jsem pozitivní atmosférou a i po nepovedeném zápase s Ruskem jsem byl pozitivní. Cítil jsem, že věci, co bych z Česka napálil, jsem tam zaobaloval.
Na mistrovství světa do Brazílie se Česko neprobojovalo, takže to znamená i stopku pro vás?
Brazílie nás nečeká, je to hodně daleko a určitě budou úsporná opatření. Byl bych překvapený, kdyby tam jeli aspoň komentátoři. V Brazílii ty částky pořadatelé napálili, všechno je strašně drahé. A Česká televize na to mít nebude.
V roli televizního experta jste se našel. Baví vás to stále?
Dělám to už přes 10 let, snad dvanáct, a už mi to celkem nedělá problém. Ale platí, co jsem říkal už předtím: ve fotbalovém prostředí jsem si vytvořil pár nepřátel, protože se musím k něčemu vyjádřit. Hráči i funkcionáři trpí trochu profesionální slepotou, vidí jen svůj klub, a když něco proti nim řeknu, občas jsou naštvaní. Musel jsem si zvyknout na to, že ne vždy říkám všem příjemné věci. Ale není to zase tak nejhorší. Baví mě to stále, i když ne vždycky. Pořád je to mediální práce, která mi zase otevírá dveře v jiných činnostech, které dělám.
Kdo je váš komentátorský idol?
Hokej na České televizi je famózní. Vzor, jak se to má dělat. Třeba Záruba s Hostákem jsou sehraní úplně skvěle, šlape jim to.
A jak to šlape vám ve Všenorech?
Hraní o víkendu zvládnu, k tréninku se moc nedostanu. Jednou týdně vlezu na velké hřiště, a je to znát. Od konce profikariéry, což už jsou čtyři roky, mám asi 12 kilo nahoře. Ale vzhledem k tomu, že paní je těhotná, nabírám s ní. Že prý je to normální, tím se chlácholím. Pořád jsem útočník, už ne ale takový střelec, spíš míče rozdávám. Už nemám takový drajv vyhrávat a dávat góly, ale fotbal mě baví.
Nelákali vás zpátky do Blšan, kde kopou krajský přebor?
Hrající trenér Pepa Němec je můj dlouholetý kamarád, víceméně rodina. Moje manželka je jeho sestřenice. Ale to už je přece jen na mě vysoko, v kraji je to hodně o běhání. Před třemi lety jsme se o mém angažmá bavili, ale bylo to vachrlaté, nevěděli, jestli budou vůbec hrát. Nakonec jsem tam nešel.
Mimochodem: Teplice, váš další bývalý klub, přezimují na 3. místě v lize. Co říkáte jejich boomu?
Velice mile mě překvapily, jak se prezentovaly. Změny v kádru si sedly neuvěřitelně rychle. Trenér Zdeněk Ščasný to dal do kupy a hráči šlapali. Přestože soupeři už o nich věděli a soustředili se na ně, tak se svou hrou dál prosazovali. Jsou milým oživením ligy a i na jaře jim prorokuju velkou budoucnost. Škoda pro ně posledního podzimního kola, ale Znojmo na Stínadlech hrálo skvěle.
Uhájí Teplice 3. místo?
Jestli udrží Litsingiho a Ljevakoviče, mohlo by to dál šlapat. Problém je zraněný Mahmutovič, stěžejní hráč. Není to jen o tom, že dával góly. On svými náběhy roztahal obranu a pak se klukům za ním hrálo líp. Ale ta záložní čtyřka je natolik výborná, že se i tak prosadí.
Teplice angažovaly další tři cizince. Je to správný krok?
Oni jsou jiné nátury než Češi, a co mají v sobě, to se tady nikdo nenaučí. Je to nejen oživení soutěže, ale taky týmu i kabiny. Je s nimi zábava, zvlášť černoši s tím jejich způsobem vyjadřování baví šatnu. Hned je v ní pozitivnější atmosféra a ta chemie funguje. I z toho důvodu jsou v mužstvu důležití. Na Žižkově jsme měli Chihuriho, ten zapadl fantasticky. Já zažil jednou ve Slavii, když přišli tři Balkánci. Tihle když se dají do kupy, vytvářejí partičky, které to můžou roztrhat. Ale v Teplicích i Bosňané fungují dobře, šlapou s týmem.
Teplice hrají útočně a nejsou jediné. Co říkáte tomuhle trendu?
Vnímám to od doby Plzně, která svoji ofenzivní silou vyhrávala ligu. Byla to ukázka, že jde vítězit tím, co máte dobré, než tím, že zbouráte to dobré u soupeře. Jsem rád, že ten trend zůstává. Ve většině mančaftů na tom hodně makají, speciálně v Teplicích je unikum, jaký je rozdíl mezi minulými ročníky a tím letošním. Útočný fotbal fanoušky baví. Ukopnout míč šestkrát do rohu a zlámat dvě nohy, to umějí i v I. B třídě.
