Nastřílené góly Potočného těší, ale jeho snem je zahrát si s Libercem evropské poháry. „Minulý rok nám to o kousek uteklo, i když jsme měli po podzimu neskutečně našlápnuto. Letos se liga po základní části bude rozdělovat do skupin a my myslíme na tu první,“ říká Potočný. Do nadstavbové skupiny o titul postoupí prvních šest týmů tabulky, Liberec je nyní se 16 body sedmý.
Roman Potočný začínal s fotbalem v rodné Roudnici nad Labem. V dorostu zamířil do Sparty, do první ligy dospělých nakoukl poprvé ve dvaceti v dresu Bohemians.
Poté hrál nižší soutěže, živil se i jako prodavač, až si ho nakonec v divizních Brozanech vyhlédly Teplice. To bylo v zimě 2015. „Doteď jsem vděčný panu Ščasnému a teplickému fotbalu, že mi tenkrát dali šanci,“ neskrývá ofenzivní fotbalista.
Po dvou letech zamířil ze Stínadel k Nise, kde tehdy působil kouč Trpišovský. Vloni Potočný odehrál 25 zápasů, v nichž vstřelil 4 góly. Letos stejnou porci stihl už za 10 utkání, i když nehraje na hrotu útoku. Vždy přitom nastoupil v základní sestavě, chyběl jen jednou – v domácím zápase s Olomoucí – kvůli čtyřem žlutým kartám.
Ostatně, karty dostává často, žlutou viděl v každém z posledních čtyř utkání. „Lepší je uhasit akci soupeře na půlce, než aby šel do brejku. Když dostanu kartu, mrzí mě to, ale je to lepší, než abychom dostali gól,“ vysvětluje svůj přístup.
Góly dává nejčastěji zpoza vápna. Jako ve Zlíně, kdy překvapivou ranou ztrapnil brankáře Dostála. Není to typ, který zakončuje zblízka. „Já jsem takový kůň: nevidím do strany, spíš furt střílím,“ směje se.
Trenér Zsolt Hornyák, který se týmu ujal v létě, na Potočného od začátku sází. Přiznává však, že s ním není úplně lehké pořízení. „Pracuju s ním každý den, je to fotbalově vyspělý hráč, který má ale těžkou psychologii,“ říká Hornyák. „Je nevyzpytatelný, zároveň však hodně kreativní, a tím pádem je osobnost. Za ty nervy mi to stojí, protože Roman to pomalu vrací mužstvu svými výkony a góly,“ dodává s úsměvem.
I když je Roman Potočný aktuálně nejlepším střelcem Liberce, ve fanouškovských diskuzích na internetu patří paradoxně k nejkritizovanějším hráčům. „Já tyhle názory radši nečtu, nechci si tím nechat ovlivňovat psychiku. Třeba to píšou lidi, co mají sto padesát kilo a sedí doma na gauči,“ uvažuje Potočný.
Je mu teprve 27, ale v liberecké kabině se řadí k těm starším. „Vedle nás sedí devatenáctiletí kluci,“ připomíná. Má pochopení pro to, že hráči které Liberec přivedl v létě hlavně z druhé ligy, potřebují trochu času. „Fotbalově jsou to šikovní kluci. Nikdo není hned frajer, co má sto ligových startů, ale zlepšují se.“
V poslední době se Potočný i liberecký tým dostali do pohody. Po prohrách na Dukle a Spartě to se Slovanem nevypadalo růžově, ale pak nastartoval sérii tří vítězných zápasů v řadě – v poháru postoupil přes Brno, následovaly ligové výhry nad Olomoucí a ve Zlíně. Navíc bez jediné inkasované branky.
„Po prohrách v Praze jsme si s klukama sedli a vyříkali jsme si to. Jsem rád, že nám to teď takhle šlape,“ říká Potočný a už se těší na domácí zápas se Slavií, která dorazí k Nise po reprezentační přestávce.
Pohodu má nejen na hřišti, ale i doma. Letos se oženil, s manželkou se stará o skoro dvouletého syna Tadeáška. „Změnil se mi život. Dřív jsem byl bohém, teď žijeme s manželkou spokojený život,“ usmívá se liberecký střelec.
Synka bere po každém zápase na hřiště. „Když jsem ho jednou nevzal, tak brečel. Třeba bude pokračovat v mých šlépějích, ale baví ho i hokej.“
