Takových talentů český fotbal mnoho neměl. Přáda i Kučera už jako mladíci oslnili nejen v Česku, ale i v zahraničí. O řadu let starší spoluhráči na ně spoléhali, fanoušci, zejména ti, kteří přáli pražské Dukle, chodili "na ně". A odborníci jim předvídali hvězdnou budoucnost.
V obou případech nakonec nebyla tak hvězdná, jak se očekávalo. Důvody ale byly různé.
Začněme Přádou, který válel v neveselých padesátých letech. Když o něm letos v květnu vyšla kniha, její autor Jiří Macků ani nemusel příliš objasňovat, proč místo několikasetstránkového románu jde o útlou knížečku. Přádova vrcholová kariéra totiž byla podobně kratičká a zničil ji alkohol.
Ladislav Přáda
Přesto si o něm pamětníci dodnes vyprávějí. A díky tomu možná i mladší generace zná historku o jeho nejslavnějším kousku. V roce 1953 při utkání v Moskvě proti místnímu Dynamu se mělo stát zhruba tohle: Přáda prošel celou obranou ruského týmu, položil si na zem i hvězdného brankáře Jašina, pak s míčem na noze dotančil k tyči a zaťukal na ni, jako by se ptal: haló, je někdo doma?
Macků věrohodnost příhody, která mohla v padesátých letech Přádovi nadělat vzhledem k politické situaci hodně potíží, v knize vyvrací. Přesto dodnes nikdo neví, jestli se, byť třeba za trochu jiných okolností, skutečně neodehrála. A tak léta koluje mezi fanoušky, aniž by věděli, jestli má reálný základ. Ale poslouchá se hezky.
Hezky se dívalo i na další Přádovy akce, hlavně zpočátku. Do ligy naskočil z krajského přeboru, v Liberci si ho pak vyhlédla Dukla. S ní vyhrál titul a na zájezdu v Jižní Americe pobláznil místní fanoušky tak, že mu vymysleli přezdívku Bílý Pelé.
Ke srovnání s fotbalovým králem mu nechyběl talent, ale disciplína. Neuměl odmítnout pozvání na skleničku, často to přehnal a alkohol se podepisoval na jeho chování. Když se jednou navlékl do důstojnické uniformy a na Štvanici začal legitimovat bruslaře, v Dukle se s ním rozloučili. Ještě se mihl v Brně, pak už jen padal níž a níž, až do fotbalového pralesa.
Hrdý na svůj klubfilmový dokument o fotbalové Dukle Také o dvou velkých zmařených talentech bude pojednávat dokumentární snímek, který vzniká pod vedením režiséra Luďka Svobody. Premiéru má naplánovanou na 18. září a tvůrci při jeho natáčení postupně sbírali výpovědi desítek žijících osobností z duklácké historie i současnosti: hráčů, trenérů i funkcionářů. Vizuální forma filmu propojí současné a archivní materiály a přiblíží osudy klubu a dobovou atmosféru. Celkem by příběh měl zabrat 75 minut a bude rozdělen do šesti kapitol podle jednotlivých dekád. Každou z nich uvede krátká střihová montáž zobrazující danou dobu. Více informací o filmu, jehož vznik jako generální partner podpořila i městská část Praha 6, najdete na www.filmfkdukla.com |
„Přáda, to byl složitý případ. Trenér Kolský si ho bral domů, strhávali jsme mu výplatu... Ale jemu nebylo pomoci. Asi to měl v genech,“ myslí si Rudolf Kocek, dlouholetý předseda Dukly i fotbalového svazu. „Vzpomínám si, jak v Mladé frontě vyšel u článku s ním obrázek, na kterém byly váhy. Na jedné misce byl míč, na druhé lahev alkoholu.“
Ke smůle fanoušků i samotného Přády se nakonec váhy naklonily na špatnou stranu. Také peníze se mu vždycky rychle rozkutálely, takže dožíval v chudobě a opuštěný. Ujala se ho paní Podlešáková z Prahy, se kterou se seznámil v plicním sanatoriu. A bydlel u ní sedmnáct let, než v zimě 1995 zemřel.
Kučerovi ukončilo kariéru zranění
Také o Rudolfu Kučerovi se někdy mluvilo jako o příliš velkém flegmatikovi, který si neodepřel dobré vínko a nedával fotbalu úplně všechno. Ale tak zlé, jako v Přádově případě, to nebylo. Kučerovi překazila kariéru smůla, jediná zlá vteřina.
V zápase Dukly s polským Górnikem Zabrze do něj vletěl obránce Oslizlo, trefil ho loktem do spánku a šikovný útočník se po nekoordinovaném pádu praštil hlavou o zem. Právě tahle rána byla osudová, po ní to už nikdy nebyl ten samý Kučera jako dřív.
Ten, který na začátku šedesátých let pomohl Dukle ke čtyřem titulům. Ten, který kličkami ničil sebevědomí obránců a fanoušky zvedal se sedadel. A také ten, který ze všech dukláků nejvíc uchvátil americké diváky, když sledovali pouť Dukly Americkým pohárem - v 9 zápasech dal 19 branek!
Titulky newyorských novin tehdy psaly o Dukle jako o „Kucera and his boys“. A jemu přitom bylo teprve jednadvacet...
„Rudla byl fajn kluk. Moravák, flegmatik v soukromí i na hřišti. Nedal dvě penalty a stejně šel ještě na třetí,“ vzpomíná Kocek. „Ale taky měl dost smůly. Zranění ho připravilo třeba o MS 1962 v Chile.“
Horší úraz měl ale teprve přijít. V listopadu 1963 během utkání Poháru mistrů evropských zemí po zmíněném zákroku Oslizla blonďatý šikula padl na trávník a jeho kariéra v tu chvíli v podstatě skončila. Dodnes nikdo neví, jestli Oslizlo fauloval úmyslně, nebo ne.
„Úmysl to asi nebyl,“ myslí si Kocek, který stál hned vedle lavičky a souboj tak viděl zblízka. „Vedli jsme, ale Poláci se vzchopili a útočili. K Rudlovi letěl vysoký míč, on do něj šel trochu pozdě a Oslizlo ho trefil do spánku. Ale nejhorší byl ten dopad. Ten všechno zavinil.“
Kučera se pokoušel o návrat, ale už to nešlo. Ztratil koordinaci, zamotal se při kličce...
Kariéru po čase ukončil a začal taxikařit. To inspirovalo spisovatele Otu Pavla a vznikla povídka nazvaná Haló, taxi. Americký turista v ní přijede do Prahy a taxikáři vypráví o zázračném hráči, Rudi Kucerovi, který kdysi v dresu Dukly oslnil New York. Na konci se čtenář dozví, že oním taxikářem je právě Kučera.
Také díky téhle povídce se na Kučerova kouzla jen tak nezapomene. I když je, stejně jako Přáda, předváděl mnohem kratší dobu, než by si on sám i fotbaloví fanoušci přáli.
O velkých talentech v dresu Dukly vypráví i dokumentární film Hrdý na svůj klub
