Seznámili jste se při sportu?
Byl to takový vtipný příběh. Prvního dubna na apríla mi napsala: Ahoj, zkouška signálu. Myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu, když je „den bláznů“. Ale nakonec jsem to bral vážně a za dva týdny jsme se potkali na stadionu v Trenčíně. Od té doby jsme spolu, trvá to už téměř dva a půl roku.
Funguje vám to i díky tomu, že jste oba sportovci a víte, co kariéra profesionála obnáší?
Ano. Ona znala život fotbalistů. Věděla, že si musí sama vyplnit čas, když já jsem na tréninku. Sama to prožila v kariéře taky, podporujeme se. Profesionálně tenis už nehraje kvůli vážnému zranění achilovky. Tenisový život je možná ještě náročnější než fotbalový.
Českobudějovickou obranu posílil trojnásobný mistr slovenské ligy Križan |
Kvůli cestování?
Jo. Hlavně kvůli menším turnajům procestovala země, kam by člověk dobrovolně ani nechtěl zavítat. Hrát v afrických zemích nebo pak měsíc v Turecku, to je zvláštní. Navíc jste tam sami, případně s trenérem nebo další hráčkou. Nic moc. Ale je pravda, že i jako fotbalisti trávíme dost času na hotelech. Se Slovanem Bratislava jsme hodně cestovali po Evropě.
Richard Križan(26 let) Rodák ze slovenské obce Plášťovce, v tamním klubu začínal s fotbalem. V mládeži prošel přes Levice do Nitry, kde odehrál první utkání v nejvyšší slovenské soutěži. Na půl roku si pak odskočil do maďarského celku Puskás Akadémia FC, kde však předčasně skončil. Přes Trenčín odešel do Slovanu Bratislava, kde s klubem získal tři slovenské tituly. Napevno se však do základní sestavy nedostal. Na konci ho zbrzdilo vážné zranění kolene. Po vypršení smlouvy zamířil do Českých Budějovic, kde s číslem pět hned obsadil pozici středního obránce v základní jedenáctce. Celkem ve slovenské lize odehrál 82 zápasů, má starty i z evropských soutěží. |
Vaše partnerka byla nejvýš na světovém žebříčku kousek za hranicí pětistovky. Nebýt zranění, mířila výš?
Měla větší ambice. Každý se chce dostat do elitní stovky, kde si už tenisté něco vydělají. Když jste níž postavený v žebříčku, tak jste rád, když zaplatíte to, co musíte – hotely, letenky, trenéra. Je paradoxní, že se jí zranění achilovky stalo na největším turnaji v Česku v Praze.
Teď ji sleduje na Instagramu 122 tisíc lidí a živí se jako influencerka. Jaká je to pro vás změna?
Mně to vyhovuje. Ona může být doma, protože většinu práce zvládá online odkudkoliv. Když jsem šel do Českých Budějovic, tak to pro ni nebyl žádný problém, protože může pracovat i odtud. Je to pro ni nová práce, ale i já si zvykám.
Když s tím začala, změnil jste názor na tuto práci, kterou stále plno lidí nerespektuje?
Dřív jsem to nebral nijak, nevyznal jsem se v tom. Až teď mi to otevřelo oči, jaká je to práce. Rozhodně není snadná. Člověk musí neustále vymýšlet, co pro danou firmu udělá. Je třeba být kreativní, zaujmout. A na konci dne vám firma může říct, že se jí to nelíbí, a začínáte odznova.
Mnozí lidé si myslí, že se influencerka ráno vyfotí v tričku nebo s kabelkou a má vyděláno.
Ano, to asi stále platí. Ale není to tak. Barča dělá spolupráce, blogy zatím nepíše. A záleží, jaká firma se jí ozve. Nejčastěji lifestyle, oblečení, cestování. Ale nemůže brát všechno, aby to zůstalo autentické. Také musí sledovat trendy, co je populární ve světě, aby věděla, co firmy a sledující vyžadují.
Sám jste hlavně na Slovensku známý fotbalista, ona je ve svém oboru také poměrně celebritou. Jaké je to, žít s někým takto populárním?
Máme to celkem vyrovnané. Mě znají víc na Slovensku, ji v Čechách. Je to tak padesát na padesát, ale nevnímáme to tak, že bychom byli extra populární. Ani sami se mezi sebou nesrovnáváme v ničem. Baví nás být spolu, máme stejné priority, ona se i po kariéře snaží žít aktivně, takže jsem si ani nemohl vybrat lépe. Navíc jí i s prací pomáhám, jsem dobrý fotograf. (směje se)
Nežárlíte trochu, když ji sleduje tolik lidí, přirozeně i muži?
Vůbec. Do vztahu jsme šli s tím, že si důvěřujeme. Žárlivost je špatná věc. Jsme sice v moderní době, ale prostě si věříme a nikdo za ničím nehledá špatné úmysly.
Sportovní kariéra je vrtkavá, to může platit i u práce influencerky. Jak těžko se vám plánuje společná budoucnost?
Plánů máme hodně, ale dokud to není stoprocentní, tak o tom nechci mluvit. Já mám zatím svoji kariéru, Barča online svět. Určitě si chceme jednou postavit společný dům, ale naše životy jsou hodně flexibilní, takže ještě uvidíme. Ona má rodinu ve Zlíně, i to je možnost.
Třeba zůstanete v Českých Budějovicích, kam jste přestoupil. Jak se to seběhlo?
Dostal jsem zprávu, že když pro Budějovice dopadne špatně zápas v Boleslavi, mám se druhý den ráno hlásit na stadionu. Prohrály 0:4, takže jsem přijel. Já byl po operaci kolene, ale nabídka se mi líbila. Trenéra Františka Straku jsem registroval z působení na Slovensku. Chtěl jsem zkusit zahraničí, česká liga se mi líbila, tak jsem do toho šel.
Měl jste víc nabídek? Po půlroce bez fotbalu ale kluby asi byly v zájmu opatrnější, že?
Přesně tak. Hodně klubů se ptalo, jak jsem na tom. Měl jsem z čeho vybírat, ale něco pro mě nebylo atraktivní. Řešil jsem nabídky z Maďarska, Polska i Česka. Týden jsem byl na zkoušce v Jablonci, ale tam to nedopadlo dobře. Hledal jsem klub, kde budu klíčovým hráčem. I proto jsem si vybral Dynamo.
Mají Slováci českou ligu vysoko, když chtějí jít do zahraničí?
Ano. Česká liga má vysokou úroveň. Sparta, Slavia a Plzeň jsou v Česku nejlepší, hrají také evropské poháry. Hodně kluků ze Slovenska to má tak, že by chtěli jít do českého klubu ze středu tabulky a pak se dostat do těch nejlepších. A tak to mám vlastně i já. Na Slovensku mají úroveň hlavně první tři kluby, pak je to slabší. V Česku je teď velký bonus, že mistr bude hrát v dalším roce přímo Ligu mistrů.
Máte přehled. Co jste věděl o Dynamu?
Sledoval jsem ho. Jsem fotbalový maniak. Vyměnilo se vedení, dělo se tu hodně špatných věcí, pořád se to řešilo v médiích. Nepřidá to na sebevědomí, ale je třeba noviny a internet vypustit a soustředit se jen na hřiště a na soupeře. Když jsem začínal profesionální kariéru v Nitře, tak jsem měl první smlouvu na 500 euro hrubého. A výplata nechodila dva tři měsíce. Nebylo to snadné, ale soudržnost kabiny byla obrovská. To je nejdůležitější.
Je z vás cítit, že jste týmový hráč a lídr. Daří se vám to přenášet už i na nové spoluhráče?
Myslím, že to ode mne postupně chytají, a když tak je to ještě naučím. Snažím se předávat zkušenosti, které jsem získal. Dostával jsem hrozně vynadáno, když jsem nekomunikoval na hřišti. To se snažím klukům předat, že je jedno, jestli jim je 18 nebo 35, ale musí do zápasů dát emoce, zvednout hlavu, bojovat. Nebýt frajeři jen mimo hřiště, ale taky trochu na něm.
Přišel jste ze Slovanu Bratislava, kde jste získal tři mistrovské tituly. Klub teď oslavil historický postup do základní skupiny Ligy mistrů. Dlouho tam o tom snili?
Je to historický úspěch. Využili přijatelný los, dobře posílili a povedlo se jim to. Navíc je asi po 14 letech slovenský tým znovu v Lize mistrů, což je skvělé. Jinak na Slovan vzpomínám rád. Byly tam věci, které ale nechci veřejně řešit. Odehrál jsem toho méně, než jsem chtěl. Ve Slovanu je velký tlak na hráče. Když nezíská titul, je to blamáž.
