Zato vy vypadáte stejně, jako když jste hrával. Udržujete se?
Deset let jsem trénoval v zahraničí, býval jsem tam sám, takže po večerech jsem si chodil zaběhat, neměl jsem co dělat.
Fotbal si zahrajete?
Jezdíme pořád se starou gardou, devadesát šestkama, co jsme byli v Anglii. Teď trénuji, tak to nejde. Ale máme spoustu zápasů. Když mám neděli volnou, jedu si zahrát.
Na Euro v Anglii vzpomínáte kvůli vyloučení, které vám sebralo finále, hořkosladce?
V kariéře tak byl pro mě větší úspěch Pohár UEFA, který jsme vyhráli se Schalke. Nastoupil jsem v obou zápasech ve finále. Vzpomínka na Euro je velmi krásná, ale nemohl jsem ve finále bohužel nastoupit a to trošku převládá.
Reprezentaci se moc nevěřilo.
Ono je to podobné se Schalke. Také jsme měli průměrný tým a těžko nám někdo věřil, že bychom mohli vyhrát. Neměli jsme hvězdy, co ostatní. Ale pílí a výbornou partou jsme to zvládli i přes Inter Milán, který měl spoustu hvězd. To samé v Anglii. My jsme prohráli první zápas s Německem a to už nám vůbec nikdo nevěřil.
Bylo to pro vás s Němci vyhecovanější? V bundeslize jste tehdy válel třetí sezonu.
Dostával jsem z Německa esemesky. Hrál jsem zrovna na Ziegeho, který hrával za Bayern Mnichov, potkávali jsme se v bundeslize už ve spoustě zápasů, takže jsme se znali. V té době měli výborný kádr. Prohráli jsme a byli jsme už na pokraji konce. Mužstvo bylo dole, protože nás čekali Italové - těžký oříšek. Ale nějak jsme to zvládli, dali jsme se do kupy. Potom nám narostlo velké sebevědomí.
Italy jste srazili góly Nedvěda a Bejbla. Bod zlomu?
Italové nás podcenili. Tady nebylo člověka, který by nám věřil, že můžeme postoupit ze skupiny. Potom už byla skupina tak zamotaná, že rozhodovaly i góly.
Konkrétně Vladimíra Šmicera proti Rusku na 3:3.
Vedete 2:0, už se vidíte dál, během půlhodiny se to otočí a nepostupujete. Najednou zase postupujete. Fotbal je nevyzpytatelný a krásný.
Pak jste díky lobu Poborského vyřadili ve čtvrtfinále Portugalce, jenže vy jste dostal v závěru zpropadenou červenou kartu...
Dva zápasy jsem nedostal za červenou, ale druhou žlutou. Byl to sudí Krug z Německa, který žil v Gelsenkirchenu jako já. Znali jsme se, vždy jsme se pozdravili. První žlutou jsem dostal za řeči a druhou v závěru za takový faul... Šel jsem do skluzu, chtěl jsem nohy stáhnout, stáhl je, ale on přese mě přepadl. Když jsme se pak s Krugem bavili, přiznal, že mohl přimhouřit oči a nikdo by mu nic nevyčetl.
A vaše vztahy ochladly.
Jsem impulzivní typ. Jednou jsme se trošku chytli.
Chápu. Finále Eura je vrchol.
Kdybych zmařil šanci, nebo na něj šlápl. Viděl, že jsem nohy stáhl.
Trpěl jste ve finále jako divák?
Já jsem byl na lávce, nemusel jsem na tribunu. Furt mě to tahalo na hřiště. Zklamání z toho Kruga k tomu... No pocit to byl hrozný.
Zvlášť když rozhodla tečovaná střela Bierhoffa v prodloužení.
Byli jsme druzí, ale zklamání v kabině bylo, protože jsme už byli tak blízko a chtěli jsem to dotáhnout. Pak to přebolelo. Vraceli jsme se do Prahy a zážitky byly pěkné. Na Staromáku nás čekala spousta lidí.
Stále je to největší český úspěch.
Už je to dlouho. Jsme padesátníci.
Letní přípravaJak se týmy chystají na novou sezonu |
V čem bylo kouzlo party kolem trenéra Uhrina staršího?
Dávali jsme se do kupy už v kvalifikaci. Přijeli jsme z různých koutů, pro nás byly srazy svátkem. Moc jsme se těšili. Kdo mohl, přiletěl dřív, dali jsme si večeři, poseděli jsme, ale vše s mírou. I kouzlo trenéra bylo důležité. Nechal nás v klidu. Nehlídal nás, každý jsme věděli, co si můžeme dovolit a co nemůžeme. Byli tam zkušení hráči jako Mira Kadlec, Venca Němeček, Luboš Kubík. Mladé vzali mezi sebe.
Stříbrnou medaili máte v šuplíku, nebo vystavenou na očích?
Doma v pracovně mám hráčské i trenérské trofeje. Z Polska krásný pohár za Trenéra roku. Ze Slovenska za Trenéra roku. Mám se Schalke pro vítěze Německého poháru, pro vítěze Poháru UEFA. To jsou také pěkné medaile. Mám to vystavené a rád si tam člověk posedí.
Syn Radek má dobrý vzor.
Chodí tam, kouká na to.
Pouštíte mu kazety z Eura?
Mám kazety, ale už nejsou videa. Doba jde dopředu. Teď mi kluk zrovna říkal, že se to dá přetočit na cédéčka. On je na to machr.
Bude i na hřišti? Vedete ho v Olomouci, což je pro tátu složité.
Těžké je to hlavně pro něho. Vy ho berete tak, že je to můj syn, i veřejnost to tak vidí, ale znovu říkám, že je to o výkonnosti. Buď se tady udrží, nebo ne. Chovám se k němu jako ke každému hráči. Doma už moc nebydlí, bydlí u přítelkyně. Kolikrát se potkáme až na tréninku.
Nosit v Olomouci na dresu jméno Látal je výzva.
To se s ním táhne delší dobu. Už když byl v patnáctce. V té době jsem hrál v Ostravě. Každý ho chce srovnávat se mnou. Má to o to těžší.
Pravého beka jste hrával taky. Dá se s vámi srovnávat? Tedy kromě zřetelné fyzické podoby.
Kluk je poctivej, fotbal miluje strašně a dělá pro to maximum. Jestli z něho něco bude, je už na něm. Neexistuje, že bych ho hlídal, nebo musel nutit jako jiné kluky, aby si šel zaběhat. Kolikrát ho brzdím, ať to nepřehání. Já to říkám všem mladým, jsou tady šikovní: Když budete pracovat, do kádru se dostanete. Musíte pro to něco udělat.
Jaký váš zápas za Olomouc vám utkvěl v paměti?
Jednoznačně Hamburk. Potom přijel Real Madrid, ale už to nebylo takové. Nevím proč. Jestli na Real přijelo hodně přespolních. Na Hamburk nezapomenu. Zima, minus patnáct, teď naše atypické prostředí, zmrzlé hřiště. V Německu měli vyhřívané trávníky. Neuměli se vyrovnat se hřištěm, jak bylo tvrdé. My jsme na tom trénovali. Trenér Brückner vymyslel - teď už to můžu přiznat - speciální kolíky. Na jeho začátek jste dal umělou hmotu, aby to vydrželo, ale jak jste začal běhat, tak to po pěti minutách spadlo a kolíky měly ostré hroty.
"Zima, minus patnáct, teď naše atypické prostředí, zmrzlé hřiště. Trenér Brückner vymyslel - teď už to můžu přiznat - speciální kolíky. Na jeho začátek jste dal umělou hmotu, aby to vydrželo, ale jak jste začal běhat, tak to po pěti minutách spadlo a kolíky měly ostré hroty." |
Díky krytu jste prošli u rozhodčích kontrolou.
Oni ve dvacáté minutě jezdili po prdelích a už začali na nás upozorňovat rozhodčího. V poločase jsme museli mít nachystané další kopačky, protože rozhodčí nás šli zase zkontrolovat, ale my jsme byli na zápas připravení. Před ním jsme spali v Chudobíně, každý si tam chystal kopačky.
Karel Brückner nepodcenil žádný detail.
Všichni jsme museli mít nachystané troje kopačky, kdyby byl problém s rozhodčími.
Byl to tenhle dvojzápas, kdy jste se prodal?
Určitě. Po tomhle zápase se ozvali Pavlu Hapalovi, potom mně. Spousta kluků mělo nabídky, bohužel jak říkal pan Kubíček: My jsme mužstvo nemohli rozprodat. Ale kdyby chtěl, šest hráčů prodal. Honza Maroši, Martin Kotůlek, nabídek bylo. Měli jsme štěstí, že naše nabídky byly asi nejzajímavější pro Olomouc. V té době jsem měl nabídku i ze Sparty, ale v klubu mi bylo řečeno, že do Česka mě nepustí.
A upsal jste se Schalke.
Stálo o mě hned od začátku. Čtyřikrát se za mnou přijeli podívat, vzali mě na večeři. V kontaktu jsme byli dlouho. Bylo mi řečeno v Sigmě, že odchází Pavel Hapal a nechtějí nás pustit oba naráz, takže jsem odcházel až půl roku po Pavlovi. Ale pořád mě sledovali. Dokonce jsem se zraněním jako hráč Sigmy odjel do Německa, tam mě dali do kupy a vrátil jsem se do Olomouce.
Pro kluka z Němčic musela být bundesliga splněným snem.
Přijel jsem, dostal mercedesa. Pavel Hapal dostal Seat Toledo bez střechy. Jo, pro kluka z vesnice sen.
"Přijel jsem do Německa, dostal jsem mercedes. Pro kluka z vesnice sen." |
Jak jste to unesl v hlavě?
Začátky byly obrovsky těžké. Vůbec jsem neuměl německy, výhoda byla, že jsem tam měl Jirku Němce, který mi pomohl. Stěhovali jsme se, měl jsem čtyřměsíční dceru, zrovna na cestě chytla velké horečky, přijeli jsme tam o víkendu, neměli jsme doktora, nemohli se domluvit. Samozřejmě Schalke se okamžitě postaralo, ale najednou jsme byli sami, byli jsme zvyklí na rodiče, babičky, dědečky.
Vystoupil jste z komfortní zóny.
A ocitl se ve světě, kde už nebyla rodinná pohoda, že si babička s dědou vzali s kočárkem malou. Musím poděkovat ženě, že se o všechno postarala. Bylo to pro ni těžké, ale dala mi prostor jen na fotbal. Když byla malá nemocná, spal jsem bokem, abych se koncentroval čistě na fotbal.
Na velké zápasy v bundeslize.
Na začátku byly tréninkové dávky fakt obrovské, i když já jsem na tom byl kondičně dobře. Ale zase jsem poznal jiný svět, kde bylo běhání daleko víc. Nejhorší bylo zaběhnout do německého stylu života - trénování, trénování, pak se šlo domů. Nikoho jste nezajímal, každý se staral o sobe. Třicet hráčů se rvalo na tréninku o místo a buď na to máte, nebo ne. Neříkám, že jsem v Olomouci něco vypouštěl, ale víte, jak to je - máte jisté místo a někdy jste si ulevil, když mě něco táhlo. Tam kdybych si ulevil, vlčáci čekali a těžko bych se dostal zpátky.
Do toho úplně jiný tlak. Plné stadiony, zájem médií.
A taky jsem neměl dobrý vstup. Dokonce mě i Jirka Němec kritizoval. První zápas jsme hráli 1:1 s Mönchegladbachem, přišlo 64 tisíc lidí.
Co to s vámi udělalo?
Je to jiné než v Sigmě. Prodali 45 tisíc permanentek. Sice jsme měli škaredý stadion, s dráhou, rozpláclý, ale je to klub, který má věrné fanoušky. Po Bayernu jedny z nejlepších. Jezdili nás všude povzbuzovat. Pomalu jsme nacházeli přátelé. Do dneška tam mám výborného kamaráda, který za mnou jezdí.
Důležité bylo vydržet, neříct ženě: Zabal, jedeme domů.
Vidíte za sebou v týmu dva kluky, Němce, nerozumíte jim, nevíte, co si říkají, čekají na šanci, začátek se mi nepovedl. Tlak na psychiku to byl. V Olomouci jsem byl zvyklý stabilně hrát a najednou úplná změna.
Ale vydržel jste a bylo to lepší.
V týmu mě začali brát jinak. Získali jsme pohár, měli jsme vynikající partu. Když jsem přišel do Schalke, byl jsem ve stínu. Měl jsem zraněný kotník a ještě se mnou přišel Olaf Thon z Bayernu Mnichov, místní, který se vracel domů.
A taky mistr světa.
Tak. Obrovská sláva. V novinách bylo, že se Olaf vrací domů. A někde v rohu, že jsem přišel z Olomouce. Ale musím říct, že se o mě neskutečně postaral. Byl jsem ještě na hotelu sám, přijel pro mě, vzal mě do auta, odvezl do rehabilitačního centra a zpátky, vzal mě k rodině. Sice jsem se domluvil jen rukama, ale vynikající kluk.
Základ je ukázat kvality na hřišti. Pak respekt získáte, že?
Mohl jsem propadnout, to člověk nikdy neví. Sžíval jsem se s tím. Přišel jsem z Olomouce, kluk z vesnice a teďka takový svět. Bylo toho na mě moc. I na rodinu.
Přestupy ve fotbalové lizeJak se mění jednotlivé kádry |
Kdy jste se začal cítit jistě?
Po půlroce přišel nový trenér Huub Stevens, do mužstva vlil jinou krev. Předtím jsme měli trenéra z NDR Jörga Bergera, který se s nikým nebavil, svéráz. Stevens mě viděl za reprezentaci, hodil se mnou řeč, že jsem pocítil, že se mnou hodně počítá, a tam se to zlomilo.
A osm let jste patřil do sestavy.
Osmdesát pět procent zápasů jsem byl v základu.
Vrchol přišel, když jste v roce 1997 vyhráli Pohár UEFA.
Se Schalke jsme začali hrát poháry po iks letech. Když jsem přišel, mělo Schalke finanční problémy s licencí. Mužstvo se nemohlo moc doplňovat, Thon přišel jako volný hráč. Ale s novým trenérem jsme se do toho začali dostávat. Vyhráli jsme Pohár UEFA, ale v bundeslize jsme hráli o záchranu. Tým nebyl tak široký. My jsme prohráli s Unterhachingem doma 2:5, ale celý stadion nám tleskal, protože lidi byli vděční za výhru v Poháru UEFA. Nádherné. Do Trabzonu s námi letělo šest tisíc diváků. To je pět tisíc kilometrů. Létala tam obrovská letadla. Klub tím žil. Nepočítali s námi a my jsme porazili Bruggy, Trabzon, těžkou Valencii...
A šli jste na finále s Interem Milán, za který válely hvězdy Djorkaeff, Zamorano, Zanetti...
Doma jsme vyhráli 1:0. Vyrovnaný zápas. Pamatuji si, že to byl spíš boj a Marc Wilmots, dnes trenér belgické reprezentace, ze 25 metrů napřáhl, šíleně pršelo, jim chytal Gianluca Pagliuca, před ním to skočilo, hop a jedna nula jsme vyhráli.
Wilmots byl skvělý záložník.
A člověk. Spávali jsme spolu na pokoji. K nám přišel jako neznámý hráč, pak už to byla hvězda.
V útoku jste spoléhali hlavně na dánského šutéra Ebbe Sanda?
A Youriho Muldera s Martinem Maxem. Mulder si zranil koleno, Max měl karty a já naskočil i do útoku.
A v milánské odvetě jste napadal na hrotu. Jaké to bylo pro typického krajního záložníka?
Přijeli jsme s defenzivní taktikou, dlouho se nám dařila. Gól jsme dostali osm minut před koncem a pak se prodlužovalo. I v prodloužení to bylo bez šancí. Na finále přijelo z Gelsenkirchenu 25 tisíc lidí. Mám kazety, jak jsou před zápasem na náměstí v Miláně a celé je v bleděmodrém. Krása. Penalty už byly vabank. Měli jsme vynikajícího gólmana Jense Lehmanna, který byl pak i v Arsenalu. Trošku rapl, složitá osobnost. Když jsme se začali bavit s Jirkou v kabině česky, nesnášel to. Hned se postavil a nadával: Mluvte německy, vy nás třeba pomlouváte a my vám nerozumíme!
Radoslav LátalČísla a zajímavosti
|
Penalty vychytal.
Jo. Když se špatně vyspal, začal hučet, ale jako člověk nebyl špatnej.
V prodloužení jste vyčerpaný střídal. Už jste měl plíce venku?
Ve 116. minutě jsem šel dolů. Byl jsem rád, že nemusím na penaltu.
A začala párty.
Ve čtyři nad ránem jsme přiletěli do Gelsenkirchenu. Ještě jsme jeli domů a ráno to vypuklo. Na radnici jsme jeli plným městem, byl tam snad milion lidí. Na stadionu bylo šedesát tisíc. Vysílali tam i finále, to přišlo 58 tisíc. Oslavy dobrý, ale byli jsme unavení.
Jaký byl nemluva Jiří Němec?
Jirka byl prostě svůj. Mně pomohl strašně moc - s bydlením, doktory. Manželky si sedly, začali jsme se navštěvovat s děckama. Měl odstup k novinářům. Pamatuji si, že jeli za ním deset hodin, skončil zápas, my jsme vyhráli, přišli k němu a on: Já se s vámi bavit nebudu. Oni se sebrali a jeli deset hodin zpátky.
Dovolil si to i k německým novinářům?
Potom už jo. Výborně uměl německy, ale pochybuju, jestli vůbec dal v Německu rozhovor. Nestál o to. Oni ho tak začali vnímat. Byl tam za hvězdu. Působil v Schalke deset let. Byl oblíbený.
Legendou Schalke jste se stal i vy. Nebyla ale možnost se ještě posunout?
Po mistrovství Evropy v devadesátým šestým, kde jsem se dostal do All Star týmu, koketoval můj manažer s Realem Madrid. Ale jak moc vážné to bylo, to vám neřeknu. Nějaké nabídky jsem měl, ale byl jsem zabydlený v Schalke.
Spokojený.
Moc. Měli jsme vynikajícího manažera Rudiho Assauera s doutníkem. Taky mi moc pomohl. To byl člověk, který když mě viděl se Sigmou v Hamburku, řekl: Já toho hráče chci. Udělal pro mě nejvíc. Skončili jsme v Anglii, já měl ještě na rok smlouvu, ale on ji zrušil a dal mi vylepšenou. Fantastický člověk.
A byl smutný, když jste se rozhodl pro návrat do Olomouce.
Když si to vracím zpátky, nevím, jestli jsem udělal osudovou chybu... Přijel mi stěhovák a Rudi přišel k baráku se smlouvou v ruce, že na tom vyděláme všichni. Až mi bylo trapně, že jsem mu to odmítl.
Tolik jste chtěl domů?
Narodil se mi syn, děti chtěly babičky. Dcera chodila do první třídy. Jeli jsme autem a semafor řekla německy. Už to neuměla česky. Tak jsme si řekli: Pozor, buď tady zůstaneme napořád, nebo se vrátíme domů. Kdybych to podepsal, tak zůstaneme v Německu navždy.
A pak vás z Olomouce vyhodili.
Byl jsem strašně zklamaný. Ale naštěstí to hned vyprchalo, ozvala se Ostrava. A vzpomínky byly pěkné.
Jako kapitán jste Baník dovedl k titulu a k českému poháru. Všechno zlé je pro něco dobré.
Teď jste to řekl. Nechci říct, že to byla satisfakce, ale když mi návrat nevyšel v Olomouci, byl jsem rád, že jsem se v české lize chytil v Ostravě a dokázal, že fotbal ještě umím.
Co se v Olomouci stalo, že jste museli s další legendou Hapalem vyklidit skříňky?
Bylo to asi o výsledcích.
Slyšel jsem, že Hapal měl horší kondici, vy jste se ho zastal...
Když potřebují, abyste odešel, tak se najde důvod. Ale nechci se k tomu vracet. Je to za mnou.
Přispělo k vašemu trenérskému návratu po sedmnácti letech, že v Olomouci není tehdejší sportovní ředitel Jiří Kubíček?
Vůbec. To už dávno spláchl čas. Přebolelo to tím, že jsem v Ostravě dokázal, že tak špatný jsem nebyl.
O titulu Baník rozhodl v Olomouci, kde vyhrál i český pohár, což byl váš poslední mač kariéry. Andrův stadion je pro vás osudový.
Je to můj stadion, kde se mi daří. A doufám, že se mi bude dařit dál.
Toužíte hrát se Sigmou poháry?
Touha je velká. Vracím se do české ligy po iks letech. Že je to Olomouc, o to je to milejší.
Sigma slaví letos sto let. Co jí popřejete?
Ať se nám daří. Liga bude těžká.
Začínáte už v sobotu v Plzni...
Budeme bojovat, abychom dali Sigmě nějaký dárek. Teď jaký... Aby byli fanoušci hlavně spokojení. Ať vychováváme mladé, které prodáme třeba jako mě a Pavla Hapala a můžeme něco budovat. Chci i Česku dokázat, že jsem dobrý trenér.
V cizině jste to ukázal. Zvedl jste Košice, s průměrnými Gliwicemi jste hrál o polský titul, s Trnavou jste se dostal do základní skupiny Evropské ligy.
Asi do smrti nezapomenu na Evropskou ligu s Trnavou. Cesty do Bruselu, Istanbulu. Všechno je nachystané na minutu. UEFA má vše ve své režii. Do Trnavy přijelo šest kamionů, dali nám sto kopačáků. Cením si toho o to víc, že se nám to podařilo s průměrným mančaftem. S Trnavou jsme dostali v přípravě těsně před sezonou 0:3 se Sigmou a já chtěl jít domů. Povídám manažerovi Pavlu Hoftychovi: Co tady budeme dělat s tímhle mančaftem?
Mrzí vás, že štace v Trnavě skončila s odchodem majitele?
Mrzí. Šel jsem v zimě za Pavlem Hoftychem, že se mi strašně líbí plzeňská cesta. Doplň kádr, budeme to budovat, povídám. Ale nic z toho nám majitel nesvolil.
Přitom jste mu vydělali peníze.
Dvacet pět let do toho vrážel peníze, říkal mi: Trenérko, vy jste první, kdo mi je přinesl. Bylo mi oznámeno, že to prodá, Pavel Hoftych mi taky řekl, že končí. Prodal se celý kádr. Zůstali dva kluci.
"Maradona přijel do města obrněným transportérem, všichni mávali vlaječkami. Bylo to jako na 1. máje." |
A jaké bylo trénovat v běloruském Brestu?
Moc krásné. Fotbalové město. Na fotbal chodí jedenáct tisíc lidí pravidelně. Odcházel jsem s pláčem. Na trenéra velmi těžké na psychiku. Je neskutečné, jak se s vámi baví majitelé. My jsme po deseti zápasech prohráli první s Bate Borisov, jeli jsme po dálnici 400 kilometrů, najednou telefon v noci s majitelem, abych si vystoupil, že pro mě přijede auto. Ve tři hodiny ráno schůzka s naštvaným majitelem. Obrovské tlaky. Oni mají peníze, oni jsou všemohoucí, oni mohou všechno. Pro mě bylo velké plus, že jsme v prvním zápase v Superpoháru porazili Bate Boris. Ideální začátek. Dostali jsem se do Evropské ligy. Ligu jsme ale začali špatně a to byl konec.
Předsedou Brestu byl fenomenální Diego Maradona. Ale tříletá smlouva vzala rychle za své.
Vydržel asi dva měsíce. Potkali jsme se na hotelu, vyfotili jsme se. Majitel Brestu na něho přišel v Dubaji, kam létal za kšeftem. Vzal si ho, aby Brest oživil mediálně. Dinamo Brest nikdo neznal, najednou se o něm začalo psát. Diego přijel do města obrněným transportérem, všichni mávali vlaječkami. Byl to jako na prvního máje.
Jaký na vás zanechal dojem?
Už je starší. Z letadla vystoupil v teplákách, unavený. Už to není takový gentleman. Ale podat si ruku s Maradonou se každému nepodaří.
