Góly sázel s jistotou zkušeného zahradníka. Se 153 trefami je členem Klubu ligových kanonýrů a samozřejmě nemůže chybět v anketě Ligové fotbalové asociace a iDNES.cz o nejlepšího útočníka ve dvacetileté historii české ligy.
ANKETA: Nejlepšího útočníka volte zdeHlasovat můžete do neděle 12. května do 23 hodin |
"Droga to je. Za góly jsem se proto hnal. Když jsem byl na hřišti, měl kopačky, dres a rozhodčí foukl, tak jsem šel po droze a chtěl si šňupnout, dát gól a být opojený," pokračuje jednapadesátiletý bývalý útočník Sigmy či Drnovic v sugestivním popisu kouzelného okamžiku, jež střelce omámí na pár vteřin poté, co míčem napne síť.
Hlavně pro těch pár vteřin tolik fotbal miloval. Jednou dokonce olomouckému spoluhráči Marku Heinzovi v zápase s Jabloncem ve skluzu vykopl nechtěně míč z brankové čáry, tolik toužil jej tam dostat sám. Netýmově hnusné, že? A hlavně sobecké. Jistě, ale copak není sobectví hlavní vlastností ryzího fotbalového snajpra? Copak věříte frázím, že je jedno, kdo gól dá, ale hlavně, že vyhraje mužstvo bla, bla, bla...?
Není to jedno! Nikdy to jedno nebylo. Čistě pragmaticky, kdyby to bylo fuk, neměli by všichni fotbalisté ve smlouvách bonusy za vstřelenou branku.
"Já měl v žácích trenéra, který, když jsem se snažil přihrávat někomu líp postavenému, říkával: nikdy se nebude psát o tom, kdo na góly nahrává, bude se mluvit o tom, kdo góly dává. Na tom něco je. Pamatuji si, že jsme hrávali každou středu přátelák a mně bylo jedno, jestli jsem dal gól v něm, nebo v mistráku," vykládá Drulák.
Z jeho úst opravdu fráze nečekejte. Mluví přímo, nebojí se kritizovat.
Radek Drulák coby řidič kamionu
Třeba českou reprezentaci za výkony, nebo někdejší vedení olomouckého klubu za praxi, kdy se hráči museli před odchodem do zahraničí vykupovat ze svého. Sám už ve fotbale nepůsobí. Chvíli dělal sice hráčského agenta, zvažoval i kandidaturu na předsedu fotbalové asociace, ale živil se jako řidič kamionu a naposledy je hlídal v Linci.
Fotbalem se nezabezpečil, přesto si říká, co si myslí. I když někdy poněkud drsně. Ani to však české reprezentanty neospravedlňovalo k tomu, aby mohli Druláka po postupu na Euro v Polsku vulgárně urážet na letišti. Ostatně shodili tím jen sami sebe. "Když člověk něco kritizuje, musí mít důvod. Když chválí, také musí mít důvod," říká Drulák o své nálepce nelítostného kritika.
Zaměřme se však spíše na jeho nálepku nelítostného kanonýra. A na ní má reprezentační kapitola - přestože je vicemistrem Evropy z roku 1996 v Anglii - malý podíl. Za národní tým se trefil jen šestkrát. Nezískal si pevné místo v základní sestavě.
Český fotbalový reprezentant Radek Drulák (vpravo) při souboji s Paulem McGrathem z Irska. (24. dubna 1996)
"Měl jsem tři reprezentační kapitoly: debutoval jsem ve dvaadvaceti, pak jsem měl šest let pauzu a potom jsem naskočil do týmu, který byl stříbrný na evropském šampionátu v Anglii. To je úspěch jako zvon. Co víc by si kluk z malého města mohl přát. I když tam mě moc forma nepotkala, ale byl jsem u toho, zahrál si a medaili mám taky, tak co?" netrápí se. "Titul vicemistra Evropy a Fotbalistu roku mi nikdo nesebere. Na to jsem pyšný. Fotbalovou kariéru jsem si užil. Měl jsem úspěchy i neúspěchy, ale klady převažovaly. Dosáhl jsem toho hodně a myslím, že mladší generace může jen závidět. Jsem hrdý na to, kam jsem to dotáhl," řekl Drulák v rozhovoru pro MF DNES.
Nejlepší útočníkSpolečná anketa Ligové fotbalové asociace a portálu iDNES.cz
|
A kam že to hulínský rodák s instinktem zabijáka dotáhl? V české lize patřil k osobnostem, nejlepším útočníkům se skvělou koncovkou. "Nebyl to jen Drulák, byl i Siegl a další. Takoví hráči už nejsou. Je to těžké. Dnes má hráč jedenadvacet let, dá pět gólů a šup s ním do zahraničí. To za nás nebylo možné. My jsme si museli počkat do třicítky a hráli jsme devět let ligu," srovnává Drulák.
"Střelcům to tam většinou začne padat až po pětadvacítce, až vyzrají a omlátí se v lize. Útočník, který dává ve dvaceti letech dvacet gólů, to už musí být sakra talent. A takový se u nás ještě nenarodil," tvrdí.
Drulák zářil v Olomouci, za kterou nastřílel 62 branek ve 103 zápasech a drží klubový rekord. V anketě iDNES.cz jej zvolili čtenáři do nejlepší sestavy Sigmy všech dob s největším počtem hlasů. "Radek byl pracovitý útočník. Dokázal si šanci vytvořit i sám. Je to persona a kanonýr od pánaboha," vzpomíná na něj Zdeněk Psotka, současný generální manažer olomouckého klubu.
Paradoxně možná ještě lepší časy prožil Drulák po návratu ze zahraničí ve 32 letech v Drnovicích, kde byl dvakrát nejlepším ligovým střelcem, a v roce 1995 se stal Fotbalistou roku. Pak v zimě odešel, když měl na kontě třináct gólů, do Lince a prohlásil, že pokud by zůstal, byl by králem ligových střelců i potřetí. "O tom jsem přesvědčený. Měl jsem po dvanácti podzimních zápasech třináct gólů a šel jsem do Rakouska. S Drnovicemi jsme byli rozjetí, hráli jsme na špici, měli jsme mančaft jako fík. Kdybych zůstal, tak dvaadvacet gólů bych dal," nepochybuje.
V zahraničí stejně jako v reprezentaci však díru do světa neudělal. Po revoluci odešel do druholigového německého Oldenburgu, jen druhou bundesligu si zahrál ještě za Chemnitz. Na stará kolena potom přestoupil do rakouského Lince. Žádné hvězdné adresy.
Jak to? To přestal střílet góly? Kdepak, Drulák řádil i v Německu a lepší angažmá v bundeslize či Francii měl na dosah. "Měl jsem to dobře rozjeté. První rok jsem byl nejlepším střelcem, druhý rok jsem byl druhý. V devadesáti druholigových zápasech jsem dal padesát gólů. Na bundesligu jsem ale nevydržel čekat. Manažer mi ji pořád sliboval, že půjdu do Schalke, ale já neměl trpělivost a podepsal jsem Chemnitzu. To byla chyba," uznává. "Já hrál jenom druhou německou bundesligu, ale dovolím si tvrdit, že je možná těžší než první bundesliga, protože tam je hodně rváčů, kteří se chtějí prosadit."
Radek DrulákProfil bývalého útočníka Narodil se 12. ledna 1962 v Hulíně. Odmalička byl útočníkem, který miloval střílení gólů. Československou ligu si zahrál za Cheb a Sigmu Olomouc, po revoluci odešel do druholigového německého Oldenburgu, tutéž soutěž si zahrál ještě za Chemnitz. Do české ligy se vracel v roce 1994 do Drnovic, v jejichž dresu se stal dvakrát nejlepším ligovým střelcem, a v roce 1995 se stal Fotbalistou roku. Zahrál si poté ještě za Olomouc a rakouský Linec. Se 153 góly je členem Klubu ligových kanonýrů. S reprezentací má stříbro z mistrovství Evropy 1996 v Anglii. Teď pracuje v Linci a hlídá kamiony ve velkém centru. |
Drulák skok do bundesligy však neudělal. "Možná mi chybí," připouští. "V té době jsem na ni rozhodně měl. Jméno jsem si udělal dobré..."
Pak se zarazí: "Ale zase na druhou stranu, kdybych se nevrátil, nehrál bych v Drnovicích, možná bych nedal stý ligový gól, nestal bych se Fotbalistou roku a nedostal se na mistrovství Evropy v Anglii. To jsou kdyby, znáte to."
Známe, kdo by čas od času nebyl alespoň chvíli nostalgický a nebabral se v minulosti - příjemné, i méně příjemné? "Někdy, když jsem sám doma, tak se dívám na mé zápasy. Mám nahraná utkání za nároďák s Lucemburskem či Norskem," připomene si reprezentační trefy," nebo mám sestřih všech mých gólů z druhé bundesligy."
Hezké chvíle Drulákovi dávají oprávněný pocit výjimečnosti. Zase si při nich vybaví ten adrenalin v těle, tu legální "drogu". A neubrání se bilancování: "Měl jsem čtyři dobrá období: První v Chebu, kde jsem začínal, další v Olomouci, kde jsem si udělal jméno. Na to nikdy nezapomenu, bylo to fantastické. Pak v Německu, kde jsem byl spokojený. A Drnovice byly třešničkou na dortu. Sešlo se mi tam všechno dobré. A hlavně na Olomouc rád vzpomínám vždycky. Byla tam vynikající parta kluků."
Sám do ní dobře zapadal, i když byl a zůstal svérázem. Spoluhráči jej tak museli brát, i s manýry, které k němu patřily. Z Drnovic byl zvyklý na individuálnější přístup. Za trenéra Jarábka dokonce nemusel chodit na pozápasové tréninky.
"Měl jsem s ním takový vztah, že mi řekl: 'Hele, nebudu se dívat, jak jsi naštvaný a po zápase unavený. Přijď v úterý, až budeš odpočatý.' Nezneužíval jsem to a klapalo nám to dva roky," podotkl Drulák.
Klapalo to do chvíle, než Jarábka vystřídal Bokša. "Prohlásil, že tohle neexistuje," vybaví si slova svého neoblíbeného kouče.
Paradoxně na něj narazil i na poslední štaci, když se vracel z Lince do Olomouce. "Že bude Olomouc trénovat Bokša, mi řekli, až když jsem podepsal smlouvu. Jinak bych se do Olomouce v životě nevrátil, protože toho člověka neuznávám. Dovoluji si tvrdit, že mi o rok dřív ukončil kariéru. Na jeho popud jsem v Sigmě skončil," je přesvědčený. "Bokša nechtěl měřit všem stejně. Když se prohrálo, odskákali to staří a jmenovitě. A když se vyhrálo, hráli všichni dobře, i když staří to táhli. Nerozlišoval, jestli má fotbalista pětatřicet nebo dvaadvacet. Když jsem mu řekl, ať se ke mně nechová stejně jak k Heinzovi, tak na mě jen koukal. Já mu pověděl, že mám něco za sebou a Heinz teprve začíná. Tohle si nemůžete dovolit nikde."
Ano, i takový je Drulák. Prohlásí, že Bokša neměřil všem stejně a přitom sám chtěl privilegia. Svých chyb si je vědom. A nehodlá se změnit. Vždyť i díky své nátuře byl pro obránce tolik nebezpečný. "Já si nenechal srát na hlavu a nikdy nenechám. Svůj názor jsem pokaždé říkal veřejně. I když byl třeba špatný."
