Člověka až zamrazí. Má chuť se štípnout do tváří, aby se ubezpečil, že to není sen. Ti dva zašmátrají v taškách a ve stejném okamžiku vytahují útlé modré knížečky v igelitovém pytlíku. Najednou oba drží v ruce stejný román od Paola Coelha, vteřinu na sebe nevěřícně zírají a pak se rozesmějí. "Vážně jsme se nedomluvili!" ujišťují.
O to pikantnější je, že právě Lavička s ligovým lídrem z Liberce - který vedl v minulé sezoně právě s Grigou - stojí nyní nejblíže tomu, aby kamarádovi ve Spartě znemožnil obhajobu titulu.
Boj o něj zahájí hned v sobotu vzájemným duelem.
Jak vlastně zareagujete na slovo titul?
Griga: Měl by začít ten, kdo má o patnáct bodů víc.
Lavička: Čtrnáct jarních kroků je dlouhá cesta. Neříkáme, že titul nechceme. Pokusíme se navázat na podzim. Cítíme, že můžeme hrát hodně vysoko.
Griga: Víťa se pokusí navázat na podzim. My naopak. Musíme jít opačnou cestou, nemáme na co navazovat.
Zlobíte se na své hráče, když mluví o titulu?
Griga: Mám zlou zkušenost z podzimu. Pořád se mluvilo o pohárech, o titulu, ale body nám utíkaly. Je čas přestat povídat a konečně začít pracovat. Zatím byly ve Spartě velká ústa a malé skutky.
Myslíte, že titul může získat Liberec, pane Grigo?
Griga: Jednoznačně.
A opačně? Může být ještě první Sparta, pane Lavičko?
Lavička: Jasně. Neříkám to kvůli tomu, že Standa je můj kamarád. Ale kvůli tomu, co se událo během zimy. Sparta je v dobrých rukou. A podle jmen posílila ze všech ligových mužstev nejvíc.
Griga: To je dvojsečná zbraň. Sparta posílila nejvíc i v létě a podívejte, kde stojíme. Body nedělají jména, ale hráči na hřišti.
|
Vítězslav Lavička Trenér Liberce, který senzačně vede ligu |
Kdyby neměla titul získat Sparta, přál byste Víťovi?
Griga: Kdyby ho neměla získat Sparta, je Víťa určitě člověk a trenér, ke kterému mám nejblíž.
A naopak, pane Lavičko?
Lavička: Jednoznačně bych mu titul přál.
Jak jsme potkali Real
Kdy jste se vlastně poznali poprvé?
Griga: Ve třiaosmdesátém, když Víťa do Sparty přišel. Trenér Ježek přivedl čtyři: Lavičku, Procházku, Denka a Caltu.
Lavička: Říkali nám čtyři mušketýři.
Griga: Nákupy se vydařily. Šli jsme na třetí místo v lize a do Poháru UEFA.
Lavička: Jo, jo. A v poháru jsme potkali Real Madrid.
Byli jste si tehdy blízcí jako teď?
Griga: Tam byla velká parta. Na pokoji jsme spolu třeba nikdy nespali. Jako trenéři v Liberci jsme za rok a půl prožili daleko víc. Už tenkrát jsme byli přátelé, ale teď se známe dokonale.
Bylo to tehdy vaše nejkrásnější období v hráčské kariéře?
Griga: U mě určitě. Angažmá venku bylo o profesionalismu, o penězích. Ve Spartě měl každý z fotbalu radost.
Lavička: To je pravda.
Pamatujete, kolikrát jste přihrál útočníkovi Grigovi na gól?
Lavička: Měl jsem to v popisu práce. Nepřihrával jsem ti na stý ligový gól proti Dunajské Stredě?
Griga: Jo?
Lavička: No, nejsem si jistý, ty jsi tenkrát dal čtyři góly. Standa byl šutér. Kanonýr. Killer.
Griga: Já mám všechny vzpomínky slité do jedné pěkné devítileté. Že bych si pamatoval takové pikošky, to ne. Ale určitě mi přihrával Víťa. Musel to být krásný centr! Určitě jsem to dával do prázdné.
Lavička: Byl to centr z levé strany, z pravé bych nenacentroval. Zápas nám vyšel báječně a Standovi excelentně. Standa nám vždycky říkal: Hoďte mi to před bránu a můžete se jít radovat.
Griga: Chyběly mi dva góly do stovky. Měl jsem osmadevadesát a najednou sto dva. Plzeňský Štrunc se hrozně trápil, než vstřelil stý gól, srovnávali, jak dlouho to bude trvat Grigovi.
Jaký byl nejhezčí moment, který jste spolu jako hráči zažili?
Lavička: S výjimkou titulů? Asi jízda pohárovou Evropou v sezoně osmdesát tři osmdesát čtyři. A speciálně Real na Letné.
Griga: To bylo! A zvlášť pro mě. Ve středu jsme hráli s Realem, v sobotu jsem se ženil. A na odvetu do Madridu jsem vzal manželku na svatební cestu.
Pak se vaše cesty rozešly...
Lavička: Se Standou jsme se po letech zase potkali na Slovanu Bratislava.
Griga: Tam jsme se poprvé střetli jako trenéři. Asi půlhodinu jsme se spolu bavili. Byl to přátelák, Slovan - Sparta nula nula.
Lavička: Ne, jedna jedna.
Griga: Máš pravdu. Tehdy mě poprvé napadlo, že by Víťa mohl být můj kolega. Že by to bylo fajn.
Lavička: Hráli jsme ve Spartě jinou organizaci hry. Lákalo mě poznat model, se kterým hrál Slovan pod Standou. On byl dál, hrál progresivnějším systémem.
Griga: Sparta hrála v obraně s liberem, my ve čtyřce v řadě.
Lavička: My tři pět dva, ještě s Řepkou v sestavě.
Griga: Vážně?
Lavička: Mám ještě ten záznam doma.
Griga: Tam se zrodila budoucí spolupráce. Poznal jsem, že má Víťa podobnou filozofii jako já. To poznáte za půl hodinky. Když jsem byl později kandidát na trenéra Slovenska, volal jsem Víťovi a ptal se, jestli by mi nedělal asistenta. Pokud bych angažmá dostal, byl by první, koho bych oslovil.
Bez jediné společné hodiny na lavičce?
Griga: Lákalo mě to, ale Víťa něco měl. Poděkoval a řekl ne.
Lavička: To jsem zrovna skončil na Žižkově a byl na křižovatce. Nad tou nabídkou jsem ale hodně přemýšlel.
Griga: A já byl neodbytný a znovu mu zavolal dva měsíce poté, když jsem dostal práci v Liberci. To bylo dva měsíce poté.
To už jste kývnul.
Lavička: Měl jsem ještě nabídky ze zahraničí: z Dynama Minsk a od Ivana Haška z Kóbé. Japonsko bylo dost lákavé. Bylo to dilema.
Co převážilo ve prospěch Liberce?
Lavička: Standa.
Griga: A rodina, ne?
Lavička: To chci navázat. Rok v Japonsku bez rodiny jsem si nedokázal představit.
|
Stanislav Griga Trenér Sparty, která na podzim vyhořela. |
Tušili jste, že vám to bude v Liberci klapat?
Griga: Byl jsem o tom přesvědčený. Absolutně.
Lavička: Žádné pochyby nebyly.
Griga: Někdy to prostě poznáte. Poznali jsme, že máme stejnou filozofii, stejný pohled na fotbal. A to nechceme říct, že nebyly spory. Byly. Na všechno jsme se nedívali stejně. Nemám rád lidi, kteří nemají svůj názor a jen všechno odkývají. Víťa měl názor. Kolikrát mě svými argumenty přesvědčil, kolikrát zase přesvědčil já jeho.
A když jste z Liberce odešel a v létě tam nastal hráčský výprodej, napadlo vás: Ježiš, co to Víťovi dělají?
Griga: Tak nějak jsem přemýšlel.
Lavička: Vidím to jako včera, když jsme hráli generálku v létě. Standa se přijel podívat do Liberce. Hráli jsme proti řeckému Škoda Xanthi, po zápase jsme si sedli všichni z realizačního týmu na večeři.
Griga: Pozor! Jak se jmenuje šéf té hospody?
Lavička: Duli. Ivan Duleba.
Griga: Ano, Duli. Ten říkal: Po třech kolech bude mít Liberec devět bodů. Hrajeme v Boleslavi, v Brně a doma se Spartou, všechno vyhrajeme a pojedeme. Říkal jsem si: Kdyby to vyšlo, to by bylo.
Lavička: No jo, Duli je věčný optimista.
Griga: Bral jsem to jako nadsázku. Ale vzpomněl jsem si na to před zápasem se Spartou, když ty dva předchozí Liberec vyhrál. Díval jsem se na vítězný zápas se Spartou a pak jsem psal Víťovi esemesky.
Lavička: Ze společného působení v Liberci mi zůstanou nádherné vzpomínky. Třeba ta, jak se každé ráno potkáváme v kanceláři v půl deváté. Standa si udělal bylinkový čaj.
Griga: Víťa tam už seděl.
Lavička: Scházeli jsme se skoro nastejno, jedni z prvních vůbec.
Co byl nejlepší moment vaší trenérské spolupráce?
Griga: Pro mě asi nula nula na Spartě. Byli jsme lepší než Sparta, tehdy jsme se ukázali.
Lavička: Já bych řekl cesta až do finále Intertota.
Griga: Mohli jsme vyhrát evropskou soutěž.
Lavička: To bylo něco. Euforie, postupy.
Už tehdy zdobily libereckou kabinu vylepené papíry s citáty?
Griga: Když jsem tam byl já, citáty jsme neměli.
Počkejte, citáty přece visí i na Spartě. Sám jste hráčům před utkáním v Mostě připomněl výrok Tolstého.
Griga: Citáty na Spartě jsou od Jardy Šilhavého, kterému je poslal kamarád z Vietnamu. Řekl jsem mu: Nech to hráčům tam. A Tolstoj? To jsem dostal v den zápasu s Mostem od kamarádky. Řekl jsem chlapcům: Dostal jsem krásný citát. Počkejte, já vám ho také povím, až si vzpomenu. Á, už to mám! Bitvu vyhraje ten, kdo se pevně rozhodl, že ji vyhraje - Lev Nikolajevič Tolstoj. V Mostě jsme vyhráli tři nula, před zápasem jsem to v kabině dvakrát zopakoval. Bitvu vyhraje ten, kdo se v hlavě rozhodne, že ji vyhraje.
Lavička: Pochybnost rovná se porážka.
Griga: Pánové, tamto byl Tolstoj a tohle je Lavička.
Kolik citátů máte, pane Lavičko, v rukávu?
Lavička: Nepočítal jsem to. Vzniká to spontánně.
Griga: Třeba teď, než jsem sem šel, koupil jsem si krásnou knihu.
Lavička: Já také.
V příštích okamžicích oba hledají v tašce, pak vytahují knihu Rukověť bojovníka světla od Coelha, zaraženě se na sebe dívají a pak se rozesmějí.
Neříkejte, že jste si koupili stejnou knihu!
Lavička: Je to tak.
Griga: To je nádhera!
Lavička: Zrovna jsem dočetl Alchymistu a chtěl dalšího Coelha.
Griga: Neuvěřitelná náhoda.
Ještě řekněte, že jste to kupovali ve stejném obchodu.
Griga: Podívejte, mám bloček. Placeno 18.31, dneska.
Lavička: Já platil kartou, tady není čas. Bylo to teď, odpoledne v knihkupectví na Novém Smíchově.
Griga: Novinka za 159 korun.
Lavička: Alchymista mě tak uchvátil, že jsem musel koupit další Coelhovu knížku.
I v Coelhovi najdete citát?
Griga: Je jich tam milion.
Lavička: Tak třeba: Není učedník nad mistra svého, ale dokonalý bude, bude-li jako mistr jeho.
Pochopí tohle hráči?
Lavička: Ještě jsem se nerozhodl, jestli jim zrovna tenhle řeknu.
Griga: Každý to ani pochopit nemusí. V šatně je dvaadvacet lidí, nemůžete chtít, aby z toho byli všichni na větvi a happy. Ale když to osloví tři nebo čtyři, má to smysl. Lavička: Ideální stav nikdy nevytvoříte.
I knihy si kupujete stejné, dokonce v ten samý den ve stejném obchodě. Odlišujete se vůbec v něčem?
Griga: Já jsem temperamentnější, prudší. Možná je nevýhoda, že jsem takový prvosignálový.
Lavička: No...
Griga: Asi to tak je, Víťo. Otázka byla, čím se rozlišujeme.
Lavička: Snažím se hodně přemýšlet, než něco řeknu.
Griga: Lišíme se také tím, že Víťa byl levák a já pravák.
Lavička: Doufám, že tímhle myslíš jen to, že jsem levonohej. Já jsem levonohej a ty jseš ten pravej.
Prý jste, pane Grigo, vynadal člověku, který zamáčkl mravence na stole.
Griga: Připadá mi zbytečné zabít mravence, když mě neohrožuje.
Udělal byste to také, pane Lavičko?
Lavička: Myslel bych si svoje, ale nevím, jestli bych reagoval.
Takže je pan Griga vznětlivější?
Griga: Asi ano. Ale ne že bych byl agresivní.
Mluvíte spolu o meditacích v Indii, které si pan Griga zamiloval?
Lavička: Když kluci v zimě na soustředění vyběhli do stopy a my zůstali stát, byl prostor mluvit o Indii. Pro mě to bylo obohacující. Když jdete třeba v Bedřichově krásnou přírodou, tak takový hovor jednoduše vyplyne.
Jel byste někdy také do Indie?
Lavička: Dokážu pochopit, co tam Standa hledá. Nedokážu ale říct, jestli bych tam jel. Griga: Ále, on by od rodiny, od těch svých holek nedokázal odjet.
Vy děti vídáte, když jste rozvedený?
Griga: Samozřejmě. Nežiju tak pravidelným rodinným životem, ale vídáme se. Syn Robo studuje v Praze, i když teď je zrovna Anglii.
Lavička: Když jsme byli v Liberci, jezdily děti za Standou často a pravidelně.
Griga: A když přijel Robo, tak přivezl vítězství.
Lavička: Teď to chci říct. To bylo naše šťístko.
V tom případě nebyl na Spartě ani jednou, ne?
Griga: Přesně tak, ani jednou. Možná mu přebukuju letenku, aby přijel v sobotu. Vlastně on je štístko Liberce, tak ať radši v Anglii zůstane.
Pozdrav a pak bude válka
Co bude vlastně v sobotu mezi vámi?
Griga: Určitě se před zápasem pozdravíme a pak bude válka.
Lavička: Ano, válka.
Jak vám to jde, zapomenout, že proti stojí kamarád?
Griga: Určitě si nebudeme nadávat. Uděláme všechno pro to, aby právě naše mužstvo bylo úspěšné. Ale férově. Po zápase, ať to dopadne jakkoli, si podáme ruce.
Lavička: A poražený pogratuluje vítězi. V našem vztahu je to nová věc - poprvé proti sobě.
Griga: Ale není prostor na nějaké hecování. Absolutně ne. Nevnímám to jako náš souboj.
Lavička: Určitě nejde Griga proti Lavičkovi.
Griga: Vím, že pro lidi to bude zajímavé.
Lavička: Správná pozvánka na premiéru jara.
Co by se zítra muselo stát, abyste byli na sebe opravdu naštvaní? Co třeba penalta, kterou byste každý viděl jinak?
Griga: Každý může penaltu cítit jinak. Nebudeme přece servilní jen kvůli tomu, že jsme kamarádi. Dokážeme si svou pravdu obhájit. Ale na náš vztah to nebude mít vliv.
|
Oba žijí svůj příběh, ale navzájem si do něj vstupují Vítězslav Lavička přichází na rozhovor a s omluvou se vyhne nabízené pravici novináře. "Nejdřív musím pozdravit tady," usmívá se a zalamuje si ruce se Stanislavem Grigou. Teprve pak se věnuje ostatním. Je večer, kavárna tone v přítmí. Svítí do ní však radost ze shledání dvou kamarádů. Ale než se sešli, byla to dřina. Dostat kouče odlišných týmů ke společnému rozhovoru, to je úkol pro profesionálního logistika. Ani jeden se tomu nebrání, vzhledem k přátelským vztahům obou mužů spíš naopak. Jenže sladit jejich rozdílné časové programy není snadné. "Mohu ve středu,"nabízí Griga. "Jsem na venkově s rodinu," reaguje Lavička. "Co čtvrtek?" "Dobrá, po obědě," hlásí Griga. "Omlouvám se, to se mi moc nehodí. Co v sedm večer?" ptá se Lavička. Dělat prostředníka těchto vzkazů je především o tom, že neustále obtěžujete jednoho nebo druhého trenéra s novými termíny. Lehce zamotaná situace se nakonec vyřešila jednoduše: Lavička zavolal přímo Grigovi a během minuty se domluvili, kdy to vyhovuje oběma. Před rozhovorem je nejdřív na řadě focení v ateliéru. Trenéři poslouchají pokyny fotografa až do chvíle, kdy se jim zdá jeho práce už přece jen dlouhá. Pak se rozpačitě ptají, kdy bude konec. "Ještě se na sebe zatvařte přísně, jako naštvaně," prosí fotograf. "To po nás nemůžete chtít," utrousí Griga, ale přesto se na sebe s Lavičkou zkoušejí mračit. Jenže spíš u toho zadržují smích, příliš přesvědčivě to z jejich strany nevypadá. V následném rozhovoru je to většinou Griga, kdo první odpovídá na otázky. Když ale padne dotaz, co jeden druhému závidí, zaraženě mlčí oba. "Nepřemýšlel jsem tak," prolomí první ticho Lavička. "Od závisti jsem oproštěný. Přeju mu vše, co má. Já mám svůj příběh a jsem spokojený," přidá se Griga. "Prožij si svůj příběh," zacituje Lavička. Každý z koučů žije svůj příběh. Ale ochotně a rádi si do něj navzájem vstupují. |
 Vítězslav Lavička a Stanislav Griga. |
